List z Kanady: Na skok do Miami Beach

Kam se vydat z Kanady, kde žiji, když je pár dní volna, avšak kvůli islandské sopce Eyjafjallajökul (umí to někdo vyslovit?) nelétají žádná letadla do Evropy, kde všechny operní domy a hudební festivaly běží na plné obrátky? Naštěstí je tady řešení: Florida. Posledních 30-40 let tahle turistická destinace znamená pro Kanaďany z východní části totéž, co bylo (a už zase je) Bulharsko, Chorvatsko a Rumunsko pro Čechy. Krátce po Velikonocích na Floridě skončila zimní sezóna, počasí bylo pěkné a kanadský dolar se dostal na stejnou úroveň, jako jeho americký bratr. Proč toho tedy nevyužít? Člověk na Floridě nestrádá ani po materiální, ani po duševní stránce.

Dnes se ani nechce věřit, že ještě něco málo před sto lety tam bylo jen pár kokosových a pomerančovníkových plantáží. V roce 1891 Julia Tuttle z města Cleveland v Ohiu prodala železárnu, kterou zdědila po otci a rozhodla se odstěhovat na Floridu a na rodinných pozemcích si postavit rezidenci. Její plán byl velmi ambiciózní. Kromě toho, že se chtěla na Floridě usídlit, tam také chtěla založit nové město. To ale nešlo bez dopravního spojení se zbytkem Ameriky.

Bohatý průmyslník Henry Flagler už na Floridě působil a postavil železnici, která v polovině 90.let 19.století dovedla vlaky až do West Palm Beach. Julia a Henry si dopisovali o prodloužení jeho tratě dál na jih. Tomu pomohla tuhá zima přelomu let 1894 a 95, která v severní a střední části Floridy zničila pomerančovníkové plantáže. Julia ucítila svojí příležitost, poslala Henrymu květiny a koš pomerančů, s tím, že její pozemky na jihu byly mrazů ušetřeny a toho by se prý mělo náležitě využít. Henry kývl na její velkorysou nabídku darovat pro stavbu potřebné pozemky a v roce 1896 prodloužil svoji železniční trať až na území, kde bylo založeno město Miami.

Miami Beach v dnešní své podobě je vlastně dlouhý ostrov podél pobřeží, spojený s pevninou pěti netypickými mosty. Místní jim říkají causeways a často vedou ještě přes další, malé ostrovy, či spíše útesy, vyčnívající z moře. Do roku 1910 na ostrově stály pouze kokosové plantáže, které obhospodařoval John Collins (dnes se podle něj jmenuje i jedna z ulic Collins Avenue). Když na ostrově našel zdroj vody, rozhodl se spolu s bratry Lummusovými založit další sídlo, nezávislé na Miami. Finančně jim při tom pomohl Carl Fisher (dnes se po něm jmenuje jeden z ostrovů Fisher Island). Tak byl postaven první most a v roce 1915 založeno město Miami Beach. Spolu s rozvojem automobilismu nastal v oblasti od 20. let minulého století velký rozmach. Ve 30. letech vzniklo mnoho staveb, postavených ve stylu Art Deco, které stojí dodnes.

Z domů, které v 60. a 70. letech sloužily jako bydlení pro sociálně slabé a také jako působiště drogových dealerů (ukazuje třeba film Scarface z roku 1930), jsou dnes národní kulturní památky.

Spisovatelka Barbara Capitman, původem z New Yorku, a Leonard Horowitz, původně vrátný, založili v roce 1975 Miami Design Preservation League, jež měla za cíl zachování původní architektury. Miami je tak jedním z nejnavštěvovanějších a nejfilmovanějších míst v USA.

Na relativně pohodlnou návštěvu Miami Beach postačí dva nebo tři dny. Turisté z Evropy ale zůstávají obvykle týden nebo i déle. Oblast přímo u moře se nazývá SoBe (South Beach), protože pláž tady končí. Nejkrásnější a nejzajímavější ubytování můžete nalézt v ulici Ocean Drive, která je doslova posetá již zmíněnými stavbami ve stylu Art Deco. Jsou většinou tří až čtyřpodlažní a slouží jako hotely s restauracemi v přízemí. O víkendu nebo v hlavní sezóně je skoro nemožné projít po ulici, někdy neslyšíte ani vlastního slova. V tom je ale kouzlo tohoto místa.

Kdo touží vidět celebrity, přijde si na své zejména během zimní turistické sezóny, a to od filmových a televizních herců, zpěváků a modelek až po politiky a osobnosti byznysu. Já jsem se při své zatím poslední návštěvě ubytoval v hotelu Penguin a když jsem přijížděl, stačil jsem si všimnout, že v hotelové restauraci na předzahrádce obědval Sir Richard Branson. Na letišti totiž kvůli sopečnému popelu nad Evropou čekal jeho Airbus společnosti Virgin Atlantic. Když jsem si své ubytování rezervoval, všiml jsem si, že v každém pokoji inzerují křišťálový lustr, vyrobený v Československu. Avšak poté, co jsem lustr shlédl, myslím, že země jeho původu byla spíš Čína…

Italský módní návrhář Gianni Versace vlastnil v ulici Ocean Drive vilu Casa Versace. Když ho před ní 15. července 1977 zastřelili, stala se poutním místem návštěvníků z celého světa, kteří se před ní houfně fotografují. Jak mi bylo jedním z místních řečeno: Oficiální a neoficiální verze toho, kdo Versaceho připravil o život, se liší. Verzí je přitom víc, a tak se skutečnou pravdu asi nikdy nedozvíme.

Po západu slunce a dni, stráveném na pláži, se většina návštěvníků přesune na Lincoln Road, což je velmi vkusně postavené molo. Tam je možnost dobrého kulturního vyžití, kterou je ovšem třeba plánovat předem. Colony Theatre na svých poutačích oznamoval, že až další dva dny tam budou dávat Donizettiho Dona Pasquala.

Nemohu říci, že bych se bez tohoto díla nemohl obejít, ale vidět tuhle operu v subtropickém klimatu musí mít něco do sebe. Nepochodil jsem ani v Lincoln Theatre, kde sídlí New World Symphony Orchestra, kterou řídí Michael Tilson Thomas.

Koncerty byly jen o víkendech – asi kvůli návštěvnosti. Pár vteřin jsem si tak připadal jako Ladislav Fuchs, jehož paměti Moje zrcadlo (2. vydání, 2007) jsem právě četl. Obdivoval Marii Callas a operu Lucia di Lamermoor, ale na žádné ze svých četných cest do zahraničí ji neměl možnost vidět. Callas i Fuks se přitom oba narodili v roce 1923. Fuksův první román s názvem Pan Theodor Mundstock vyšel v roce 1963 a Maria Callas svou operní kariéru uzavřela v roce 1965 Toscou. Událostí příští sezóny v Miami Beach bude ale určitě otevření nového působiště New World Symphony Orchestra nedaleko Lincoln Theatre. Budovu navrhl architekt Frank Gehry, který v Praze postavil Tančící dům.

Ve stejné ulici najdete i mnohé galerie. Zcela náhodou jsem zašel do jedné, ve které vystavovali velkoformátové fotografie krajin v neskutečně živých barvách. Jejich autorem byl Australan českého původu Peter Lik (1959). Začal experimentovat s panoramatickou fotografií jako samouk a dopracoval se až k otevření několika svých galerií v Austrálii a USA.

Když jsem o kus dál spatřil nápis Hofbrauhaus, na místě, kde dříve bývala kubánská restaurace, nevěřil jsem vlastním očím. Bavorské jídlo v tropech? Mnozí z vás, kteří navštěvují operu v Mnichově, znají původní restauraci velmi dobře. V případě, že vás přepadne hlad, dá se tam zajít i po představení. Je to kousek. Ale tady?

Vydáte-li se po Collins Avenue směrem na sever, nemůžete minout další architektonické skvosty Miami Beach.

Budovy už o něco vyšší jako třeba hotel Delano, The Raleigh, v jehož netypickém bazénu natáčela Esther Williams (1921) před šedesáti lety tzv. „aquamusicals“.

A je tu také slavný hotel Fontainebleu. Právě tam se v době své největší slávy často objevoval Frank Sinatra v doprovodu tvrdých můžů zjevně italského původu a také mnoha krásných slečen. Když Sinatra v květnu 1988 zemřel, byl jsem náhodou právě v Miami Beach a z autobusu zahlédl novinový titulek v el Nuovo Herald „Adios Frank“. V té chvíli jsem si uvědomil, jak daleko se tady posunul svět od dob kokosových a pomerančovníkových plantáží.

Nakonec pár praktických informací: Lufthansa nabízí pravidlené letecké spojení z Prahy s přestupem v Německu (Frankfurt, Mnichov). Z letiště se snadno dostanete autobusem Airport Flyer na Miami Beach za 2 dolary a 35 centů. Velká škála ubytování od hostelů až po Ritz Carlton nebo Setai. Stravování: Supermarkety, fast food, spousta restaurací. Pozor: Očekávané spropitné 18% je často přidáno k účtu, nedávat znovu při placení kartou. Nádherná pláž, kulturní vyžití a místo pro procvičení vaší španělštiny.