Kdy to vlastně začalo? Vzpomínám si na poklidné sobotní ráno v květnu 1999. „Už jsi četl La Presse?“, ozvalo se od jídelního stolu. „Ne, co se děje?“, zněla moje odpověď. „Claude Gingras (pozn.: v Kanadě respektovaný hudební kritik) oznamuje, že Diana Soviero zrušila všech šest představení Giocondy v L´Opéra de Montreal, a že role připadne české sopranistce Evě Urbanové, která ji už zpívala v La Scale. Víš o tom něco?“
V té době jsem měl hodně pracovních povinností a žádný čas pro operu, a tak jsem odsekl „not much“, tedy vůbec nic. „Myslím, že rozhodně půjdeme“, ozvalo se ale z druhé místnosti. „Už těch papírů nech a okamžitě zavolej, zda jsou ještě lístky!“ V té chvíli zvážněl i náš všudypřítomný kocour Jean-Paul a skočil mi do klína s tázavým výrazem: Nebudeme se zase stěhovat? „Ne, ty jen budeš doma a my musíme do opery!“
Právě dnes to je dvacet let, co Eva Urbanová poprvé stanula na jevišti Národního divadla v Praze. Od té doby zpívala náročné operní role doma i v zahraničí a získala řadu oddaných fanoušků. Rád přiznám, že jsem jedním z nich a velice si považuji, že se s touto přední českou umělkyní znám osobně už deset let.
B.Smetana: Dalibor (Milada a L.M.Vodička jako Dalibor -Národní divadlo Praha 1990)
Právě s Evou Urbanovou jsem poprvé viděl u nás v Kanadě Smetanovu Prodanou nevěstu a Janáčkovu Její pastorkyni, a také Dvořákovu Rusalku – tu ale v pražské Státní opeře. Vůbec prvním vystoupením Evy Urbanové v Severní Americe ale byla Pucciniho Tosca v Connecticut Grand Opera ve Stamfordu. Následoval debut této české sopranistky v newyorské Metropolitní opeře v roli Ortrudy ve Wagnerově Lohengrinovi, tamtéž posléze její Tosca, Santuzza v Mascagniho Sedláku kavalírovi a Cizí kněžna v Dvořákově Rusalce.
A.Dvořák: Rusalka (Cizí Kněžna a O.Kulko jako Princ – MET New York 2004)
V Torontu Eva Urbanová zpívala Verdiho Leonoru v Trubadúrovi, už zmíněnou Mařenku a také Kostelničku v Její pastorkyni. San Francisco slyšelo její Toscu, Cincinnati další Pucciniho hrdinku – Turandot, stejně jako i Verdiho Amelii v Maškarním plese. A pokračovat bychom mohli dál.
P.Mascagni: Sedlák kavalír (Santuzza – MET New York 2004)Ponchielliho La Gioconda v L’Opéra de Montreal představovala poslední produkci uměleckého ředitele Bernarda Uzana, za jehož vedení zaznamenal zdejší operní dům největší rozkvět. La Gioconda je náročná na obsazení, protože jako jedna z mála oper nabízí hlavní roli pro všech šest základních hlasových oborů. Uzanova manželka, sopranistka Diana Soviero, se tady měla rozloučit s kariérou
aktivní zpěvačky. Proto se našly peníze na výborné interprety – například známý tenor Fabio Armiliato přiletěl zpívat Enza a zazářil v árii Cielo e mar. Jenže: Madame Soviero se nakonec rozhodla nezpívat – oficiálně pro nemoc, neoficiálně (podle spolehlivého zdroje) si na náročnou titulní roli už netroufala. A tak dorazila Eva Urbanová z Prahy a o jejím přesvědčivém výkonu se ještě dlouho hovořilo v místních uměleckých kruzích. Já si českou sopranistku ještě dnes docela jasně vybavím v árii Suicidio. Za zmínku stojí, že na přípravě sboru se tehdy podílel dnes slavný dirigent Yannick Nézet-Séguin. V té době tady u nás v Montrealu vznikl menší okruh Čechokanaďanů, kteří s dalšími krajany z Toronta a New Yorku navštěvují vystoupení Evy Urbanové na tomto kontinentě.
L.Janáček: Její pastorkyňa (Jenůfa)(Kostelnička – Toronto 2003)
Jak už jsem předeslal, nebyl jsem pochopitelně na všech představeních Evy Urbanové u nás v Severní Americe. Ale při těch, která jsem stihnul, to byl pokaždé silný umělecký zážitek z hlediště a – v rámci časových možností – i prostá radost z neformálního setkání s českou umělkyní – třeba při večeři, posezení v kavárně či procházce po městě. Podobně jako například Edita Gruberová je i Eva Urbanová po lidské stránce velmi skromná bytost, disciplinovaná a plně oddaná své profesi. A jak jsem si také všimnul, vždy respektovaná svými kolegy z branže. Její profese i tvrdá konkurence vyžadují silnou individualitu a vytrvalost, což jí vůbec nechybí, stejně jako ale ani smysl pro humor.
Podívejme se na některá další vystoupení Evy Urbanové v Severní Americe. Kdo by v New Yorku neznal vedle Metropolitní opery také Carnegie Hall? Právě tam měla Eva Urbanová debut v sopránovém partu Stabat Mater Antonína Dvořáka. Koncert se konal pouze jednou a v onen sobotní večer tak bylo beznadějně vyprodáno. Byla to událost, kterou si nikdo z fanoušků zkrátka nechtěl nechat ujít. Součástí byl i oficiální večírek, pořádaný po koncertě českým konzulátem, a také večeře s fanoušky. Vzpomínám, jak jednomu z nich přijela na návštěvu babička z Moravy a také chtěla být u toho. Dlouhý let a náhlá změna ale udělaly své. Cestou na koncert se cítila slabá, a tak nakonec potřebovala aspoň chvíli odpočívat. Ti, co s ní přijeli v autě, ale nechtěli o nic přijít, a proto nechali moravskou babičku v zaparkovaném autě na rušné newyorské ulici a vyrazili na Evu Urbanovou do Carnegie Hall. Když skončil koncert, večírek i posezení v restauraci, nastal čas vyzvednout babičku. Šli jsme všichni. Otevřely se dveře u auta, a když babička vyhlédla ven, zmohla se jen na upřímně udivené: „Paní Urbanová, vy jste stále krásnější!“ – S Evou Urbanovou jsme se viděli ještě druhý den při koncertě, tentokrát soukromém (šlo o benefici pro školu), organizovaném právě rodinou oné babičky. Všichni jsme svorně uronili pár slz, když Eva Urbanová zpívala pár metrů od nás árii o Měsíčku.
Později náhle zesnulý dirigent a umělecký ředitel Canadian Opera Company v Torontu Richard Bradshaw dokázal talent Evy Urbanové rozeznat a ocenit hned, když ji slyšel poprvé. Byl dokonce ochoten inscenovat opery přímo pro ni. Jednou z nich byla Pucciniho Turandot, na niž jsem se nesmírně těšil. V Torontu se hraje v blocích, stejně jako vlastně ve většině severoamerických operních domů.
Obvyklých šest představení bylo okamžitě vyprodáno, když došlo na něco mimořádného: Přidali další představení, které se konalo pouhých 12 hodin po tom předchozím, se stejnými zpěváky! Já jsem měl rezervaci právě na to poslední, vše již nezrušitelně objednáno: Vstupenka, hotel, letenka. Bylo to uprostřed zimy a ten den udeřila silná sněhová bouře. Proč jen nemohla přijít jindy? Air Canada nás nechala sedět tři hodiny v letadle, a když nakonec let úplně zrušili, už bylo pozdě na náhradní dopravu od nás z Montrealu do Toronta. Byl jsem hodně naštvaný a do divadla aspoň zavolal: „Já už brzy půjdu na jeviště. Kde jsi?“, ozvalo se… „Buď rád, že jsi neměl nehodu.“ Nehodu jsem sice neměl, ale Turandot jsem také neviděl, jen jsem vyhodil peníze a ztratil celý den.
G.Puccini: Turandot (Cincinnati 2003)Když přišla v Torontu na řadu Její pastorkyňa, byla také zima. Neriskoval jsem a přiletěl o den dříve. Bylo to na premiéru a dodnes považuji ten večer za jeden z mých nejsilnějších operních zážitků, vedle Jessie Norman jako Emilie Marty v Metropolitní opeře a zcela nedávno Edity Gruberové v mnichovském Robertu Devereux. Janáčkova opera se tehdy v Torontu dávala v češtině, pod v cizině zavedeným názvem Jenůfa, a i když jevišti vévodila Kostelnička Evy Urbanové, vynikající byli i Helen Field jako Jenůfa, Miro Dvorský jako Števa a John Mac Master jako Laca. Když ve druhém dějství Kostelnička držela a neodvratitelně rozvazovala dítě, doslova jsem se v sedadle potil a o přestávce běžel koupit čokoládu na uklidnění nervů.
L.Janáček: Její pastorkyňa (Jenůfa)(Kostelnička – Toronto 2003)
Po představení následovalo setkání s umělci, kam se dostavila umělecká smetánka Toronta včetně spisovatelky Margaret Atwood. Za ztvárnění role Kostelničky obdržela Eva Urbanová kanadskou cenu Dora Mavor Moore. Kostelnička je v jejím repertoáru stále stěžejní, před několika lety ji úspěšně představila také v Los Angeles, vedle Jenůfy Karity Mattily. Tam jsem se bohužel nedostal.
L.Janáček: Její pastorkyňa (Jenůfa)(Kostelnička a K.Mattila jako Jenůfa – Los Angeles 2007)Od nás z Kanady jsem přiletěl do Prahy, abych navštívil v Národním divadle představení Pucciniho opery s americkým námětem La fanciulla del West, kde Eva Urbanová ztvárnila titulní roli Minnie, dirigentem byl Američan John Fiore. Toto dílo mělo obrovský úspěch právě před sto lety, tedy v roce 1910 v Metropolitní opeře a bylo napsáno pro Emu Destinnovou a Enrica Carusa. Dnes se dává zřídkakdy, velmi přitom záleží na inscenaci a kvalitě zpěváků, jinak to může být utrpení pro všechny zúčastněné, jako třeba před lety v Torontu. Nebyl jsem si tedy jistý, jak dopadne pražská inscenace a několikrát jsem se proto Evy Urbanové ptal, zda nebudu zase trpět. „Už se na nic neptej a přileť, určitě se ti to bude líbit.“ A měla pravdu. Byl to další velký zážitek, který tehdy publikum ocenilo dlouhým potleskem.
G.Puccini: La fanciulla del West (Minnie a J.Wegner jako Jack Rance – Národní divadlo Praha 2007)
A co nám nabídne Eva Urbanová z opery napříště? Předně doufám, že tento žánr zcela neopustí, podobně jako třeba Sylva Mcnair, která zaznamenala úspěchy nejprve právě jako sólistka v opeře, avšak později jako interpretka jazzu a Brodway tunes. Kdo slyšel Evu Urbanovou nedávno s Boom Bandem, buď živě nebo na YouTube, tak uzná, že právě tohle je její druhá nátura.
Milá Evo, ať se rozhodneš pro cokoli, přeji hodně úspěchů a spokojenosti, a těším se hlavně na další setkání tady u nás nebo v Evropě.
