Státní opera Praha: Massenetův Don Quichotte se vrací

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Kousek z Dona Quichotta prý je v každém z nás, každý svádíme nějaké boje s větrnými mlýny, máme nesplnitelné sny, občas si představujeme sami sebe jako kohosi jiného. Ať už Quichotte, Quijote, Quixotte, Chisciotte či Kišot, ať už postavy smutné nebo dlouhé, ať důmyslný či duchaplný, zastupuje symbol. Je to snílek, hazardér, pošetilec, fantasta odtržený od reality, věčný idealista, životní optimista, jdoucí za nerealizovatelným cílem. To vše a bůhvíco ještě spojujeme s hrdinou románu Miguela de Cervantese. Don Quichottové jsme my všichni, a byl jím také sám Cervantes.

Miguel de Cervantes Saavedra (1547-1616) pocházel ze zchudlé španělské šlechty. Původně studoval teologii, na kněžský život však měl příliš dobrodružnou povahu a také nepatrnou nebo spíš vůbec žádnou úctu k autoritám. Už od svých dvaceti let byl téměř neustále na útěku a pohyboval se na hraně se zákonem, který ho také několikrát dostihl. Vystřídal službu komořího u kardinála, jako příslušník armády španělského loďstva se zúčastnil bitvy u Lepanta, kde přišel o levou ruku. Jako otrok byl zavlečen do Alžíru, odkud byl vykoupen, vrátil se do Španělska a v armádních službách se zúčastnil dalších tažení. Psát údajně začal, aby se osvobodil od dluhů. Oženil se s dcerou zámožného sedláka, ale nejspíš jen pro peníze; manželství, které dohodly Cervantesovy sestry (asi v dobrém úmyslu, aby se bratr konečně usadil) dlouho nevydrželo. Paradoxní je, že byl také vymahačem daní; v tom případě udělali skutečně kozla zahradníkem, protože byl dvakrát odsouzen pro zpronevěru státních peněz. Určitý čas strávil v onom sevillském vězení, s nímž je spojen děj Bizetovy Carmen. Právě tady začal psát dílo, které jej proslavilo: El ingenioso Hidalgo Don Quijote de la Mancha – Duchaplný (podle překladu Huga Kosterky z roku 1931) nebo Důmyslný (podle novějšího překladu Zdeňka Šmída) rytíř Don Quijote de la Mancha. První díl vyšel roku 1605, druhý o deset let poději. Don Quijote přinesl Cervantesovi literární nesmrtelnost a slušný zisk, o který ovšem věčný dobrodruh opět přišel a zemřel nakonec v bídě.

Literární hrdina Don Quijote zůstal. Nejenže se stal jedním z nejznámějších děl španělské literatury, byl a je také inspirací mnoha dalším umělcům. Jako titulní postava se objevil již roku 1690 v Hamburku ve hře s hudbou Johanna Philippa Frötsche, Comical History of Don Quixote vytvořil Henry Purcell (1695), ve Vídni 1719 byla uvedena tragicko-komická opera Don Chisciotte in Sierra Morena Francesca Contiho. Dalšími autory operních zpracování Quijotových příhod či na motivy epizod z románu byli Georg Philipp Telemann, Giovanni Paisiello, Nicolo Piccini, Antonio Salieri, Manuel García, Carl von Dittersdorf, Saverio Mercadante, Wilhelm Kienzl, Richard Heuberger, Manuel de Falla, Stanisław Moniuszko a další. Sancho Panza se dostal do názvu děl Françoise Andrého Philidora a Emila Jaques-Dalcroze. Cervantes inspiroval Felixe Mendelssohna Bartholdyho k jeho rané opeře Camachova svatba. Dodnes se uvádí balet Ludwiga Minkuse (1869), rytířský snílek však se objevil už u reformátora baletu Jeana-Georgese Noverra (1768). Z roku 1965 je muzikál The Man of La Mancha Mitche Leigha (hudba), Daleho Wassermana (libreto) a Joe Dariona (písňové texty), vzniklý na základě televizní hry, roku 1972 byl zfilmován (Peter O’Toole jako Don Quichotte a Sophia Loren jako Dulcinea). Španělský rytíř inspiroval i komorní a orchestrální díla, za všechny jmenujme alespoň symfonickou báseň Don Quixote Richarda Strausse.


Opera Don Quichotte Julese Masseneta (1842-1912) měla světovou premiéru 19. února 1910 v Monte Carlu. Pro Masseneta nebyl impulsem přímo Cervantesův román, nýbrž drama Jacquese Le Lorraina na Cervantesovy motivy Le Chevalier de la longue figure (Rytíř dlouhé postavy). Le Lorrainovo drama bylo uvedeno roku 1904 v Paříži a jediné dílo svého autora se stalo senzací. Le Lorraine byl také jeden z donkichotů, obyčejný švec, který se ve španělském hrdinovi viděl. Dlouhá léta psal veršované drama a dlouho nemohl najít nikoho, kdo by byl ochoten je uvést. Nakonec uspěl v pařížském divadle Théâtre Victor Hugo. To už byl těžce nemocný, přes zákaz lékaře se vypravil do Paříže, po příjezdu se zhroutil, tři dny ležel v bezvědomí a probral se těsně před premiérou. Do divadla byl dopraven na nosítkách. Zažil si svůj triumf a několik dní po premiéře zemřel.

Jules Massenet byl na přelomu 19. a 20. století vpravdě módní autor, jeho opery tvořily v repertoáru protiváhu vlně veristického nadšení přicházejícího z Itálie a wagnerovské extázi, která tehdy už ovládla celou Evropu. Byl žákem Ambroise Thomase, pokračovatelem slohu francouzské lyrické opery, zároveň obdivoval Wagnera. Když byl roku 1878 jmenován profesorem skladby na pařížské konzervatoři, viděla v něm mladá generace slib překonání úzkoprsého akademismu. Massenetovými žáky byli Gabriel Pierné, Gustave Charpentier, Pierre Vidal, Charles Koechlin, George Enesco, Florent Schmitt a další, ovlivnil také mladého Debussyho.


Řada Massenetových oper byla psána podle literární či dramatické předlohy: Hérodiade podle Gustava Flauberta, Manon podle Abbé Prévosta, Le Cid podle Pierra Corneilla, Werther podle Goetha, k Thaïs poskytl předlohu Anatole France, k Sapho Alphonse Daudet, k Panurge Rabelais. Massenet napsal také řadu scénických hudeb – k Erynyím Leconta de Lisle, k dramatizacím Murgerova Života bohémy, Hugova Kejklíře od Matky Boží (čtvrt století na to zkomponoval na totéž téma vlastní operu) a Verneho Michala Strogova, k Racinově Phèdre, k Domácímu cvrčkovi podle Dickense. Z kontaktu s činoherním uměním si odnesl smysl pro úspornost prostředků, jimiž dosahuje jevištní účinnosti.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments