Divadlo je láska a ne byznys, říká Václav Věžník

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ani se to nechce věřit: Václavu Věžníkovi, režisérské legendě brněnské opery, bude letos v létě rovných osmdesát! Jeho první operní inscenací v moravské metropoli byl před pětapadesáti (!) lety Donizettiho Don Pasquale, když již před tím se souborem spolupracoval při posledním ročníku svého studia operní režie na JAMU jako asistent režie. Od té doby režíroval ve všech českých operních domech, ale také na celé řadě zahraničních operních scén – v Německu, Polsku, Rakousku, Španělsku, Itálii, Norsku… Soupis inscenací, pod kterými se podepsal, dnes čítá přes dvě stovky položek. Třeba Věžníkův brněnský Nabucco se udržel na repertoáru od roku 1985 celých patnáct let a dosáhl okolo dvou stovek repríz. Kritici označují Václava Věžníka za režiséra s osobitým rukopisem, jehož tvorba vychází z hluboké znalosti řemesla a snahy o zachování skladatelovy myšlenky. Václav Věžník se během své dlouhé kariéty dostal k operním dílům všech nejvýznamnějších světových autorů – od Mozarta přes Verdiho až po Wagnera, jeho hlavní zájem se ale soustředil na opery Bedřicha Smetany a Leoše Janáčka.

V čem hlavně se podle vás opera, její inscenování, ale i vnímání za dobu vaší kariéry změnilo?

Na změny operní reprodukce je možno se dívat z mnoha úhlů a časových úseků, avšak nejzávažnější změna nastala v naší republice krátce po pádu komunizmu a nastolení komerčního pojetí divadelní kultury. Právě v oblasti operního divadla se brzy ukázalo, že otevření hranic poskytlo možnost dobrým pěvcům k rozšíření svého působení, a to jak v exportu, tak v importu. Pro pěvce to byla možnost získávání velkých zkušeností i výhodných finančních nabídek. Utrpěla tím však domácí divadla, protože přicházela o přední pěvce, kteří opouštěli trvalá angažmá. Bohužel to vedlo k tomu, že větší divadla se rozhodla pracovat systémem stagiony a angažovat pěvce na role a tím snižovala počty domácích sólistů. Ne všude si počínali tak neprozřetelně jako v Brně, kde z původního stavu takřka čtyřiceti kvalitních sólistů jich zůstalo asi dvacet, z nichž první obor může zpívat sotva desítka. Tím se celý dřívější systém práce zhroutil a důsledky jsou nyní i v kvalitě přípravy. Hostující pěvci u nás nejsou zavázáni smlouvami na celá zkušební období a dochází k velkým provozním potížím. Divácky může být pestrost hostujících pěvců zajímavá i když na druhé straně vím, že obecenstvo má rádo „své pěvce“ na které chodí a nevadí, že se s těmito umělci dlouhodobě setkává.

A.Dvořák: Rusalka (Brno)

Co říkáte takzvaným moderním operním režiím, kdy jejich tvůrci často zásadně přepisují libreto, místo nebo čas děje?

Označovat režie, které přepisují libreto, místo a čas děje za moderní, považuji za naprosto neodborné a scestné. Takové režiséry, kteří se zviditelňují na úkor světových skladatelů nepovažuji ani za tvůrce, ani za své kolegy. Pošlapávat vědomě umělecké i mravní hodnoty skvělých operních děl, považuji za drzý zločin, odebírající dnešnímu divákovi velké citové zážitky a ničící originalitu myšlenek geniálních hudebníků, ke kterým se má přistupovat s pokorou a respektem. Ostatně výše uvedené „úpravy“ nebude nikdy dělat operní režisér, kterému je hudba hlavní inspirací a velmi širokým tvůrčím zázemím pro divadelní koncepci. Kdo postupuje proti hudbě a chce přesvědčit o své tvořivosti nápady nesouvisejícími s partiturou je buďto diletant nebo podvodník. Že se dnes i takoví režiséři prosazují je bohužel zásluhou kritiky, která jak uvádíte, považuje tyto koncepce za moderní a domnívá se, že služba autorovi a divákovi je brzdou pokroku. Mohl bych zde parafrázovat výrok Giuseppe Verdiho, který v obavě před novými protipěveckými názory řekl: “Dovolte nám vrátit se k minulosti. To bude pokrok.“ Myslím si totéž o operní reprodukci dneška, když už takřka čtyřicet let se za nesouhlasu obecenstva předvádí tak zvaná moderní autorská režie. Divák jde přece do divadla na původní autorovo dílo a nikoli na režiséra. Ostatně za největší umění považoval velký ruský režisér Konstantin Stanislavskij, „aby autor režie nakonec zmizel v skladatelově díle a hercích“.

W.A.Mozart: Figarova svatba (Praha Národní divadlo)

Během vaší kariéry jste inscenoval opery snad všech významných českých i zahraničních operních skladatelů. Je to asi těžké říct, ale přece jen: Který z nich vám byl, resp. je nejblíže?

Vážím si všech operních skladatelů, u kterých cítím, že nepíší jen hudbu, ale mají i docela přesnou jevištní představu a jsou vlastně prvními režiséry svého díla. Cítím v jejich hudebních kompozicích velké divadelní záměry a neobyčejně hluboká duševní dramata. Ta musí režisér vyjádřit citlivým lidským přístupem, přesvědčivým a dokonale plastickým pěveckým výrazem. Inspirace z partitur velkých skladatelů je pro režiséra obrovským zdrojem fantazie, takže nemůže docházet ke stereotypům režijních koncepcí. Takovými skvělými hudebními režiséry byli i moji milovaní autoři Mozart, Verdi, Smetana a Janáček, ale i mnoho dalších. Rád vzpomínám na světovou premiéru Janáčkova Osudu v Brně, na Gershwinovu operu Porgy a Bess, na Mozartovu Figarovu svatbu v Praze i na své verdiánské inscenace. V zahraničí jsem měl velkou radost z kladného přijetí mých režií Leoše Janáčka a to jak Její pastorkyně v Oslo a švýcarském St. Gallenu, tak i Lišky Bystroušky v Grazu a Lisabonu, Věci Makropulos v italském Reggio Emilia i Z mrtvého domu v Antwerpách. Všude jsem také zažíval mnoho radosti se Smetanovou Prodanou nevěstou v Německu, Švýcarsku, Itálii, Španělsku, Polsku, Řecku a tak dále. Prodanou nevěstu jsem inscenoval sedmnáctkrát.

Ch.Gounod: Faust (Liberec)

0 0 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments