V tom dnešním Listu z Kanady se od země, kde žiji, při zvoleném tématu jen „odrazíme“. Post dirigenta orchestru byl nejen tady až do doby kolem druhé světové války považován téměř výhradně za mužskou doménu. S výkonem této náročné profese totiž nutně souvisí schopnost vyžadovat a udržet si autoritu, což se po celá staletí dařilo přece jen lépe mužům. Orchestry a jejich hráči byli už svou náturou konzervativní a bylo tak snažší udržet tradici dirigenta – muže, než prolamovat bariéry něčím zcela novým, jako třeba s – Maestra! Dirigent, conductor, chef d´orchestre, vždy si lidé představovali muže. Dnes, s trochou fantazie, ale už i ženu. Situace se změnila hlavně za dobu uplynulých pětašedesáti let, tedy po konci druhé světové války, kdy se ženy za dirigentským pultem objevují stále častěji. Abychom zůstali na chvíli u nás v Kanadě, začněme s tou v současné době „nejprominentnější“:
Kerri-Lynn Wilson (1967) pochází z Winnipegu (Manitoba). Vyrůstala v rodině s dlouhou hudební tradicí a od dětství hrála na housle, klavír a flétnu. Nebyla to jen náhoda, co ji zavedlo na slavnou hudební instituci Julliard v New Yorku, kde studovala nejprve hru na flétnu a teprve potom dirigování. Seiji Ozawa a Claudio Abbado patří mezi její mentory. V současné době není vázána kontraktem k žádnému orchestru a preferuje pohostinská vystoupení na předních světových scénách. Loni v červnu dirigovala Traviatu v Mnichově, s Angelou Gheorghiu i bez ní (já jsem byl na představení bez…). tento měsíc připravuje Ms. Wilson Simona Boccanegru u nás, v L´Opera de Montreal. Jako součást oslav třicátého výročí tohoto operního domu bude pět představení v druhé polovině března. 19.května ji pak budete moci zažít na Pražském jaru, kde bude dirigovat Pražskou komorní filharmonii při recitálu Olgy Borodiny. Bez zajímavosti není, že je od roku 2003 manželkou Petra Gelba, tedy generálního ředitele newyorské Metropolitní opery.
Kdo byly ty dámy – průkopnice, které se nesmazatelně zapsaly do análu historie jako první dirigentky významných hudebních těles? Připomeňme tři z nich:
Antonia Brico (1902-1989) se narodila v Rotterdamu. V roce 1908 emigrovala s rodiči do USA. Už jako dítě projevila hudební nadání – hrála na klavír a měla zájem i o dirigování. K jejím nejvýznamnějším úspěchům patřilo dirigování orchestru Berlin Philharmonic v roce 1930. Později ji Jean Sibelius pozval dirigovat Helsinki Symphony Orchestra. Je pozoruhodné, že byla také v čele orchestru, nesoucí její jméno.
Marin Aisop (1956) pochází z New Yorku a – jak jinak – z hudební rodiny. Od roku 2007 stojí v čele Baltimore Symphony Orchestra jako první žena v USA. Zajímá se hlavně o propagaci a interpretaci americké hudby, ale také kmenového symfonického repertoáru.
Simone Young (1961) je Australanka a specialistka na operu. O Simone Young byla na tomto webu řeč v souvislosti s operním domem v Hamburku (celý text najdete zde), který řídí od roku 2003. Též diriguje Philharmoniker Hamburg při samostatných koncertech a věnuje se profesuře. Byla první ženou, která dirigovala ve Wiener Staatsoper (1993) a také Wiener Philharmoniker (2005).
