Loď Bludného Holanďana v Lipsku

Je povinností, či vlastně samozřejmostí, že se Lipsko, rodiště a též působiště Richarda Wagnera, věnuje intenzivně provozování děl slavného skladatele. Navíc se chystá k provedení všech jeho oper v třítýdenním bloku v roce 2022. V letošním roce zde byl uveden celý Ring, Tristan a Isolda a Bludný Holanďan, který byl v Lipsku hrán poprvé v roce 1860, tedy sedmnáct let po jeho premiéře pod taktovkou samotného skladatele ve Dvorní opeře v Drážďanech.

V drážďanské Semperově budově byla opera uvedena roku 1843 po velkém předešlém úspěchu Rienziho jako čtvrté skladatelovo operní dílo, kupodivu ne s velkým úspěchem. Potom se samozřejmě Bludný Holanďan vyskytoval poměrně často i na lipské scéně. Po druhé světové válce to byly celkem čtyři nastudování v počtu okolo 250 představení. Osobně jsem viděl dvě, poslední v roce 1986 bylo v režii Joachima Herze.

Letošní provedení tohoto díla se objevuje poprvé po jedenácti letech od uvedení poslední, kontroverzní inscenace mladého německého režiséra Michaela von zur Mühlen. Ne tak častou zajímavostí je, že tehdy byla premiéra téměř přerušena a po dvou dnech plánovaná repríza odpadla. Kupříkladu představitel Holanďana, kvalitní a mezinárodně uznávaný americký pěvec James Johnson, z produkce znechuceně okamžitě odešel. Jedním z důvodů bylo jeho vybučení a nevole publika nikoliv kvůli pěveckému výkonu, ale z důvodu směšného kostýmu popové hvězdy s černými andělskými křídly. Divadlu pak chvilku trvalo, než si za něj našlo náhradu. Tím byl vynikající slavný německý barytonista Wolfgang Brendel. Z představení byly rovněž staženy velmi kontroverzní filmové projekce. Distancoval se od něj též dirigent Leopold Hager.

Současná inscenace je v režii devětadvacetiletého Michiela Dijkemy z Holandska. Ten též navrhl výtvarně zajímavou scénu, v závěrečném dějství s velmi monumentální dekorací, která využívá moderních technických možností velmi prostorného lipského jeviště. Návrhářkou zajímavých kostýmů je Julia Reindell. Holandský režisér vycházel z původní literární předlohy Memoárů pana Schnablewského s příběhem námořníka bloudícího oceány a hledajícího na pevnině své vykoupení opravdovou láskou vždy po sedmi letech; autorem knihy je německý básník Heinrich Heine. Právě některé texty onoho dílka se promítají jako výklad příběhu během děje na zadním prospektu scény. Heineho příběhem se samozřejmě inspiroval Richard Wagner, který si navíc prožil se svou ženou Mínou dobrodružnou bouřlivou plavbu na plachetnici z Rigy do Anglie na útěku před svými věřiteli.

Režisér, který má za sebou řadu inscenací v různých divadlech a v Lipsku Pucciniho Toscu a Dvořákovu Rusalku, Bludného Holanďana již jednou uvedl, a to před pěti lety ve Wiesbadenu.

Zhasínají světla a dirigent Christoph Gedschold v čele legendárního orchestru Gewandhausu, pro mne v poněkud volnějších tempech, řídí efektní předehru, která vypovídá o této opeře ve zkratce vskutku vše. Ke konci ouvertury se otevírá opona a za širokým proscéniem se objevuje prostor zaplněný mlhavým, do modra zbarveným kouřem. Scéna se poněkud projasňuje a na pohybujícím se otáčivém jevišti se zdvíhají nahoru a dolů dva plošně veliké hydraulické stoly s námořníky Dalandovy lodi. Nad nimi zároveň sjíždí a vyjíždí řady světelných ramp s modře svítícími reflektory a umocňují tak dramatické napětí lodi zmítající se v bouři. Spolu s emotivní Wagnerovou hudbou a scénickou mořskou bouří je atmosféra, vytvořená jednoduchými kinetickými prostředky, naprosto dokonalá. A až skoro do konce představení neopakovatelná.

Kapitán Daland v solidním pěveckém podání Randalla Jakobshe posílá znavenou posádku k odpočinku a pověřuje lodivoda, aby držel v bdělém stavu hlídku. Z provaziště se pomalu stahuje velká plachta, na kterou se promítá dobová kresba zaplněného hlediště historického divadla v Amsterodamu, kde diváci sledují bájný příběh o vykoupení ztroskotance (Heinrich Heine tam takové představení viděl). Lodivod v pěkném podání finského tenora Dana Karlströma zpívá píseň, v níž vzpomíná na svou milou, která se okolo něj opravdu pohybuje, a nakonec znaveně usíná. Po dramatické rychlé proměně se v přední části jeviště objevují na břeh vyplavené tři obrovité velryby (jedna má délku 8 metrů) a na pozadí se promítá historický obraz rovněž vyvržených kytovců (dílo Hanse Sibmachera). Vedle té krajní, největší, se zjevuje statný muž. Ano, je to Holanďan ztvárněný Thomasem J. Mayerem, jehož dobře známe z pražského provedení Lohengrina, kde zpíval Telramunda. Dvanáctiminutový, velmi náročný vstupní monolog „Die frist ist um“ předvedl svým nosným a ve všech polohách vyrovnaným hlasem s jemnými dynamickými odstíněními, vynikajícím způsobem. Následuje Holanďanovo setkání s Dalandem. Známý handl – Holanďanovy poklady a šperky za Dalandovu dceru – proběhne tak, že halda cenností je vyndána z útrob jedné z velryb. Všichni se pak vracejí domů do svého bydliště.

Plynule bez pauzy se přeneseme ve druhém dějství do Dalandova domu zařízeného jako velká přádelna s točícími se vřeteny, obrovským namalovaným červeným motýlem na pozadí a kokony visícími se stropu. Ovšem s takovou dějovou razancí jako v počátku prvního dějství se již nesetkáváme. S velkým sborem přadlen pod vedením hospodyně Mary (spolehlivá Karin Lovelius) vidíme též Sentu v podání Christiane Libor, která svým krásným hlasem a procítěným výrazem při své baladě o neznámém muži ovládá celý prostor divadla. Rád vzpomínám na její výtečnou Brünnhildu ve Valkýře letos na jaře na zdejším jevišti.

Za Sentou přichází její nápadník, myslivec Erik, jehož ztvárnil v cizině dosti frekventovaný český tenorista Ladislav Elgr, který sice dobře vypadá, ale bohužel pěvecky se s rolí dobře nevypořádal. Oznamuje příjezd Sentina otce a pak jí vypráví svůj sen o muži – Holanďanovi –, který s Dalandem přišel. Po chvíli se otvírají dveře a v nich se překvapené Sentě objevují dvě postavy, otec Daland a onen bájný muž, který neustále bloudí jejími představami. Hudebně velmi exponovaná část, kde se pěvecky zaskví oba hlavní protagonisté, vrcholí v jejich souznění duší ve vypjatém emocionálním duetu. Po více než jedné a tři čtvrti hodiny hudebních a scénických dojmů následuje půlhodinová pauza. Upozorňuji, že opera se ve většině případů (na přání skladatele) hraje bez přestávky a pokud je zvolena pauza, tak bývá po prvním dějství.

Celkem 1273 diváků se nedočkavě vrací zpět do hlediště na konečné rozuzlení ve třetím dějství. Bude to sice pouhých 26 minut, ale věřme, že to bude stát zato. Ocitáme se v zátoce, kde by měly kotvit Dalandova a Holanďanova loď. Konkrétním náznakem jsou pouze dvě zavěšená velká lodní ráhna a kus obrazu s částí lebky. Na modře nasvíceném prostranství se pohybuje početný sbor lodníků, zpívajících velice známý popěvek „Steurmann! Lass die Wacht“, a dalších veselících se místních obyvatel (skoro sto lidí!). Rozjaření lodníci zvou své kolegy z Holanďanovy lodi. V odpověď se začne otáčet jeviště a přiveze sestavu jakýchsi zombie – Holanďanových prokletých námořníků. Ti po chvíli odjedou do pozadí a z mlhy přijíždí veliká trojstěžňová loď s červenými potrhanými plachtami a Holanďanovými námořníky, připravenými s doutnáky u děl na palubě. Nasune se dopředu až nad orchestr a přední řady sedadel hlediště. Zlověstný koráb se pohybuje doprava a doleva a nakonec pak mizí zpět do útrob jevištního prostoru. Celá tato dech beroucí scéna trvá skoro osm minut.

Teď bych rád sdělil několik informací o Holanďanově lodi. Plavidlo z dřevěného a železného materiálu je 20 metrů dlouhé, 8 metrů široké a 12 metrů vysoké. Cena byla sto tisíc euro a byla zaplacena z příspěvků široké divadelní veřejnosti, včetně členů divadelních spolků. Zde bych ještě dodal, že režisér a scénograf Dijkema použil před lety při inscenování Bludného Holanďana ve Wiesbadenu též plavidlo, které se vysunulo nad orchestřiště, ale to bylo ovšem značně menší, uzpůsobené prostorám tamějšího divadla.

Scéna se posléze změní na náznak místnosti Dalandova domu, kde se napravo vzadu nachází postel, na níž je Holanďan. Přichází nešťastný Erik a přemlouvá a varuje Sentu, leč marně. Zde se při vypjatém Erikově zpěvu ještě více projevily problémy českého pěvce Ladislava Elgra. Přichází sbor, Holanďan vyčítá Sentě zradu. Ta mu věrnost až za hrob přísahá a vyjíždí na lodním ráhně do výše. Pak již vidíme jen její tělo ležící na zemi. Opona a bouřlivý potlesk. Doufejme, že uvidíme toto krásné dílo co nejdřív na scéně Státní opery v Praze…

 

Richard Wagner: Der fliegende Holländer
Oper Leipzig

(Psáno z představení 24. listopadu 2019.)