Lohengrin v Chemnitzu: Nekonvenční a zbavený mýtů

Toto Wagnerovo dílo mne vlastně provázelo skoro celým životem. Mé úplně první setkání s Lohengrinem se datuje do roku 1959 při hostování tehdejší východoněmecké Státní opery z Berlína ve Smetanově divadle v Praze [dnešní Státní opera, pozn. red.]. Operu tehdy dirigoval legendární Franz Konwitschny (otec současného operního režiséra Petera Konwitschného). Na původní českou inscenaci jsem si musel počkat do roku 1964, chodil jsem pak skoro na každou reprízu. V cizině jsem měl možnost v pozdějších letech shlédnout celou řadu provedení, včetně Bayreuthu. Nejvíce ale vzpomínám na nezapomenutelný zážitek z drážďanské Semperovy opery před sedmi lety, kdy letitá inscenace režisérky Christine Mielitz hostila Annu Netrebko a Piotra Beczalu v hlavních rolích.

Divadlo v Chemnitzu patřilo v minulosti k významným wagnerovským scénám. Monumentální, pozdně secesní stánek zdejšího operního a baletního souboru dokazuje, jak byl zdejší operní život bohatý. Kupříkladu – v prvních letech bylo za jednu sezonu například uvedeno 140 operních představení, z toho 43 děl Richarda Wagnera. V únoru 1914 zde byl, mnoho let po bayreuthské premiéře (proběhla v roce 1882), proveden Parsifal jako úplně první Wagnerova inscenace v Sasku po 30 letech. To také byla doba, po kterou (podle přání skladatele) nesmělo být toto dílo provozováno na jiném jevišti nežli na bayreutském. Ne nadarmo se pak Chemnitz říkalo saský Bayreuth. Parsifal se zde pak téměř pravidelně uváděl o Velikonocích. Byl též inauguračním představením po ukončení pětileté kompletní rekonstrukce divadla v roce 1993.

Vraťme se ale k Lohengrinovi, u široké veřejnosti nejpopulárnějšímu skladatelovu dílu. Premiéra se konala v roce 1850 ve dvorním divadle ve Výmaru, ovšem bez přítomnosti skladatele, který v té době pobýval ve švýcarském exilu. Operu dirigoval sám Franz Liszt, pozdější Wagnerův tchán.

Současná inscenace byla uvedena na začátku roku 2020. Opera byla uvedena jen ve třech reprízách, pak byla divadla uzavřena kvůli Covidu. V následujících letech se hrálo mezi dalšími uzavírkami dle epidemiologické situace. Chemnitzské operní inscenace (a viděl jsem jich zde mnoho) jsou vesměs nekonvenční, ale nápadité – jak režijně, tak scénicky. Ne jinak by tedy měl být pojat i Lohengrin.

Při nádherně zahrané předehře, začínající jemným, téměř neslyšně se nesoucím zvukem virtuózně hrajících smyčců, kde je slyšet například krásná melodie sv. Grálu (jeden z pěti hlavních hudebních motivů díla), pak gradoval orchestr (Filharmonie Roberta Schumanna) pod citlivým vedením španělského dirigenta Guillerma Garcii Calvy k monumentálnímu vyvrcholení a opětnému závěrečnému božskému ztišení. Opona jde nahoru a otevírá se pohled do prostorného jeviště, na jehož točně se nachází monumentální kovová konstrukce znázorňující vysokou horskou dráhu a další polorozbité atrakce zkrachovalého lunaparku. Část konstrukce pak vidíme namalovánu téměř k nerozeznání od skutečných dekorací na velkém kruhovém horizontu. V pozadí scény se občas rozsvěcují velká neonová písmena W N D R L N D – původní nápis byl WUNDERLAND. Téměř postapokalyptickou scénu navrhl německý výtvarník Sebastian Ellrich. Celý koncept vytvořil režisér z Andorry, Joan Antón Rechi, původně herec a později režisér ve španělských divadlech. Předem je třeba konstatovat, že inscenátor, jak již je v dnešní době zvykem, zbavil příběh všech romantických mýtů.

Na scéně, která by se podle libreta měla odehrávat na březích Šeldy v Brabantsku, je přítomen velmi početný dav lidí oděný v nejrůznějších, někdy i částečně ošuntělých, ale pestrobarevných kostýmech z různých dob (dle návrhů Španělky Mercè Palomy). Stejně jako kostýmy je různorodá i společnost na jevišti. Mnozí muži mají v rukou hole coby symbol zbraně – v klasické verzi příběhu by to byly samozřejmě meče. Všichni s očekáváním čekají na soud, který má vyhlásit přítomný král Jindřich Ptáčník. Mělo by se jednat o vině dědičky brabantského trůnu Elsy, kterou hrabě Telramund nařknul z vraždy jejího mladšího bratra Gottfrieda. Vše je důkladně rozehráno a scéna na otáčivém jevišti spolu s dalším kinetickým působením některých částí dekorací rozpohybována. Podotýkám, že celý shluk lidí je na scéně ve složité dekoraci dokonale choreograficky i herecky režisérem veden a nechybějí zde miniakce – jako například náznak sexuální aktivity mladého páru za plechovými popelnicemi.

Krále Jindřicha ztvárnil, civilně a bez majestátu hodného panovníka, slušně zpívající mladý Alexander Kiechle. Výbušnou a nepřehlédnutelnou postavou je představitel Telramunda, po vokální stránce vynikající finský basbarytonista a nositel titulu komorní pěvec Jukka Rasilainen. Ten je dlouholetým představitelem převážně závažných wagnerovských partů na velkých světových a německých scénách včetně Bayreuthu, kde mimo jiné také ztvárnil Telramunda. Na chemnitzském jevišti zpíval kupříkladu Albericha v Ringu. Přichází Elsa, štíhlá a vysoká Cornelia Ptassek, představující se jasným, příjemně znějícím sopránem s vynikajícími výškami. Dojímavě líčí svůj sen o rytíři, který by bojoval za její čest. Král dává pokyn svému hlasateli, bezproblémově zpívajícímu Thomasu Esslovi, aby z přítomných vyzval dobrovolníka, který by se za Elsu v souboji proti Telramundovi postavil. Ten obchází přítomné muže a nabízí jim hůl jako symbol boje. Nikdo se však nehlásí, a tak se po dvou výzvách rozhodne bojovat sám, ale vzápětí si uvědomuje náročnost úkolu a v panice odstupuje.

Nakonec je Elsino volání vyslyšeno a po světelném výbuchu a rozsvícením a zhasínáním stávajících písmen světelného nápisu se v bílé labuti, jediné zachovalé gondole ve zbytku pouťové atrakce, objevuje vysněný rytíř a nejdůležitější postava děje, jejímž představitelem je pěvec původem z Rumunska, Cosmin Ifrim. Tento umělec má za sebou poměrně bohatou pěveckou dráhu, včetně osmiletého působení ve vídeňské Státní opeře. Příjemným tenorem zdraví krále a všechny přítomné a sděluje Else svou podmínku – nikdy nesmí pátrat po jeho původu (jeden ze dvou motivů jeho zpěvu je silně akcentovaný motiv zákazu), se kterou nadšená Elsa samozřejmě souhlasí. Souboj Elsina zachránce s Telramundem se odehrává na opačné straně trubkové konstrukce horské dráhy, která je zaplněna povykujícím davem povzbuzujícím zápasníky. Scéna se otáčí a vítěz je všemi bouřlivě oslavován vlastně jako spasitel a za mohutného hudebního toku dějství končí. Zde je třeba také zmínit dobře sezpívaný a velmi početný sbor (vedený Stefanem Bilzem), který byl posílen o externí a dětský sbor, který vedl Lorenz Hös.

Po přestávce se v doprovodu pochmurné melodie předehry (zde můžeme slyšet motiv Ortrudy) vracíme v druhém dějství na stejnou scénu, pozměněnou vpředu pouze tím, že z propadliště vyjede jakýsi nuzný příbytek či chatrč z kovových trubek. Zde sídlí pokořený Telramund se svojí ženou Ortrudou, ztvárněnou švýcarskou pěvkyní Stéphanií Müther. Na zdejším jevišti již zpívala Brünnhildu v Ringu a nejnověji Isoldu. Oba pikle kující představitelé prokázali své vysoké pěvecké umění se stupněm dramatičnosti. Neustále se ukazuje, jak režisér vede aktéry děje k maximálním hereckým výkonům, což je největší devizou inscenace. Je ovšem nutno konstatovat, že svým pojetím pochopitelně zbavil dílo mýtického působení, které se už u současných inscenací vlastně ani nehledá. Nádherně pak vyšel závěrečný ansámbl, kdy po marných opětovných útocích dvojice Telramunda a Ortrudy, kteří se snaží neustále zpochybnit výsledek božího soudu, oba marně navádějí Elsu, aby začala pátrat po totožnosti svého ženicha. Za nádherného proudu slavnostní hudby se všichni odebírají ke svatebnímu obřadu.

V posledním dějství, po slavné předehře a často hraném svatebním pochodu, se objevuje před stávající konstrukcí horské dráhy malá ložnice se stěnami z rozbitých zrcadel a jednou nevelkým jednoduchým svatebním ložem. Zde probíhá dialog mezi Elsou a Lohengrinem, který končí Elsiným dotazem, kdo vlastně její zachránce je. Do místnosti vpadne Telramund aby svého soka zabil, ten jej však usmrtí pomocí velkého střepu ze zrcadla.

Otočením jeviště se opět dostáváme na stejnou scénu jako v prvním dějství. Vše se za fanfár chystá k nastávajícímu slavnostnímu shromáždění. Na části horské dráhy vysoko nad zemí, na jakési plošině, kadeřník holí a upravuje krále Jindřicha, který pak sjede dolů aby pozdravil všechny přítomné účastníky. S překvapením přihlíží, jak muži přinášejí tělo mrtvého Telramunda. Všemi vítán přichází Lohengrin, aby oznámil své zákeřné přepadení a spravedlivou odplatu. Objevuje se Elsa, aby vyslechla veřejné odhalení totožnosti tajemného rytíře. Jeviště se vyprázdní a náš hrdina začíná zpívat svoji slavnou nádhernou árii „In fernem Land…“ Tak se všichni dozvědí, že je Lohengrin, syn Parsifala sídlícího na hradě Montsalvat. S tímto závažným hudebním číslem se Cosmin Ifrim vypořádal celkem slušně a dobře si rozvrhnul síly až do závěru. Postrádal ale charisma, které tato role potřebuje a nepřispíval tomu ani jeho poněkud menší vzrůst oproti ostatním – vesměs urostlým – představitelům. Nejvyšší vokální úroveň podrželo vynikající trio – Elsa, Ortruda a Telramund. Nesmím zapomenout upozornit na původní obsazení partu Telramunda naším barytonistou Martinem Bártou, který bohužel stihnul z důvodu covidové uzávěry odzpívat jen první tři představení včetně premiéry v lednu roku 2020.

Toto úspěšné představení zdejšího divadla milovníky opery potěšilo a ti odměnili účinkující po právu dlouhotrvajícím aplausem a nadšeným voláním.

Richard Wagner: Lohengrin
2. dubna 2023
Die Theater Chemnitz, Chemnitz, Německo

Hudební nastudování: Guillermo García Calvo
Režie: Joan Antón Rechi
Scéna: Sebastian Ellrich
Kostýmy: Mercè Paloma
Světelný design: Holger Reinke

Účinkující:
Jindřich Ptáčník – Alexander Kiechle
Lohengrin – Cosmin Ifrim
Elsa z Brabantu – Cornelia Ptassek
Friedrich z Telramundu – Jukka Rasilainen
Ortruda jeho choť – Stéphanie Müther
Královský hlasatel – Thomas Essel
Brabanští šlechtici – Ikyu Park, Tomasso Randazzo, Daniel Pastewski, André Eckert

Sbormistr – Stefan Bilz
Extra sbor/dětský sbor – Lorenz Hoss