London Symphony Orchestra přednesl Strausse s ironickým nadhledem, Batiashvili nadchla virtuózně provedeným Szymanovským

Berliozův Korzár nepřetržitě gradoval ke strhujícímu finále

Koncert v rámci Pražského jara otevřela předehra Korzár, op. 21 Hectora Berlioze, následoval Koncert pro housle a orchestr č. 1, op. 35 Karola Szymanowského a po přestávce zazněla rozsáhlá symfonická báseň Život hrdinův, op. 40 Richarda Strausse. London Symphony Orchestra je technicky báječně disponované těleso, náročné skladby provedli jeho členové bravurně. Antonio Pappano svým temperamentním pojetím dosáhl výrazové přesvědčivosti v dynamice i tempech.

O+

Hector Berlioz napsal řadu samostatných koncertních předeher, z nichž první tři jsou již chápány jako symfonické básně, přestože formálně vycházejí ještě z italské ouvertury. Inspirací pro ně mu byla literární díla: historický román Waverley Waltera Scotta, Král Lear (Le roi Lear) Williama Shakespeara a Korzár (Le corsaire) a romantická báseň lorda Byrona, se kterou se Berlioz seznámil už za svého pobytu v Římě roku 1831. V ní ho uchvátila povaha tohoto „ušlechtilého piráta“, jeho nenávist k lidem a láska k ženě. Citovostí hýří i Berliozova hudba: po krátkém brilantním úvodu, zastupujícím fanfáry italské předehry, následuje vroucná pomalá část, vystřídaná bouřlivým Allegrem.

Korzára (Le corsaire) Berlioz složil během své dovolené v Nice v srpnu 1844 a hrán byl zprvu pod různými názvy – při premiéře v lednu 1845 se skladba jmenovala La tour de Nice (Věž v Nice), následně byla přejmenována podle románu populárního amerického spisovatele Jamese Fennimore Coopera na Le corsaire rouge (Rudý korzár) a teprve třetí název Le corsaire podle Byronovy básně jí zůstal. Předehra se objevuje na koncertních pódiích velmi často. London Symphony Orchestra ji pod taktovkou Antonia Pappana provedl s lehkostí a průzračností zvuku, přitom s dramatickými finesami. Hudební plochy byly výrazně kontrastní a skladba gradovala ke strhujícímu finále.

Batiashvili předvedla neuvěřitelnou dynamickou škálu

Karol Szymanowski byl velkým znalcem a milovníkem francouzské hudby, zařazení jeho díla po Berliozově předehře je proto logické a upozorňuje na jeden ze Szymanowského inspiračních zdrojů. Koncert pro housle a orchestr č. 1, op. 35 napsal jako čtyřiatřicetiletý ve válečném roce 1916, na kompozici s ním spolupracoval jeho blízký přítel, houslista Paweł Kochański, který vytvořil virtuózní kadenci, jež je trvalou součástí díla. Premiéra se uskutečnila v roce 1922 ve Varšavě.

Lisa Batiashvili tento impresionistický, snově působící koncert zařadila na své album Secret Love Letters z roku 2022, při provedení v Obecním domě bylo zřejmé, že je s ním dokonale spjata, žádná z interpretačních vrstev a rozměrů tohoto díla nezůstala skryta. Houslistka přednesla sólový part suverénně vytříbenou technikou, s brilantní virtuozitou. Díky pečlivě vypracované dynamice dosáhla plasticity a hluboké sdělnosti hudebního výrazu. Hrála krásným, čistým, štíhlým tónem, vyrovnaně v celé tónové i dynamické škále. V jejím provedení nádherně vyzněla proslulá kadence. Batiashvili vyvolala při interpretaci skladby sugestivní napětí, které doslova pulzovalo sálem. Jemná piana ve vysokých polohách zářila křišťálově čistým plným zvukem a vznášela se nad orchestrem jako v přízračných výšinách. V dechberoucím pianissimu oduševnělé provedení tohoto Szymanowského díla také skončilo.

Antonio Pappano ukázal, jak skvěle umí naslouchat sólistům, orchestr pod jeho taktovkou doprovázel Lisu Batiashvili příkladně, v dokonale vyvážené dynamice a perfektní souhře. Obecní dům naplnila skutečná hudba, která proniká až na dřeň. Nadšené publikum nechtělo sólistku pustit z pódia. Mladá virtuoska posluchače potěšila ještě působivým Requiem za Ukrajinu současného gruzínského skladatele Igora Lobody, který tuto skladbu složil pro Lisu Batiashvili na motivy lidové písně v roce 2014, krátce po ruské anexi Krymu. Lisa Batiashvili Requiem uvádí jako přídavek na koncertech k uctění památky obětí ruské invaze na Ukrajinu. Podmanivou skladbu hrála soustředěně, s citem a hlubokým porozuměním. Apel, jenž je v ní zakódován, přenesla na publikum. Následoval další frenetický aplaus. První polovina koncertu přinesla hluboký umělecký zážitek.

Pappano naplnil Strausse ironií i lyrickým citem

Druhá polovina večera patřila rozsáhlé symfonické básni Život hrdinův (Ein Heldenleben), op. 40 z roku 1898 Richarda Strausse. Jedná se o Straussovu osmou, poslední symfonickou báseň. Skladateli se stal předlohou pro ni jeho vlastní život. Život hrdinův zkomponoval pro mohutný orchestr – pro největší obsazení, jaké do té doby použil. Dílo trvající přibližně 45 minut je jednověté, má však svoji vnitřní strukturu, která je členěna na šest obrazů. Strauss jejich programový obsah zveřejnil po prvním provedení díla. Jejich řazení je následující: Der Held (Hrdina), Des Helden Widersacher (Hrdinovi protivníci), Des Helden Gefährtin (Hrdinova družka), Des Helden Walstatt (Hrdinovo bojiště), Des Helden Friedenswerke (Hrdinova mírová díla) a Des Helden Weltflucht und Vollendung (Hrdinův útěk ze světa a naplnění).

Každý obraz má zcela jasný hudební obsah a konkrétní charakteristiku. V prvním znázorňuje Strauss sebe samého jako hrdinu, jenž svým dílem dobyl svět, v následujícím karikuje štěkavými pasážemi dřevěných nástrojů své protivníky – kritiky, kteří mu radost z vítězství kazí. Extrémně náročné houslové sólo je stejně rozmarně něžné a zároveň neuchopitelné jako jeho manželka Pauline. Její namlouvání je ve skladbě vyjádřeno nádherným dialogem sólových houslí a lesních rohů. Hrdina však nemá klid a musí se znovu pouštět do boje se svými protivníky, obrací se k obecným tématům a hledá smysl života ve velkých dílech. V této části symfonické básně cituje ze svých dřívějších skladeb. Neustálé půtky a snaha dokazovat své schopnosti jej však už unavují. Svou tvorbou snad zvítězil, ale kdo ví… Obrací se tak k sobě samému a k něčemu, co skutečně přináší užitek. Jak sám skladatel humorně poznamenal: „K pěstování svého zelí.“ Nejen z této glosy je zřejmé, že Strauss nebral sebe a svůj Život hrdiny nikterak vážně. Celou velkolepou skladbu charakterizuje především ironický nadhled, jak dokládá hudební zpodobnění Straussových kritiků. Pasáže týkající se Pauliny jsou plné hravosti, lyrického citu, ale i lehkého sarkasmu.

Po technické stránce hrál London Symphony Orchestra tuto skladbu, extrémně náročnou na technické provedení, souhru a hudební výraz, jedinečně. Famózně přednesl houslové sólo koncertní mistr – virtuózně brilantně, přesně a zvukově vyrovnaně. Nádherná byla i sóla prvního hornisty a dalších hráčů. Perfektně a doslova neslýchaně spolu hrály skupiny trubek – pasáž za scénou zněla v dokonalé jednotě, absolutně čistě, s krásným zvukem. Antonio Pappano přesvědčivě vypracoval dynamiku rozsáhlých kontrastních ploch, vyvaroval se přehnaného fortissima, které by přecházelo do hřmotnosti. Ve Straussových složitých polyfonních pasážích však nebyly melodické linky vždy zcela zřetelné a hudební fráze neměly onu průzračnost a hudební sdělnost, kterou orchestr uchvátil sál v první polovině koncertu. Technická vytříbenost londýnského tělesa však oslnila i zde a po posledních tónech Straussova díla se strhla bouře potlesku. Také orchestr měl pro pražské publikum nachystán přídavek, Adagio „Nimrod“ z variací Enigma, op. 36 Edwarda Elgara.

London Symphony Orchestra svým koncertem potvrdil, že mezi špičkové světové orchestry patří právem. Od diváků ve Smetanově síni sklidil zasloužené ovace. Vrcholem celého večera bylo úchvatné, strhující provedení houslového koncertu Karola Szymanowského s Lisou Batiashvili, které zanechalo v myslích a srdcích posluchačů hlubokou stopu a vracelo se, včetně dojmu ze sugestivního přídavku, ještě dlouho poté, co dozněly v podání London Symphony Orchestra za řízení sira Antonia Pappana poslední tóny Elgarovy variace.

Pražské jaro: London Symphony Orchestra
29. května 2025, 20:00 hodin
Smetanova síň, Obecní dům, Praha

Program
Hector Berlioz: Korzár, předehra, op. 21
Karol Szymanowski: Koncert pro housle a orchestr č. 1, op. 35
Richard Strauss: Život hrdinův, symfonická báseň, op. 40

Účinkující
Lisa Batiashvili – housle

London Symphony Orchestra
Sir Antonio Pappano – dirigent