Lost Objects: Kdo je kdo
O autorech Ztracených předmětů
„V uších nám zněla jednoduchost, energie a drive popu, slýchali jsme ho od malička. Díky vzdělání v klasické hudbě jsme si skládání hudby představovali jako cosi vznešeného a zavazujícího…“
Společným rysem tvorby trojice skladatelů – jimiž jsou zakladatelé a vedoucí umělecké osobnosti newyorského uskupení „Bang on a Can“ Michael Gordon (1956), David Lang (1957) a Julia Wolfe (1958) – je myšlenková otevřenost následovaná otevřeností různým hudebním žánrům napříč současností i historií, díky které se jim daří přímo nebo prostřednictvím nahrávek oslovovat relativně široké hudební publikum po celém světě.
Patří do generace, která začala soudobou alternativní hudbu ovlivňovat na přelomu osmdesátých a devadesátých let a už po léta spoluurčuje kulturní dění v New Yorku. Jako většina Američanů jejich generace vyrůstali obklopeni rock’n’rollem, jeho energií, rytmem i přímočarým sdělováním myšlenek. Snad i proto jejich hudba programově odmítá striktní stylová dělení a v inspiraci zůstává autentická. Přes svou výbojnost a využívání nových a průběžně se rozvíjejících technologií autoři nezavrhují vztah k tradici: Stejnou měrou vycházejí z Nové hudby i z rocku a s minimalisty sdílejí obnovenou radost z pravidelného rytmu a nově utvářené tonality. Na jejich estetiku přímo navázali, avšak formou, hudební invencí a šíří myšlenkového záběru svých skladeb její rámec přesahují. Zajímají je a inspirují i nejrůznější přesahy do jiných, často velmi odlehlých oblastí a osobitý styl každého z nich – slovy Davida Langa – „spojuje odkaz klasiky s agresivitou městského prostředí, kde melodii doprovází hluk a jemné harmonie trhá divoký rytmus“. Podle newyorského hudebního kritika Kyle Ganna „úspěšně propojili akademický uptown s avantgardním downtownem“; ostatně každý z nich si od mládí přál nějak pozměnit tvář současné vážné hudby.
Týmová práce v oblasti vážné hudby není obvyklá, nicméně autorům Ztracených předmětů se daří: Zůstávají svébytnými autory s vlastní tvorbou i aktivitami, a přestože se pohybují ve společném stylu, každý z nich si zachoval individuální hudební invenci. Společná díla, nad nimiž se ve spolupráci čas od času scházejí, podepisují vždy neutrálně v abecedním pořadí Gordon – Lang – Wolfe. Vytvořili jich několik, vedle trilogie oratorií The Carbon Copy Building (text Ben Katchor, 1999), Lost Objects (text Deborah Artman, 2001), Shelter (text Deborah Artman, 2005) i multimediální skladby pro různá obsazení – Water (text autoři, 2008) a Cloud-River-Mountain (2015). Jejich společnou i individuální tvorbu vydává a zastupuje Red Poppy Music (ASCAP) v distribuci nakladatelství G. Schirmer, Inc.
Do našeho hudebního života jejich tvorbu, společně s dalšími autory okruhu uskupení Bang on a Can, uvedl Petr Kofroň s Agon Orchestra už na začátku devadesátých let. Mohli jsme se s nimi setkat i osobně při vystoupení Bang on a Can All-Stars na Pražském jaru 1. června 1999 i jinde, naposledy letos v říjnu v Praze v Národním památníku na Vítkově při provedení Langových skladeb The Little Match Girl Passion a Ark Luggage souborem Theater of Voices Paula Hilliarda za autorovy účasti nebo na Fóru Hradec Králové, kde byla uvedena orchestrální skladba Michaela Gordona Rewriting Beethoven’s Seventh Symphony.
***
Michael Gordon (1956) je absolventem New York University a Yale School of Music. Podle slov hudebního kritika Alexe Rosse jeho hudbu ovládá „zuřivost punk rocku, nervózní lesk free jazzu a neústupnost klasické moderny“. Kritikou byl považován za nezařaditelného, neboť „zosobňuje střet tajemné introspekce s brutální přímostí“. Gordon svou tvorbou zasahuje do všech žánrů včetně opery, zabývá se multimediální tvorbou i hudbou vytvářenou v nahrávacím studiu. Ve spolupráci s režisérem Billem Morrisonem vznikly dvě filmové symfonie Gotham (2004) a Dystopia (2008), jimiž navázali na předchozí společný projekt Decasia (2001) pro orchestr a velkoplošnou projekci. Na libreto Deborah Artman vytvořil Gordon operu Acquanetta, provedenou v Los Angeles (2005) v režii Richarda Foremana, je autorem taneční kompozice Aftermath (2014) a scénických představení Van Gogh Video Opera (1991), Chaos (1994), What to Wear (2005), komponoval pro soubory Icebreaker (Romeo, 1992, Yo Shakespeare, 1992), Trance (1995), Ensemble Modern (Love Bead, 1997). Z orchestrální tvorby připomeňme Weather (1997) pro smyčcový orchestr a video, Sunshine pro čtyři skupiny mikrotonálně laděných nástrojů (1999), Grey Pink Yellow (2005), Beijing Harmony (2005) vytvořenou na objednávku Národního centra pro múzická umění v Pekingu, Rewriting Beethoven’s Seventh Symphony u příležitosti vystoupení Bamberských symfoniků na Beethovenově festivalu v Bonnu (2006) a No anthem (2015). Michael Gordon získal za svou tvorbu četná ocenění, včetně ceny Americké akademie umění a Guggenheimovy nadace.
David Lang (1957) studoval na Stanford University, University of Iowa a na Yale, kde od roku 2008 působí jako profesor skladby. Jeho hudební směřování dlouho oscilovalo mezi jazzem, komorní hudbou a rockem. V současné době patří mezi vůbec nejhranější americké skladatele. Jeho díla jsou utvářena jasnou a velmi sugestivní vizí, Langův katalog je rozsáhlý, zahrnuje operu, orchestrální, komorní a sólová díla, která jsou ve výrazu často znepokojující a vždy silně citově založená. Často rozšiřují pojem virtuozity, dokonce i jeho zdánlivě velmi jednoduché skladby vyžadují velkou koncentraci hudebníků i posluchačů. V sezoně 2014/2015 David Lang hostoval jako composer-in-residence u orchestru De Doelen v nizozemském Rotterdamu. Z jeho díla připomeňme skladby Are You Experienced? (1987), Orpheus Over and Under pro dva klavíry (1989), Cheating, Lying, Stealing pro komorní soubor (1997), The Anvil Chorus pro jednoho hráče na bicí (1983) a orchestrální skladby Eating Living Monkeys (1994) a International Business Machine (1995). Langovy meditativní, vokálně instrumentální skladby Départ pro čtyři hlasy a tři violoncella (2002) a pět písní cyklu Death Speaks (2012) otevřeně mluví o smrti, odkazují k Schubertovi, avšak jsou určeny rockovým hudebníkům, v jejichž provedení získávají zvláštní výrazovou kvalitu, podobně v rozsáhlém písňovém cyklu na vlastní slova o ztracené lásce Love fail (2014). David Lang se intenzívně věnuje scénické tvorbě a filmové hudbě, jeho skladby znějí ve filmech Paola Sorrentina La Grande Bellezza i v letošní oskarové La Giovinezza. David Lang získal za svou tvorbu řadu ocenění, v roce 2008 se stal laureátem Pulitzerovy ceny za vokální skladbu s bicími nástroji The Little Match Girl Passion (Utrpení a smrt děvčátka se sirkami) na motivy Andersenovy pohádky Děvčátko se sirkami a vybraných fragmentů textu Matoušových pašijí Johanna Sebastiana Bacha, kterou vytvořil na objednávku Carnegie Hall pro soubor Theater of Voices Paula Hilliera.
Julia Wolfe (1958) od mládí zpívala, hrála na flétnu, kytaru, bicí nástroje, později i na klavír. Studovala na Princetonské univerzitě a Yale v New Yorku, od roku 2009 působí na New York University jako profesor kompozice. Inspiruje se etnickou hudbou i klasickými žánry, jejichž „formu nabíjí energií rockové hudby“. Vytvořila řadu sólových, komorních a orchestrálních skladeb i multimediálních projektů, včetně oratorií Steel Hammer (2009) a Anthracite Fields (2014). Originalitou vynikají její kompozice pro smyčcové nástroje od klasického kvarteta (Four Marys, 1991, Dig Deep, 1995, Emunah, 2015) po velký smyčcový orchestr (Cruel Sister, 2004). Její Smyčcový kvartet č. 3, který má v repertoáru Kronos Quartet, se v roce 2010 dostal do finále nominací na Pulitzerovu cenu. Z orchestrálních skladeb z poslední doby připomeňme My Beautiful Scream (2003) pro amplifikovaný smyčcový kvartet a orchestr, koncert pro akordeon a orchestr True Love (2005) a cyklus Fuel (2007), z komorní oblasti You breathe (2013) pro čtyři hlasy a smyčcové kvarteto, Lass (2014) pro flétnu sólo. Julia Wolfe letos obdržela Pulitzerovu cenu za oratorium pro smíšený sbor a nástroje s elektronikou Anthracite Fields (2014).
Deborah Artman „… našla způsob, jak pomocí svého vyhraněného citu pro jazyk tu odvážnou, občas i provokativní hudbu tří skladatelů snadno zpřístupnit…,“ konstatoval kritik Paul Smart v New York Times po prvním americkém uvedení Ztracených předmětů v roce 2004. Několika slovy přesně vystihl její velké umění literární zkratky jasně soustředěné na smysl sdělení. Spisovatelka a básnířka Deborah Artman ráda hledá nové literární formy a pravidelně spolupracuje s umělci různých oborů. Paralelně působí jako redaktorka a editor, je autorkou několika monografií, vyučuje tvůrčímu psaní, píše poezii. Pravidelně spolupracuje s Muzeem židovského dědictví a uměleckými galeriemi jako Lincoln Center for Arts a Esmond-Wright Gallery Provincetown, je autorkou textů o umění, pravidelně uvádí rozhovory s umělci v Radio Day. Její příběhy, eseje a básně otiskuje řada literárních periodik. Působila také jako externí dramaturg a úspěšně zkusila i divadelní režii. Všestranná, neobyčejně erudovaná tvůrčí osobnost se širokým rozhledem patří ke stejné generaci jako Michael Gordon, Julia Wolfe a David Lang. S přáteli z Bang on a Can spolupracovala vícekrát, kromě Ztracených předmětů i na oratoriu Shelter (2005). Pro Michaela Gordona vytvořila libreto celovečerní opery Acquanetta, pro Davida Langa texty k Music-Theater Piece pro herce a smyčcový kvartet, ke skladbě Hunger (Solo Percussion) a k multimediálnímu projektu Music for Gracious Living (1992/96). S Julií Wolfe spolupracuje už od roku 1992, je autorkou textu vokální skladby Keeper pro 6 hlasů (2000).
Seznámili se ještě v době postgraduálního studia na Yale a začínali jako aktivní hudebníci ovládající několik nástrojů. Dnes už legendární uskupení Bang on a Can, programově se pohybující na pomezí žánrů, založili v roce 1987. Tehdy uspořádali svůj první Maraton, festival nové hudby spojující punk s klasikou. Dočkal se vřelého ohlasu, který trvá dodnes, kdy se Bang on a Can stal institucí se sídlem v New Yorku, která se zaměřuje na prezentaci nově vznikající hudby. Sdružuje stabilní šestičlennou skupinu špičkových hudebníků Bang on a Can All-Stars (klarinet, elektrická kytara, piano/klávesy, violoncello, kontrabas a bicí) a dechový orchestr Asphalt Orchestra. Přestože za dobu své existence představil stovky hudebních událostí s premiérami nových skladeb po celém světě, nejvíc ho proslavily hudební Maratony, totiž koncerty, během nichž se v průběhu několika hodin bez přestávky za sebou hrají skladby nejrůznějších stylů a žánrů, zatímco posluchači mohou volně přicházet, setrvávat a odcházet. V roce 2002 Bang on a Can otevřel Letní hudební institut určený mladým skladatelům a interpretům a založil People’s Commissioning Fund, fond financující objednávky nových skladeb.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
