Ztráty všední i nevšední. Lost Objects na Nové scéně

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Postminimalistické oratorium Ztracené předměty (Lost Objects), meditace o ztrátách obyčejných i neobyčejných věcí, o ztracených lidech, cestách, myšlenkách, zapomenutých obřadech, zanikajících tradicích, ale i o ztrátě porozumění mezi lidmi uprostřed současné informační exploze, vzniklo v roce 2001 z podnětu drážďanského festivalu soudobé hudby Dresdner Musikfestspiele jako výsledek spolupráce autorů, jimiž jsou skladatelé Michael Gordon, David Lang a Julia Wolfe s libretistkou Deborah Artman, a rockové kapely hudebníků newyorského uskupení Bang on a Can s orchestrem Concerto Köln, sborem RIAS Kammerchor, přizvanými sólisty a DJem Spooky.

David Lang, Michael Gordon a Julia Wolfe (foto Peter Serling)
David Lang, Michael Gordon a Julia Wolfe (foto Peter Serling)

Barokní orchestr s dobovými nástroji ve starém ladění, sbor a vokální sólisté, sopranistka a dva kontratenoristé inspirovali autory k volbě formy díla, přímo odkazující k raně baroknímu oratoriu uzavřených hudebních čísel jako k dalšímu ztracenému předmětu, konfrontovanému se současností.

Nahrávka drážďanského provedení na CD labelu Teldec Ztracené předměty proslavila, ovšem jak se s odstupem času zdá, jejich první nastudování a ani americké provedení v Brooklyn Academy of Music v roce 2004 ještě zdaleka nevyčerpalo možnosti, které interpretům partitura nabízí. Na ztracenou formu raně barokního oratoria autoři Ztracených předmětů navázali jen volně, jejich hudba je svébytná, bez citací a prostá jakýchkoliv historizujících parafrází. Inscenátoři scénického provedení na Nové scéně Národního divadla v čele s dirigentem Petrem Kofroněm proto s jejich souhlasem zvolili provedení komorním orchestrem ve stejném „händelovském“ obsazení, ale současnými nástroji, v současném evropském ladění (a1 = 442 Hz), s komorním smíšeným sborem a ve skupině sólistů s mezzosoprány místo kontratenorů. Kontrapozice klasického orchestru, sboru a sólistů s čtyřčlennou rockovou kapelou (elektrická kytara, baskytara, klávesy a bicí) a zvukovou režií zůstává, avšak bez DJe. Významové odkazy jeho remixů v podobě vkládaných meziher při scénickém provedení převezme vizuální složka představení, využívající klasické animace napojené on-line na živá data z internetu, která vytvoří repetitivní hudbě oratoria odpovídající vizuální kontrapunkt.

Oratorium je ve své rané podobě velice blízké opeře. Obě formy vznikly v Itálii po roce 1600 současně. Opera rozvíjí světské náměty a vyjadřuje pozemské lidské city, naopak oratorium má námětem i zaměřením na transcendentální přesah lidské existence blíže k duchovní hudbě. Společným znakem obou je stavba formy, spočívající v řazení uzavřených hudebních čísel různého obsazení, které je podřízeno literárnímu námětu. První oratoria se hrála převážně v sakrálním prostředí (oratorio italsky značí modlitebnu, oratoř), ale také v divadlech, v době, kdy se opera s ohledem na průběh církevního roku nehrála. Tam se zpravidla oratoria prováděla scénicky.

Deborah Artman shrnula do jedenácti částí textu libreta odpovídajících jedenácti částem oratoria v pregnantní zkratce různé podoby ztrát, které denně potkávají každého z nás: od ztrát banálních věcí po ztráty nenahraditelné, podává zprávu o ztracených lidech, o ztracených cestách, myšlenkách, rituálech, o ztrátě porozumění mezi lidmi, o ztrátě schopnosti porozumět významu řeči, o ztrátě významu slov a významu vůbec, dotýká se i ztráty tradičních hodnot a významu ztracených obřadů.

Deborah Artman (foto archiv ND)
Deborah Artman (foto archiv ND)

Z posvátných textů Tóry (תורה‎‎) a Talmudu (תַּלְמוּד‎‎) si vypůjčuje návody, jak s nalezenými věcmi spravedlivě naložit, protože podoby ztrát jsou různé: jedny jsou běžné, jiné obvyklé, ale jsou mezi nimi i ztráty morální, spirituální, a některé jsou i metafyzické…

Hudba oratoria představuje ubíhající proud reálného času, unáší vzpomínky, které oživují naši slábnoucí paměť. Žijeme ve světě, kde věci rychle zastarávají a mizí. Ale ne vše zastarává, přestože nemáme problém odstranit to, co je už víc než rok či dva staré. Textem oratoria nám autoři sdělují, co je pro ně důležité, co je důležité zachovat, co připomenout, co si v běhu času zapamatovat. V libretu je uložena řada otevřených i rafinovaně skrytých souvislostí a symbolů. Každá z jedenácti částí oratoria, určená různým sestavám sólistů, sboru i orchestru, představuje melodicky i harmonicky jednotný a hudebně uzavřený celek, strukturovaný vrstvením rytmických pásem a rytmem zpívaného textu, který určuje výrazový charakter, tempo a spád živého hudebního proudu. Řazení částí i jejich vždy přímočarý hudební charakter odpovídají dramaturgické osnově libreta i jeho symbolickému výkladu.

(­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­poznámka autora: Podle číselné symboliky má jedenáctka dva výklady: jako 5 + 6 představuje přímé spojení nebe a země, ale zároveň i lidskou nedokonalost, protože součtem číslic (1 + 1) získáme dvojku, základní symbol duality. Ztracené předměty skutečně mají obě možné symbolické interpretace, kosmickou i lidskou, která se odráží v dualitě jejich instrumentáře. Porovnáním myšlenkových souvislostí textů a jejich rozdělení mezi autory hudby získáme následující rozdělení celku: 3 + 1 + 2 + 2 + 3 (shodné s umístěním vstupů DJe v nahrávce). Uvědomíme-li si, že jednička představuje Prvního v hierarchii (Boha), dvojka dualitu a polaritu, trojka triádu jako tvořivý aspekt, a podle Kabaly tři stupně podoby lidské duše: spirituální (נְשָׁמָה – nešamah), myslící (ר֫וּחַ – rúach) a zvířecí (נֶפֶש – nefeš), otevře se nám nový prostor k přemýšlení.)

Každý z autorů komponoval části, které svým způsobem vzájemně myšlenkově souvisí, což se projevuje – i při společně promyšlené koncepci celku a jednotném stylu – odpovídající příbuzností povahy hudební invence těchto částí.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Gordon/Lang/Wolfe: Lost Objects (ND Praha)

[Celkem: 4    Průměr: 3.5/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama