Operní kukátko (3)

Týden od 17. do 23. srpna 2015
Operní plány českých divadel na sezonu 2015/2016. Salcburský festival v závěru. Cileova Arlesanka ze záznamu ve světové premiéře.
Operní plány českých divadel na sezonu 2015/2016
Seznam ohlášených premiér v osmi kamenných divadlech (Brno, České Budějovice, Olomouc, Opava, Ostrava, Plzeň, Praha, Ústí nad Labem), které disponují operními soubory v České republice, jakoby signalizoval určitý posun od tradiční a konzervativní dramaturgie, tedy odklon od tradičního výběru s převahou děl Verdiho a veristů (především Pucciniho). I tito skladatelé se samozřejmě v dramaturgických plánech objevují, ale jejich zastoupení je mnohem menší než v průměru minulých sezon. Po Praze nastuduje Verdiho Macbetha plzeňské divadlo (premiéra v dubnu 2016) a hrbáč Rigoletto vstoupí na scénu Moravského divadla v Olomouci. Novou Aidu avizuje liberecká opera (ta bohužel zveřejnila jen operní premiéry prvních čtyř měsíců nové sezony). Veristy zastupuje Umberto Giordano s operou Andrea Chénier z revoluční Paříže v nastudování činoherního režiséra Michala Dočekala v Národním divadle v Praze (dirigent Petr Kofroň). Praha tak převzala štafetu v Čechách nehraného díla po Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde měl tento operní titul premiéru před prázdninami (recenzi jsme přinesli zde). Praha zařazuje navíc i Pucciniho Madama Butterfly v režii jednoho z nejlepších českých operních režisérů Jiřího Heřmana.

Opava nastuduje Toscu, ranou Pucciniho operu Edgar bude režírovat Martin Otava v divadle v Plzni. Zda půjde o zcela novou inscenaci nebo remake jeho režie v libereckém divadle ze sezony 2010/2011, kde měla opera novodobou českou premiéru v nové době, není zatím známo. Z veristů nemůže chybět alespoň jedna inscenace Sedláka kavalíra Pietra Mascagniho v Opavě, tentokráte ale nikoliv ve věčné kombinaci s Leoncavallovými Komedianty, ale ve stylově zvláštní kombinaci s baletním provedením Faurého Requiem. Jak bude působit spojení díla tak introvertního jako je Faurého duchovní skladba s dílem tak vnějškově efektním a vášnivým nám zodpoví teprve vlastní představení. Mezi světově nejoblíbenějšími tituly ani tentokráte nebudou scházet dvě premiéry Bizetovy Carmen – v Opavě a v Brně v režijním ztvárnění mladého režisérského talentu Tomáše Pilaře. Vzrůstající zájem o Bizetovy Lovce perel, v minulé sezoně s velkým úspěchem uvedené například v Theater an der Wien (naši recenzi najdete zde) ve Vídni a v příští sezoně v Metropolitní opeře v New Yorku (v obou případech v hlavní roli s fenomenální Dianou Damrau), potvrzuje zařazení titulu do operního plánu v Ústí nad Labem.Úspěch tohoto operního titulu je z větší části ovšem odvislý od možnosti najít tři prvotřídní zpěváky pro hlavní party. Další francouzský klasický titul devatenáctého století zařazuje Praha. V režii slovenské performerky a režisérky Slávy Daubnerové uvede Gounodovo divácké dílo Romeo a Julie. Tak i mladší pamětníci budou mít možnost srovnat novou režii s legendárním režijním pojetím Jozefa Bednárika, který zemřel před dvěma lety (22. srpna 2013), a jehož památku průkopníka nových režijních postupu v rané „posametové“ éře české opery bychom si měli občas připomenout.

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě si vybralo Thomasova Hamleta, operní opus náročný na pěvecké výkony a styl, nastudovanou naposledy v Praze v rámci cyklu francouzských oper v sezoně 2001/2002.

Italskou belcantovou operu devatenáctého století zastupuje třetí díl takzvané tudorovské operní trilogie Gaetana Donizettiho – Roberto Devereux v Ostravě, která zachycuje osud stárnoucí Alžběty I. Anglické v milostném a politickém střetu s mladším milencem. Vrchol pěvecké virtuozity také žádá Belliniho Norma v nové inscenaci díla ve Státní opeře. Hlavní roli mimo jiné vytvoří i sopranistka Marie Fajtová. Doufejme, že nová inscenace bude povedenější než velmi problematické nastudování v roce 2007, které mělo jen krátkou životnost.

Národní divadlo v Praze také přináší Rossiniho komickou Popelku v nastudování osvědčené maďarské režisérky Enikö Eszenyi, která se v minulých sezonách dobře uvedla vtipnými inscenacemi Shakespearových komedií v Národním divadle Praha. V Ostravě v únoru 2016 bude mít premiéru komponovaný operní večer Lazebník má narozeniny, který představí nový překlad Rossiniho Lazebníka sevillského z pera Jaromíra Nohavici, který zároveň bude zřejmě poloscénickým představením provázet.

Premiérově skromně bude v příští sezoně zastoupena německá opera. Plzeňské divadlo bude chtít očarovat svým Čarostřelcem a Národní divadlo v Praze pak vrcholným secesně-expresionistickým dílem – Straussovou Elektrou, kterou naváže na inscenaci Salome (recenzi a glosu najdete zde a zde) z loňské sezony. V hlavní roli hostuje zkušená wagnerovská a straussovská interpretka, britská sopranistka Susan Bullock (narozená 1958). Jako režisér se pražskému publiku představí neméně známý Keith Warner. Snad se rýsuje i menší operní cyklus Richarda Strausse na naší první scéně?

Skromněji ale je bohužel zastoupena i česká opera. Soudobá česká tvorba pak chybí takřka úplně. Janáčkovu Její pastorkyňu a Smetanovu Hubičku uvede Brno po sobě v měsících říjen a prosince 2015. Smetanovu operu uvede pilná režisérka mladé generace Linda Keprtová, jež snad překoná nástrahy příliš rychlého rozvoje svého talentu, jak ukázaly limity inscenace Musorgského Borise Godunova v Národním divadle v Praze minulou sezonu (recenze z něj najdete zde a zde).Tato umělkyně také režijně vede jediný mozartovský premiérový titul příští sezony – Kouzelnou flétnu v Olomouci, kde jako režisérka v místním divadle debutuje. Novou Kouzelnou flétnu také hlásí Liberec. První Smetanova opera Braniboři v Čechách se stane součástí ostravského repertoáru. Dramaturgicky obtížného titulu se ujme zkušený režisér Jiří Nekvasil. Nastávající sezona přináší ale také několik řídce uváděných titulů. Překvapuje operní soubor v Českých Budějovicích, který si vybral již několik desítek let neuvedenou operu Vojtěcha Hřímalého Zakletý Princ (naposledy 1952 Opava), pohádkovou zpěvohru vzniklou pod francouzským vlivem a ve své době snažící se konkurovat dílu Bedřicha Smetany. Dílo s oblíbeným motivem přenesení prostého člověka do vladařského paláce a zpět mělo premiéru roku 1872 a obsahuje několik velmi efektních árií.

Dalším dílem pro děti i dospělé je skvělá operní férie na jedno z nejlepších světových libret vůbec (autorkou je slavná spisovatelka Colette) – v Českých Budějovicích nastuduje režisérský tandem SKUTR Ravelovu hudební fantazii Dítě a kouzla. Titul, který známe spíše v baletním provedení. Díky za to. Raritní operní tituly na českých scénách rozšíří i pohádková opera Jiřího Temla Kocour v botách na Malé scéně v Plzni (s dětských sborem, dětským baletem a v režii Lilky Ročákové).

Nová scéna v Plzni navíc vyzkouší i technické možnosti nového prostoru pro zásadní hudebně-dramatické dílo dvacátého století – Honeggerovo operní oratorium Johanka z Arku na hranici vyžadující zapojení dalších souborů a hlavní role bude velkou výzvou pro recitátorku/herečku. Jak osloví senzační námět soudobé opery britského skladatele Thomase Adèse Powder Her Face (1995) české publikum je otázkou. Opera, jež zažije českou premiéru v Brně, totiž vychází ze společenského skandálu, který přinesl rozvod Margaret Campbell, vévodkyně z Argyllu, zvané „Dirty Duchess“, v roce 1963. Komorní opera s nelineárním časovým scénosledem přináší i explicitní jazykové výrazivo v libretu a pro její hudební „nápodobu“ orálního sexu čelila i odmítnutí veřejného vysílání. Námět se tak přiřazuje k senzační látce úspěšné opery  Turnageho Anna Nicole, která byla úspěšná před několika lety.

„Postminimalistické oratorium“ Lost Objects (2001) bude uvedeno na Nové scéně Národního divadla v Praze. Tématem experimentálního opusu jsou různé podoby malých i velkých ztrát, jak v každodenním životě jednotlivce, tak v duchovní rovině.

Původně plánovaný Stravinského Slavík, kterého Národní divadlo v Praze původně ohlásilo v jevištní podobě, aby ho pak uvedlo koncertně (ve večeru spolu s Ariadnou Bohuslava Martinů, 2010), bude konečně inscenován společně s Čajkovského pohádkovou Jolantou. Nelehký úkol tak čeká režiséra nejmladší generace Dominika Beneše (premiéra říjen 2015).

Vyslovenou radost dělají tři nastudování hudebně-dramatických děl Bohuslava Martinů, jehož operní dílo je bohužel stále opomíjeno. Již 15. října 2015 bude mít premiéru v Ostravě jeho surrealistická opera Tři přání (komponováno 1928-1929, pod názvem Troje přání premiérováno až 1971 v Brně). Opera zazní v českém překladu a žádá propojení s filmovými dotáčkami. Národní divadlo v Praze konečně také zařazuje zásadní dílo Juliette (Snář) Bohuslava Martinů. Operní profilové dílo, jež by mělo být součástí základního operního fondu hlavní scény, režijně nastuduje bratislavská rodačka, žijící v Norsku, režisérka, výtvarnice a producentka Zuzana Gilhuus (původně Národní divadlo jako režisérku Julietty avizovalo Britku Irinu Brook, dceru Petera Brooka).

Skutečnou senzací je pak scénické nastudování kantáty Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. Při bližším zkoumání rukopisu a dokumentů muzikologové zjistili, že skladatel vedle koncertního provedení plánoval i jevištní verzi. Ve spojení s Purcellovou polovečerní barokní operou bude představení v Brně režírovat již zmiňovaný Jiří Heřman a o dirigentský pult se budou dělit Marko Ivanović a Václav Luks. Režisér se k Purcellově dílu Dido and Aeneas znovu vrací s odstupem let.

Operní repertoár doplňuje několik titulů klasické operety: Lehárovy operety Země úsměvů (České Budějovice) a Giuditta (Ústí nad Labem), Kalmánova Hraběnka Marica (Opava) a z francouzské produkce se na olomoucké jeviště po dvaceti letech vrací Rytíř Modrovous Jacquese Offenbacha. Plánům dalších souborů, především brněnské Opeře Diverse, a pražské Dětské opeře, se budeme věnovat v dalších pokračováních.

Jsou plány českých operních souborů na sezonu již opravdu blýskáním na lepší časy nebo jde jen o přechodný stav. Sezona opravdu nabízí několik dramaturgicky nezvyklých a lákavých titulů. Tlak inscenovat žádané tituly, který by naplnily abonmá je ovšem značný. Najít rovnováhu mezi hledáním objevných titulů a požadavky na diváckou návštěvnost je nesnadné. Pokročil český operní divák na cestě poznání operních dějin a současného operního divadla? Odpověď naleznete jen v divadle.

Salcburk
Salcburský festival spěje do závěru s obnoveným nastudováním Růžového kavalíra z loňské sezony a Ifigénií na Tauridě z jarního festivalu. Jediné plně jevištní představení Purcellovy barokní opery Dido and Aeneas (1684) ve Felsenreitschule (18. srpna), původně avízované jako koncertní, strhlo diváky svou promyšlenou psychologickou koncepcí. Režie je postavena jako příběh traumatu z mládí a vychází z psychologické nauky Carla Gustava Junga o archetypech. Protihráčem Didony není ale Aeneas, ale Čarodějnice, která je v této režii zároveň její dvojnicí a alter egem. Tuto postavu hrála a zpívala (!) známá německá herečka Johanna Wokalek.Jako Didona nadchla mezzosopranistka Kate Lindsey, (debut na salcburském festivalu), jejíž hvězda prudce stoupá. Inscenace, prodloužená o spojovací text na délku cca 75 minut, dirigenta Thomase Hengelbrocka (manžel Johanny Wokalek), který zároveň vedl režii, přejde na další scény v Hamburgu a Wiesbadenu.

Tři koncertní uvedení Massenetova Werthera (15., 18., 22. srpna) v Grosses Festspielhaus bezesporu lákají hvězdným obsazením. Angela Gheorghiu v mezzosopránové roli (v původních plánech festivalu nejprve figurovala Elīna Garanča, která musela odstoupit z rodinných důvodů) nezklamala, ale tenoristův vokální výkon a neuvěřitelná procítěnost i krása tónu prostě její výkon přebily.Otázkou zůstává, zda naturelu rumunské pěvkyně je tento introvertní part Charlotty s nezbytným psychologickým ponorem do goethovského charakteru vůbec blízký. Mohla sice uplatnit svůj temný témbr a hlubší tóny partie vytvořila bez námahy, ale část kritiky mluví o umělém zatmavování v nejhlubších tónech, které nepůsobilo přirozeně. Třetím trumfem koncertu byla sopranistka Elena Tsallagova, v současnosti oslavovaná Melisanda z mnichovské inscenace, v roli Sophie (naši recenzi jsme přinesli zde).

Operní obraz týdne
Delville, Jean (1867-1953) – Parsifal. Belgický symbolista, literát a teoretik umění se vícekrát ve svém díle inspiroval wagnerovským světem. Na pražské výstavě v Galerii hlavního města Prahy je zastoupena i jeho rozměrná kresba (1890) inspirovaná poslední Wagnerovou operou.Delvilla, umělce se sklonem k mysticismu a svobodného zednáře, zaujaly wagnerovské mýty již na samém počátku jeho tvorby. První verzi námětu Tristan et Iseult (Tristan a Isolda), někdy též zvaný Liebestod, vytvořil již jako dvacetiletý roku 1887, čtyři roky po Wagnerově smrti. Výstava končí 30. srpna 2015.

Kniha týdne
Sonntag, Sabine: Seht ihr´, Freunde? Wagners Tristan und Isolde im Film. Königshausen & Neumann 2015. 176 S., ISBN: 978-3-8260-5734-2. V tristanovském roku (sto padesát let od premiéry opery) vychází potřebná studie s velmi precizně zpracovanou dokumentací. Kniha, vybavená četnými fotografickými přílohami, se zabývá nejen filmovými adaptacemi Wagnerovy opery, ale i použitím Wagnerovy hudby ve filmech rozličných žánrů a vlivu této opery na filmové příběhy a filmovou skladbu. V širokém autorčině záběru jsou zkoumána díla od éry němého filmu, přes četná biografická díla až třeba ke skvělé Melancholii Larse von Triera (2011).

Nahrávka týdne
Francesco Cilea: L´Arlesiana. Dynamic CDS7688 (vedle cd také vydáno jako DVD a Blu-ray). Italský veristický skladatel (1866-1950) je vedle opery Adriany Lecouvreur fanouškům znám i dalším dílem. Bohužel zájem o operu L´Arlesiana (Arlesanka) (1897) je omezen převážně na italská divadla. Dílo podle Daudetovy vlastní dramatizace prózy Listů z mého mlýna na libreto Leopolda Marenca český divák zatím na jevišti nepoznal. A je to škoda. Přitom scénická hudba Georgese Bizeta k této Daudetově hře upravená do dvou koncertních svit je konstantou koncertního repertoáru mnoha orchestrů. Cileovo hudební drama stojí jakoby napůl cesty mezi italským veristickým a francouzskou subtilností a citovostí Julese Masseneta. Přes určité slabiny libreta nabízí zajímavou tragickou zápletku v atraktivním prostředí Provence (včetně zařazení folklórních motivů) poloviny devatenáctého století. Navíc hlavním tématem je věčný konflikt mateřské a milenecké látky. Hlavní charakter – Rosa Mamai (mezzosoprán) – se stává velkou příležitostí pro dramatickou mezzosopranistku. Mužskou hlavní roli, jejího syna Federica vytvořil při premiéře Enrico Caruso. A jeho takzvané lamento, árie E la solita storia del pastore, je neselhávající koncertní jistotou mnoha tenoristů italského oboru. Zcela nová živá nahrávka z Teatro G. B. Pergolesiho v italské Jesi označovaná jako světová premiéra přináší několik dosud nenahraných čísel opery, která je jinak k dispozici v několika zajímavých (studiových i živých) nahrávkách již od padesátých let dvacátého století. Operu skladatel dvakrát přepracoval (1898, 1912), takže o nová čísla není nouze. Předposlední nahrávka na labelu cpo disponovala i zajímavým obsazením hlavních rolí z roku 2014 (Giuseppe Filianoti – Federico, Iano Tamar – Rosa Mamai). Záznam Dynamicu, pořízený v září 2013, nenabízí tak známé pěvce. Ale solidní výkon mezzosopranistky Annunziaty Vestri v roli Rosy Mamai, která tuto roli zpívala i na podzimním operním festivalu ve Wexfordu v roce 2012, doplňují spolehlivé výkony Dmitryho Golovnina (Federico) a Mariangely Sicilie (Vivetta), doprovázené Orchestrem Filarmoni Mardigiano pod taktovkou Francesca Cilluffa.

Inscenace je konzervativní (a možná trochu ponurá a existenciální), ale dává dobrou představu o scénických možnostech díla. Možná také tip pro české operní dramaturgy.

Foto archiv, Martin Popelář, Werner Kmetitsch, Hana Smejkalová, © Salzburger Festspiele / Monika Rittershaus, Marco Borrelli, Galerie hlavního města Prahy