Cvičíme s Leilou aneb Diana Damrau září v Lovcích perel ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Určitě jste si všimli, jak díky radikálním režisérským přístupům mizí z operní scény inscenace oděné do antických nebo historických kostýmů. Jak řada dnešních režisérů nedůvěřuje původním zápletkám libret a operní děje přenáší do jiné doby, nejčastěji do doby vzniku díla nebo do současnosti. Vedle přenesení děje do jiné epochy se stále častěji uplatňuje vřazení původního děje nebo jeho fragmentů do nového metapříběhu. Už v roce 1984 tak učinil David Pountney v inscenaci Pucciniho opery La fanciulla del West v Amsterdamu, kdy vlastní opera je námětem němého filmu, který je natáčen v amerických ateliérech před první světovou válkou. Tento postup byl pak mnohokráte uplatněn, ať už bylo rámcem filmování, televizní natáčení nebo divadelní zkoušky. Vtipně pak tento přístup rozšířil inscenační tým před několika lety ve vesměs odmítané inscenaci Straussovy Die Frau ohne Schatten v Salzburgu, kdy v podstatě negoval vlastní příběh opery a nahradil ho drobnými příběhy účastníků konkrétní nahrávky opery.

Obdobným metapříběhem vybavila inscenaci Lovců perel v Theater an der Wien holandská režisérka Lotte de Beer. Příběh jí připadal tak nevěrohodný, že se rozhodla zasadit příběh do naší současnosti a velmi vtipně ho spojit s televizní soutěží typu Big Brother nebo Surviver. Inscenace je vedena v komediálním klíči, který převládá v prvním dějství jako satirické zachycení práce televizního štábu. V následujících dvou dějstvích se hemžení postupně zklidňuje, aby dospělo přes zdůrazňovanou kašírovanost televizní soutěže k tragickému závěru. Zurga sice osvobodí oba milence, ale televizní divák chce svoji každodenní „dávku krve“ – dav vtrhne do prostoru natáčení a Zurgu polije benzínem… Tato koncepce opravdu funguje, i když zcela potlačuje základní rysy operního subžánru, tedy opery s orientálním námětem z proudu evropských orientalismů, jehož jsou Lovci perel zásadní ukázkou.

Vzhledem k množství etnografických výstav, které také výrazně podporovaly sebevědomí koloniálních mocností, a později také světových výstav, na kterých měly možnost statisíce návštěvníků v průběhu několika měsíců zhlédnout expozice opravdu z celého světa, se rozšiřovalo povědomí o cizích kulturách nejenom tištěnou formou, ale také mnohými praktickými ukázkami jak afrických, tak i orientálních kultur. Evropa se tak na počátku devatenáctého století seznamovala s egyptskou kulturou po vpádu Napoleona do Egypta, později se na světových výstavách objevovaly soubory indické hudby a tance, japonské soubory tradičních divadelních forem i orientální loutková divadla z více zemí Asie. Paříž, která byla kulturním centrem Evropy, tak byla po celé devatenácté století nevyčerpatelným inspiračním zdrojem.

Divadlo a opera jako hlavní možnosti zábavy samozřejmě reagovaly na tyto podněty a především v druhé polovině devatenáctého století došlo k prudkému rozšíření námětového rejstříku francouzské i italské opery směrem k východním a orientálním látkám. Na pařížské operní novinky pak často reagovala německá operní produkce a s určitým zpožděním i jednotlivé národní školy, kam spadala i rozvíjející se česká opera. Indie (a také Cejlon) se těšily zájmu spíše baletních nadšenců pro různorodost indických tanců i výpravnost slavnostních indických oděvů. Přesto se Indie dostávala v jednotlivých dílech i na operní scénu. První významnější dílo, pokud pomineme četná zhudebnění Metastasiova libreta Alessandro nell´Indie a zeměpisně poněkud zmatečnou operu-balet Jeana Philippa Rameaua Les Indes galantes (Paříž 1735), se zdá zapomenutá opera Gaetana Donizettiho Il Paria (Neapol 1829) podle tehdy oblíbené Delavigniho tragédie z roku 1821, situované do indického sídla Benares. Kastovní propast v ní je záminkou pro pozdně klasicistní tragédii, která je zajímavá jako většina Delavigniho dramat zasazením do specifických a na svoji dobu originálně zvolených kultur. Stejné drama pak zhudebnil Stanisław Moniuszko o čtyřicet let později na polské libreto Jana Checinskiho (Pária, Varšava 1869).

Lovci perel s premiérou v roce 1863 se pomyslně utkaly se dvěma operami částečně z indického prostředí. Rok před Bizetovou operou měla v Paříži úspěch opera-comique Feliciena Davida Lalla-Roukh (Paříž 1862) podle rozsáhlé epické básně Thomase Moora, aby následujícího roku stejnou látku zhudebnil na německé libreto Anton Rubinstein v opeře Feramors (Drážďany 1863). Příběh je totožný, líčí cestu krásné dcery mughalského vládce za ženichem – králem Buchary. Ten chce poznat její skutečnou povahu, tak ji provází v přestrojení, a vše samozřejmě zakončí happy end. Ač příběh je stejný, obě hudební díla se naprosto liší – Davidova hravá partitura se odvolává ke staršímu, ryze francouzskému útvaru opery-baletu a výpravná Rubinsteinova opera se formálně blíží velké opeře. Nejúspěšnějšími operami z indického prostředí se pak staly Le Roi de Lahore (Paříž 1877), odehrávající se v Lahaure v čase mohamedánské invaze okolo roku 1020, a především Lakmé Léa Delibese (Paříž 1883). Lakmé se pak stala prototypem výpravné „indické“ podívané a ostatně má některé shodné rysy s Lovci perel.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bizet: Les pêcheurs de perles (Theater an der Wien)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
fidelio

Děkuji recenzentovi za skvělou recenzi – hlavně co se týče obšírného přehledu uplatnění orientálních látek v operách i baletech – je to nesmírně poučné čtení. Inscenaci Lovců perel jsem také shlédl, ztotožňuji se s názorem recenzenta – režijní pojetí inscenace jako “reality show” pro diváky u televizních obrazovek dokonale fungovalo, použitý princip se neomrzel, naopak v druhé polovině představení ještě gradoval. Jak uvádí recenzent, romantický duch opery v této režii ovšem zcela zmizel a ve stejném (neromantizujícím) duchu byly vedeny i jednotlivé zpěvní linky – takže čistě rozhlasový poslech přenosu z Theater an der Wien (sobota 22.10.2014 ORF 1) možná… Číst vice »