Bystrouška mladá?

  1. 1
  2. 2

Aktualizováno 

Když přijela na festival Janáčkovo Brno před deseti lety English Touring Opera s originální inscenací  Janáčkovy Lišky Bystroušky (The Cunning Little Vixen) ve vtipné cestovní orchestrální úpravě skladatele Jonathana Doveho, režírovaná šéfem souboru Jamesem Conwayem, byl to pro nás všechny osvěžující zážitek. Výborná malá kapela zahrála komorní úpravu pro šestnáct nástrojů jaksi pobaveně a svěže, vynikla adekvátnost Doveho zestručňující zástupné instrumentace, dirigent Peter Robinson vypointoval hudební nápady skladatele, který dokázal Janáčkově muzice ponechat, co její jest, a přitom se totálně propojil s rozdováděným jevištěm. K této orchestrální verzi Bystroušky se uchýlilo Operní studio JAMU ve své sobotní premiéře v Divadle na Orlí.Doveho partitura je vskutku velmi obtížná, je vlastně detailně promyšlenou komorní skladbou, která by vyžadovala nejen dokonalou hru jednotlivých instrumentalistů, ale také zároveň jejich mimořádný cit pro souhru komorního orchestrálního tělesa. Teprve na tomto nezbytném základě by bylo možné dále propracovávat průběžnou pečlivou hierarchizaci zvukových a výrazových parametrů jednotlivých nástrojů, aby vynikl Doveho instrumentační důvtip (aby například nezanikla důležitá oživující funkce harmoniky jako stmelujícího nástroje), aby se jednotlivé nástroje vzájemně „nepřekřikovaly“, ale vytvářely vtipný nedělitelný celek. Tomuto ideálu zůstal orchestr vedený Nikol Kraft značně vzdálen a Bystrouška tím ztratila mnoho ze své mladistvé svižnosti.

Režisér Bystroušky David Kříž mne loni překvapil svou inscenací Prodané nevěsty, v níž jsem, ke své smůle, nenašla dostatek koncepčně nosných nápadů, spíš mne na ní zarazila prvoplánovost výrazových prostředků inspirovaných komiksem, která byla spíš jen pozadím nepříliš zvládnutého kaleidoskopu postav a málo propracovaných dramatických situací. Doufala jsem, že se David Kříž z této inscenace poučí a vyhne se při své absolventské magisterské Bystroušce slepým uličkám. Řekla bych, že se mu to do jisté míry podařilo. Věnoval se svými spolupracovníky, kteří spolupůsobili na herecké a pohybové podobě inscenace, značnou pozornost některým z postav a s představiteli lišek i jiných zvířátek udělali spoustu viditelné práce. Svět lidí se jejich snaze podle mého názoru vymkl, především pro, troufám si říci, povrchní koncepci inscenace, která rozostřeně začala a podobně také skončila.Během předehry popisně převyprávět Revírníkův životopis a vložit do něj ještě také osud jeho dvou nerozlučných přátel Rechtora a Faráře, kteří tak rádi chodí do lesa na houby, a později v závěru opery narušit Revírníkovy úvahy o životě (přerušené milým Žabákovým extempore: „Totok nésem já, totok beli dědóšek“) přítomností týchž, kteří houby nejen sbírají, ale také je Rechtorovýma rukama pečlivě čistí, to se dá označit jako polopatistická velezrada. Vedle kompletně mladého obsazení si režisér přimyslel ještě „mladou“ mileneckou dvojici, která působí jako by byla vystřižena z toho „správného“ plochého socialistického realismu, to považuji za jeden z největších omylů inscenace. V tom závěrečném mumraji hrají malá Bystrouška a Skokánek už jen roli jakýchsi plyšových maskotů. Revírník zestárl, v záloze za něj je připraven jeho zcela bezkrevný „mladý“ nástupce, k jehož noze se přimkne malá Bystrouška. Téměř by se chtělo smutně povzdechnout: „Jak kluzké dno!“, kdyby se starý zkušený divák, který už pár inscenací viděl, nesnažil doufat, že tento prajednoduchý a doslovný výrazový slovník snad nemusí být mladému adeptovi operní režie příliš znám (?), takže možná ani netuší, jak daleko se dostal…

Tak talentovanou představitelku Bystroušky, jakou je Marta Reichelová, aby pohledal. Především díky její mladistvé pružnosti pohybové i mimické a díky jejímu mimořádně slibnému pěveckému výkonu to na jevišti žije. Vtipně stylizované zvířecí kostýmy Sylvy Markové, u lišek v jejich rezavé barvě, sluší také liščatům, jejichž vrtění se v jejich společném pohyblivém „hnízdě“ působí mile a spontánně. Ke scénografii Sylvy Markové: přepestrá zadní projekce, připomínající kolorované artefakty, které potkáváme v čínských restauracích, ilustruje časové proměny lesního porostu. Před ní trojrozměrná „nora-psí bouda“, která je s rachotem přesouvána zprava doleva a opačně a získává svoji scénografickou kvalitu teprve propojením se stěnou „hospody“. Klasický příklad scénografie dobrého nápadu, který však v inscenaci nenabyl funkčnosti a ve výrobě neúměrně ztěžkl.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Příhody lišky Bystroušky (Komorní opera JAMU Brno)

[yasr_visitor_votes postid="136967" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments