Louskáček aneb Časná brněnská nadílka

Snad žádné jiné období roku není tolik spojeno s celou řadou ustálených zvyků a rituálů jako právě Vánoce. Ať již si ten každoroční shon a kolotoč stále se opakujících radostí i starostí užíváme, nebo se ho jen snažíme ve zdraví a pohodě přežít, vánoční čas si alespoň pro část z nás stále ještě zachovává něco ze své neopakovatelné poetiky a hřejivého pocitu sblížení, míru a pokoje. A snad právě z jakési nostalgie a touhy alespoň nakrátko navštívit pohádkový svět kouzel, k němuž jsme jako dospělí ztratili klíč, pramení i neutuchající popularita Louskáčka, posledního z trojice Čajkovského baletů, jenž se od své petrohradské premiéry v prosinci 1892 stal nedílnou součástí vánočního programu baletních souborů po celém světě. Fenomén Louskáček nabyl zejména ve druhé polovině minulého století takových rozměrů, že se jej dnes jen málokterá prestižní scéna odváží svým divákům odepírat – ostatně, pro řadu z nich by to byla ekonomická sebevražda, vždyť jenom ve Spojených státech představují tržby z Louskáčka pro některé soubory až čtyřicet procent jejich celkového ročního zisku z prodaných vstupenek…

Možná i z tohoto důvodu nechtěl baletní ansámbl Národního divadla Brno zůstat nikterak pozadu a přispěchal se svým zbrusu novým pojetím Čajkovského vánoční férie již nyní, kdy se s námi babí léto sotva stihlo rozloučit a zima zůstává daleko v nedohlednu. To však naštěstí v tomto případě není nijak na překážku – vizuální složka inscenace je totiž natolik podmanivá a pohádkově magická, že brzy zapomeneme na to, že venku ze sebe slunce vydává poslední zbytky sil před příchodem podzimních plískanic a stromy právě hýří paletou barev, jaké dokáže vykouzlit jen podzim. Autor scény Peter Horne na jevišti předvádí neméně působivou podívanou, kdy před námi na tazích postupně odkrývá sérii obrazů, jež pojí zvláštní, snová atmosféra, která však přes svůj naivně kouzelný charakter nikdy nepřekračuje pomyslnou hranici kýče. Jeho invence, kreativita a cit pro práci s divadelním prostorem totiž vytlačují jakékoli náznaky přílišné líbivosti či snad podbízivosti, a tak se můžeme kochat velkolepým a přitom přívětivě působícím přijímacím salonem Stahlbaumových s letmými doteky biedermeieru, medově zlatavými tóny království cukrovinek, jehož florální motivy nezapřou inspiraci rokokovými fêtes galantes Antoine Watteaua, nebo akvarelově nadýchaným sněhovým příkrovem zimního království, jehož noční chlad proniká až do morku kostí.

Ruku v ruce se scénou potom kráčí i výtvarné pojetí kostýmů z dílny Ludmily Várossové – bohaté plesové šaty v teplých barvách a elegantní černé fraky pánů v úvodním obraze, mrazivě třpytivé kostýmy obyvatel zimního království a zdobné kreace cukrovinek, z nichž bychom si s chutí kousek uloupli a mlsali. A opět stejně jako u scénografie, nic tu nepůsobí těžce či kýčovitě, naopak musíme ocenit nápaditost, s níž se kostýmy snoubí se scénou a choreografií. Například ve slavném květinovém valčíku připomínají nadýchané kostýmy dam květy růží, zatímco jejich partneři tančí ve střízlivě střižených kostýmech tmavě zelené barvy, evokujících stonky, což společně s vířivým pohybem tanečnic kolem svých partnerů příjemně osvěžuje celkový dojem z této scény.

Ctitele tradičního přístupu ke klasickým baletům jistě potěší skutečnost, že po libretistických experimentech dalších u nás uváděných Louskáčků, které diváka přenášejí do Londýna devatenáctého století se silně sociálními podtóny Dickensovy Christmas Carol (Národní divadlo Praha), popřípadě do budoucnosti již dospělého páru Klára (tedy Máša) a Louskáček se snahou o psychologizující studii rozpadajícího se vztahu (Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě), máme zase jednou možnost vidět Louskáčka v té podobě, v jaké byl Petipou koncipován. A to se všemi jeho klady i zápory, kdy zejména zcela dějeprosté druhé jednání, jež není ničím jiným než nekonečným sledem jednotlivých divertissements, může být v dnešní době obtížně stravitelným soustem i pro některé baletomany, natož pak pro dětské publikum. A abychom nechodili dlouho kolem horké kaše, právě tady se dostáváme k největší slabině brněnské novinky – režisér a choreograf představení Fernand Nault nepochybně zaujme citem pro výstavbu velkých sborových scén s pestrou plejádou účinkujících, jež však na jevišti nepůsobí nikterak strojeně či nepřirozeně. Všechno to hemžení na zasněženém náměstí s koulujícími se kluky a spěchajícími lidmi s vánočními dárky v náručí, jimž ujíždějí nohy na náledí, napjaté čekání na vánoční stromeček s dětmi, tropícími různá alotria, to vše ukazuje na jistou ruku zkušeného vypravěče, který je evidentně ve svém živlu; tu a tam si dovolí i vtipnou inovaci původního libreta v podobě polního lazaretu myší, který odnáší své padlé a raněné přímo v průběhu bitvy se šiky cínových vojáčků. Kámen úrazu ovšem přichází v okamžiku, kdy autor nemá co vyprávět a musí se spolehnout jen na svou choreografickou invenci, tedy právě ve druhém jednání. Abychom mu nekřivdili, jeho eklektická práce s klasickým pohybovým slovníkem není vůbec špatná, a byť v některých krokových variacích tanečníků a jejich duetech musíme trochu přimhouřit oko nad více než zřetelnou inspirací Petipou a Ivanovem z dalších Čajkovského baletů, sborové scény staví dynamicky, nápaditě a s citem pro symetrii. Zklamáním jsou však charakterní tance v úvodu druhého dějství, kterým navíc předchází i menší režijní lapsus, kdy předlohy neznalému divákovi asi nebude příliš zřejmé, proč po tanci Královny cukrovinek a jejího kavalíra najednou vtrhnou na jeviště Španělé v kostýmech flamencových tanečníků. A v podobně rozpačitém duchu se nesou i další části tohoto divertissement. Arabská tanečnice se svou suitou (která alespoň pro zachování kontextu přinese cosi jako nádobu s kávou) nepředvede o mnoho více než obligátní, charakteristické lomení paží a několik pohybů pánví; stejný pocit již viděného potom máme i u následujícího čínského tance, z něhož se navíc opět vytratil jakýkoli odkaz na to, co má představovat, tedy čaj. Dokonce i populární ruský tanec trepak vyznívá poněkud matně – jediný tanečník v kostýmu mrazíkovského Ivánka přes veškeré nasazení, s nímž se pustí do svého tanečně akrobatického výkonu, je na velké jeviště Janáčkova divadla bohužel trochu málo a situaci nezachrání ani jeho dvě „stínující“ partnerky, které – zřejmě pro posílení dramatického účinku – v závěru přinášejí velkou obruč s papírovou výplní, kterou „Ivánek“ efektně (a naprosto samoúčelně) proskočí. Tím však choreografovo tápání v charakterních tancích naštěstí končí a s květinovým valčíkem se opět dostává do bezpečnějších vod klasické choreografie.

Skutečnou lahůdkou brněnského Louskáčka jsou pak výkony tanečníků. Jako u každého klasického baletu, i zde se neobejdeme bez kvalitních sborů, které jsou základním pilířem každé klasické inscenace. A jedním dechem je nutno dodat, že brněnští očekávání diváků rozhodně nezklamali, ba naopak – nástupy přesně do hudby, krásné pohledové linie a precizní synchron – zdálo by se to samozřejmostí, na tuzemských jevištích se však bohužel stále ještě jedná o poměrně vzácný jev. Možná se začíná projevovat koncepce nového uměleckého šéfa souboru Mária Radačovského, razícího blokový systém hraní (a tedy i zkoušení), pokud ano, máme se do budoucna jistě na co těšit. Co se týče sólových výstupů, hned na úvod zaujali pohybově přesní Pavel Kolář a Barbora Bielková v krátkém, avšak choreograficky nápaditém čísle Harlekýna a Kolombíny. Pierpaolo D’Amico v roli Prince zde kromě krátkého sóla při svém entrée dostává pramálo prostoru i díky tomu, že mu libreto přisoudilo dětskou partnerku v roli Kláry (Liliana Sienty), svou vizáží a elegantním port de bras se i tak ukázal být vhodným představitelem této role, poněkud ale pokulhávaly jeho nekonzistentní entrechats. Těžiště sólových výkonů tak v této inscenaci spočívá především na dvou párech, a to Sněhové královny se svým kavalírem (Eriko Wakizono a Jan Fousek), jejichž protějšky z říše cukrovinek potom byli Klaudia Bittererová a Michal Pimek. První dva jmenovaní jako zkušení tanečníci s dokonalou klasickou formou patří již léta k oporám brněnského baletu, a naprosto zaslouženě. Eriko Wakizono se pro adagiové pasáže doslova narodila, její vytříbený cit pro fázování pohybu, jemná modelace paží a celková lyričnost projevu jsou skutečně ojedinělé. Jan Fousek pak vedle samozřejmé lehkosti své klasické techniky vyniká především subtilní, avšak výraznou pohybovou plastikou. Silný dojem zanechala i nová posila brněnského souboru Klaudia Bittererová svým dokonale čistým projevem se suverénní rotační technikou od pikovaných piruet až po divácky vděčná fouettés, proti měkkosti a lyričnosti své japonské kolegyně zaujala až aristokratickou noblesou a elegancí pohybu, což ji přímo předurčuje pro hlavní role klasických baletů. Její kavalír Michal Pimek jí byl citlivou a spolehlivou oporou v partneřině, v sólech pak osvědčil solidní klasickou techniku, bohužel pro něj však jeho projev postrádá poněkud výraznější charakter či osobitost, díky nimž by více utkvěl v paměti.   Největší devízou brněnského Louskáčka jsou však především podmanivé kouzlo a subtilní rafinovanost, s nimiž se všechny složky inscenace pojí dohromady v celek, jenž diváka od prvního okamžiku vtáhne do děje a umožní mu podívat se na tento notoricky známý vánoční příběh zase jednou očima malého dítěte, vychutnat si opět kouzelný svět zázraků, v němž ožívají hračky a loutky a kde banální potyčka myší a cínových vojáčků nabývá rozměru fatálního souboje na život a na smrt. Možná i proto pak brněnskému souboru odpustíme, že se nechal tak trochu unést a s příznačnou dětskou nedočkavostí se rozhodl pochlubit vánočním dárkem přichystaným pro své diváky již nyní, alespoň tak máme možnost nahlédnout, co se letos pro baletní fanoušky na jihu Moravy pod stromeček chystá. Pokud budete mít jen trochu příležitost, nechte se od brněnských obdarovat – propást tento dárek by byla škoda.

Hodnocení autora: 80 %

Petr Iljič Čajkovskij:
Louskáček
Dirigent: Pavel Šnajdr
Režijní nastudování: André Laprise
Choreografie: Fernand Nault
Scéna: Peter Horne
Kostýmy: Ludmila Várossová
Balet Národního divadla Brno
Studenti Taneční konzervatoře Brno a Baletní školy I. V. Psoty
Premiéra 10. října 2014 Janáčkovo divadlo Brno
(psáno z 2. premiéry 11. 10. 2014)

Klára – Liliana Sienty
Fritz – Ondřej Knápek
Matka Kláry / Královna cukrovinek – Klaudia Bittererová
Otec Kláry / Kavalír Královny cukrovinek – Michal Pimek
Babička – Vanda Skopalová
Dědeček – Vladimír Mrkvička
Drosselmeyer – Ivan Příkaský
Služky – Serena Green, Veronika Kurjanová
Harlekýn – Pavel Kolář
Kolombína – Barbora Bielková
Mechanický vojáček – Luděk Mrkos
Louskáček – Arthur Abram
Princ – Pierpaolo D’Amico
Potkaní král – Martin Svobodník
Sněhová královna – Eriko Wakizono
Sněhový kavalír – Jan Fousek
Král cukrovinek – Martin Svobodník
Španělský tanec – Laura Fernández, Gregor Giselbrecht, Uladzimir Ivanou
Orientální tanec, sólo – Hana Švábenská
Čínský tanec – Aki Nishio, Arthur Abram, Martin Segeťa
Trepak – Peter Lerant
Kapky rosy – Ilaria Ghironi, Andrea Popov Smejkalová, Emilia Vuorio
Pastýř – Vincent Tapia
Květinový valčík-sólo – Eriko Wakizono, Ivan Popov

www.ndbrno.cz 

Foto Ctibor Bachratý