Malá úvaha
V pátek 18. října k několika operním premiérám v našich divadlech přibyla ještě jedna, také snadno dostupná – premiéra Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky (Das schlaue Füchslein) v Drážďanech.
Zejména režiséři pracující v Německu jsou zvyklí dílo rozcupovat na kousíčky, dohledat s pomocí vzdělaných dramaturgů veškeré okolnosti jeho vzniku, kontexty filosofické, psychologické, literární, výtvarné a další. Pokud se všechny ty přípravné znalosti ocitnou v pravých rukou, může vzniknout vynikající inscenace. Nesmí ovšem chybět jediná vzácná vlastnost – cit pro specifičnost díla, touha po tom, aby tvůrci obecenstvu předložili přesvědčivou inscenační koncepci, na jejímž základě představí dílo v tom nejlepším, nejzajímavějším, nejpřesvědčivějším světle. A mimochodem třeba i bez ohledu na to, jak si skladatel interpretaci své opery představoval, protože zdaleka ne všichni skladatelé jsou opravdovými dramatiky a navíc jsou spojeni, ať už jsou si toho vědomi nebo ne, s inscenační praxí doby, v níž žijí, a nemohou tušit, za kolik let či dokonce staletí se jejich opera bude ještě uvádět – pochopitelně za zcela jiné společenské konstelace a v kontextu zcela jiné inscenační praxe.
Max Brod udělal pro propagaci Janáčkových oper hodně, jeho překlady libret do němčiny, ať už Její pastorkyně nebo Příhod lišky Bystroušky, však zcela pomíjejí dialekt, v němž jsou napsány. Jeho následovníci, pokud vím, dělají víceméně totéž. A tak režisér a jeho tým, neovládají-li češtinu, dostanou již na začátku o díle zkreslenou informaci. Ve svém rozboru Lišky Bystroušky se režisér Frank Hilbrich opřel o skutečnost, že vůbec nejde o nějakou chytrou lištičku (Das schlaue Füchslein), ale přeloží-li se český název Příhody lišky Bystroušky do němčiny, jde o liščiny příběhy. Ale on jako režisér se soustředí na autobiografické rysy této opery – hlavní postavou jeho interpretace je Revírník – Leoš Janáček. Jeho, celého v bílém a těsně před smrtí, uzavřel do klaustrofobicky působícího tmavého prostoru. Toho Janáčka, kterého si zjednodušil do umírajícího staříka, jenž, ale ale!, zahořel v sedmdesáti letech láskou k o čtyřicet let mladší vdané ženě – k Lišce Bystroušce. A to všechno proběhne bez přestávky.
Začátek představení – úplná tma a přerývané dýchání starého muže, které, to si uvědomíme až později, zní z odhaleného jeviště. Starý muž v bílém obleku před smrtí bilancuje své životní zážitky a pocity. Předehra zněla v pomalém tempu, výjimečně i s podivně arytmickými záblesky. Tmavá krabice uzavírá jeviště ze tří stran, z nichž v každé je za stahovací pevnou roletou další prostor (scéna Volker Thiele, kostýmy Gabriele Rupprecht). Je-li inscenace Revírníkův–Janáčkův sen, je dovoleno prakticky cokoli. Revírník–Janáček nesejde z jeviště, oponky se střídavě zvedají a klesají a scénografie v nich se proměňuje. Následuje letmý pohled do liščího terária – prochází se tam živá liška.
Režisérova koncepce sevřela Bystroušce její bystré nožky a zcela ji podřídila vyprávění pana Revírníka Janáčka. „Žaden stařec, žaden věřici“ – tak nějak se Janáček ozval v reakci na kritiku své Glagolské mše. „Žaden stařec, žaden chlipnik“ – chtělo by se říci po drážďanské Bystroušce. Pan režisér pro Bystroušku ani pro jejího autora nenašel pochopení, nezbyl čas na poetičnost a především na smysl pro humor. Vytvořil spíš sled jednotlivých scénických obrazů než skutečnou inscenaci, která by chtěla být jedné z nejkrásnějších oper hodna. Někteří mí kolegové vždycky říkají – Bystrouška, to není opera pro děti. A přece si myslím, že je i pro děti, protože děti nemusejí z Bystroušky pochopit všechno, ale mohou jí být krásně osloveny. Drážďanská Bystrouška oslovila snad jen mé znavené sousedy, dělající si písemné poznámky nebo občas i dřímající.
Režisér Frank Hilbrich hodně ulpěl na tom, že Bystrouška vznikla jako komiks s Těsnohlídkovým textem v Lidových novinách a „trošku“ jí přidal na grotesknosti. Inscenace je sledem vizí odehrávajících se v hlavě zmírajícího Revírníka = skladatele Leoše Janáčka. Groteskní a zkreslující je (téměř) všechno – zrcadlová síň s křivými zrcadly, všichni lidští představitelé s výjimkou Harašty, kráčející přes jeviště šouravým stařeckým krokem a táhnoucí za sebou židle, aby si měli v tom „starobinci“ na co sednout. Nehráli karty („a včil místo vám nese eso mně“) – proč by to taky dělali. Tady nebylo sebemenší místo pro akci, která by (tupě?) doprovázela slova libreta. Režisér starcům nasadil obří hlavy z papírmaše (či z čeho) a to tak, že mimo jiné nebylo ani poznat, kdo z nich zpívá.
Rechtor: „Kdybych neměl hole či opory vůbec, domů bych se nedostal…“ a opírá se o důmyslně rozloženou židli. Divák, který Bystroušku nikdy předtím neviděl, nemohl ani v nejmenším pochopit, oč v ní jde. Výrazně šedovlasý Pytlák Harašta nesl Terynce „něco na zvostřenó“ – a nebylo to něco dobrého k pití, ale jakýsi kožešinový límec. Také přinese pušku v nápadném futrálu a podává ji Revírníkovi – je to vůbec pytlák? Místo hříbku posloužila slunečnice jako „palička kaštanová jako děvčátko“. (Pravda, v Bystroušce bratří Cabanů svého času v Národním divadle použili k týmž účelům sukni a dítě v peřince.) V železech „kleštích“ našla liščata místo zajíce obludnou lidskou hlavu s vypoulenýma očima či spíše jen lebku? (Malá Bystrouška: „A já už vim co to je, to jsou kleště!“). Režisér Frank Hilbrich všechny baletní scény zvířátek nahradil milostným duetem tulícího se Revírníka a Lišky (inu, vlastně proč ne!?).
Liška Bystrouška jako mladá žena v červených šatech a v krátkém kožíšku, ale také jako víc dívčích zjevení v zrcadlovém bludišti se zkreslujícími zrcadly – v červených bikinách, s liščí hlavou skoro realistickou, na všechny možné způsoby – jéé ženská! Revírník, starý chlípník, propadl přece této vášni. Chytí Malou Bystroušku, ale shodí ji někam do prohlubně před zadním jevišťátkem a už jsme na dvorku myslivny. Lapák nepřipomínající psa má v rukou smeták, jímž později dráždí Bystroušku („Nestydo psí!“). Kluci s paní Revírníkovou vyjeli z propadla vlevo vzadu. Liščin sen – sen na druhou – starý chtivý Revírník a milostná scéna s mladou dámou liškou. On ji chytí do vodítka, pak ji zase pustí. Ale následuje: „Tož ju uvážeme!.“ Slepice – hospodyňky, obtloustlý Kohout, který se už dávno sklání nad Bystrouškou, když Chocholka: „Zbabělče, podivé se, jestli je mrtva.“ Liška s Jezevcem – Jezevec z propadla vlevo vpředu. „Tu máš něco ženského,“ režisér pomine – liška do jezevce jen tak strčí a on potom bůhvíproč zpívá: „O, jak jsem mravně rozhořčen, opustím nevděčné stádo.“ Také vzala za své několikerá paralela lidí a zvířat, nikdo nemá šanci poznat, kdo je kdo a s jakým zvířetem je spojen.
Setkání Bystroušky se Zlatohřbítkem – vpozadí hyperrealistický les. „Kóříte?“ „Žerete králíky?“ Lišák přinese dva papírové pytlíky z fastfoodu – lítá jim z toho peří. „Tož to rovnó k farářovi.“ – Revírník Janáček šílí žárlivostí a trhá liščin kožich doslova na kusy. Sova, Datel mají velkokapacitní ptačí hlavy a odtud se ozývají hlasy, pravda, nepříliš čitelně. Orchestr téměř všechny přehluší – přezpívá jej Bystrouška, Revírník, Harašta, Revírníková… Liščata – hurá, na chvíli žlutavější, teplejší světlo na jevišti. Aby byla hravá, házejí po sobě podzimní barevné listí. Jenomže celá ta jejich hravost jako by tam nebyla – o tu přece v této inscenaci vůbec nejde. Kupodivu dojde i na závěrečný zpěv Revírníka Janáčka – „Óoj, ale není tu Bystroušky!“, hledá ji někde v hledišti. I Skokánka tam hledá, ten mu na jevišti taky neskočí na nos, aby mohl zazpívat: „Totok nésem já, totok beli dědóšek…“ Ozývá se odněkud za jevištěm. Režisér je důsledný – nesmí mu do inscenace proniknout ani náznak lidského (zvířecího) tepla. Vidí Bystroušku z velkého zobecňujícího nadhledu – je to opravdové drama.
Hudební dramatično až úporné. Nedokážu rozpoznat, přizpůsobil-li se dirigent Tomáš Netopil natolik režijnímu výkladu nebo opravdu Bystroušku cítí takto zatěžkaně a dramaticky? Tomu nevěřím. Asi se vypravím na jeho Bystroušku do Vídně, kde přebírá inscenaci… Tomáš Netopil mluví v programu k inscenaci o koloběhu života v Bystroušce, režisér o konci života a snaží se najít podklad pro to, že Revírník je projekcí autora. Ale to považuji za příliš úzký výklad. Janáček přece není senilní stařec těsně před smrtí – on zároveň až milostně vnímá přírodu, děti-mláďata, život sám. Je to sice starý pán, ale hodně životaschopný. To, že nedlouho potom umřel, je také jen jedním z důkazů jeho životaschopnosti – hledal Kamilina syna, nachladil se, onemocněl, umřel. Umřel v době, kdy stále ještě byl na vrcholu svých tvůrčích sil. Úspěchy přece přišly až v jeho zralém věku.
Takto zúžený režisérův výklad, domnívám se, poškozuje operu, která má v sobě hodně kouzla, vtipu, poetičnosti. Tady je Bystrouška všeho kouzla zbavena, spíš filosofický traktát, který je proti vší životaschopnosti autora i jeho díla. Nudné rádoby vědecké pojednání bez schopnosti empatie k dílu i ke skladateli. Je osekáno až na kost, bez poezie, bez tajemství. Ještě jednou se v inscenaci objeví opravdu pěkná živá liška a na konci se s ní přijde její chovatel klanět. Pro mne je to paradoxně nejpůsobivější detail celé inscenace. Krátký intenzivní potlesk, konec. Zajímalo by mne, jak inscenace působila na obecenstvo – bylo tam i pár dětí.
Velmi těžko snáším obecné promluvy na téma: tohle by se mělo zakázat, ať si napíšou k té své inscenaci svou vlastní operu. Jenomže umělci jsou ve své práci svobodní a jejich umělecké kredo zaujímá mimořádně široký rejstřík. Někteří z režisérů, ze zpěváků, z diváků by chtěli pořád vidět jen takové inscenace, „jaké mají být“, „jaké byly předtím“. Jenomže divadlo a jeho vyjadřovací prostředky se vyvíjejí a také my žijeme už dávno jinak než naši prapraprapředkové. Inscenátoři pochopitelně hledají vždy znovu a znovu klíč k dílu, jsou a musejí být tvůrčí, chtějí předvést svůj vlastní pohled a mají na to svaté právo. Někdy divák pocítí, že s inscenací nesouzní, že mu její koncepce „jde proti srsti“. A právě to se mi stalo tentokrát v Semperově drážďanské opeře.
Hodnocení autorky recenze: 50 %
Leoš Janáček:
Das schlaue Füchslein
(Příhody lišky Bystroušky)
Hudební nastudování a dirigent: Tomáš Netopil
Režie: Frank Hilbrich
Scéna: Volker Thiele
Kostýmy: Gabriele Rupprecht
Světla: Fabio Antoci
Sbormistr: Wolfram Tetzner
Sbormistr dětského sboru: Claudia Schmidt-Krahmer
Dramaturgie: Stefan Ulrich
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsoperchor Dresden
Kinder der Singeklassen des Heinrich-Schütz-Konservatoriums Dresden e.V.
Premiéra 18. října 2014 Semperoper Drážďany
Der Förster – Sergei Leiferkus
Füchsin Bystrouška – Vanessa Goikoetxea
Die Försterin – Tichina Vaughn
Jungfer Dackel – Angela Liebold
Herr Hahn – Birgit Fandrey
Frau Schopf-Henne – Roxana Incontrera
Herr Dachs / Der Pfarrer – Tomislav Lucic
Der Gastwirt Pásek – Gerald Hupach
Der Schulmeister – Jürgen Müller
Fuchs Zlatohřbítek – Barbara Senator (alt. Hyuna Ko)
Specht – Elisabeth Wilke
Eule – Tichina Vaughn
Eichelhäher – Birgit Fandrey
Der Wilderer Harašta – Matthias Henneberg
Füchsin Bystrouška als Kind – Elisa Rögner (alt. Alma Matthes)
Pepík – Simon Zeppenfeld (alt. Jakob Hirschmann)
Frantík – Josef Kolodziej (alt. Konstantin Kermes)
Grille – Olivia Oberg (alt. Leonie Unglaube)
Heuschrecke – Elsa Bernhardt (alt. Hannah Matthes)
Junger Frosch – Stefan Wagner (alt. Lukas Ernst)
Foto Semperoper Drážďany
