Liška Bystrouška na “nejzelenější” londýnské scéně sklidila úspěch

Za téměř neuvěřitelně studeného večera se konala 30. července derniéra nové inscenace Příhod Lišky Bystroušky na známé londýnské letní scéně Opera Holland Park (představení - v angličtině - bylo také filmováno). A ačkoliv silný vítr sem tam viditelně a slyšitelně cloumal plátěnou střechou, ba občas i málem sebral zpěvákům slovo od úst, diváci - zabalení v kabátech a vlněných plédech - odměnili interprety a orchestr nadšenými ovacemi.

Opera Holland Park (OHP) se nachází ve velmi pěkném prostředí populárního londýnského parku v zámožné čtvrti Kensington, na západním okraji centra Londýna, a dějiny scény začínají vlastně již v roce 1605. Tehdy totiž vznikl Holland House, dnes pozadí tohoto pěkného divadla ‘pod baldachýnem’; nechal jej postavit diplomat Sir Walter Cope jako jeden z prvních velkých paláců v Kensingtonu. Palác posléze vlastnili různí členové rodiny hraběte z Hollandu, a poté i další rodiny. Během života třetího Lorda Hollanda v 19. století se pak palác proslavil jako oslnivé společenské, literární a politické centrum, k jehož mnoha význačným návštěvníkům patřili Lord Byron, Sir Walter Scott, T. B. Macaulay, Charles Dickens and Benjamin Disraeli.

Operní společnost Opera Holland Park byla založena v roce 1996, a za posledních 24 let se stala úspěšnou, nezávislou a mezinárodně uznávanou scénou. Představení v OHP probíhají za normálních okolností od června do září, v roce 2020 a v první půlce letošního roku však byla scéna uzavřena po celkem 643 dnů.

Když se letos na začátku léta začal v Británii znovu rozbíhat hudební život, OHP byla jednou z prvních scén v zemi, která uvedla několik nových inscenací (počínaje La Traviatou 5. června). Bezpečnostní opatření jsou ovšem dodržována i nyní, po znovuotevření scény. Divákům je před vstupem do hlediště změřena teplota, a sedadla jsou umístěna po dvou, třech či po čtyřech, s určitým odstupem od další skupiny sedadel. Nošení roušek se doporučuje při volném pohybu mimo hlediště, v barech apod., v samotném hledišti však údajně nejsou nutné. A tak jsem napočítala na pravé straně hlediště, kde jsem seděla, jen čtyři roušky – z nichž jedna byla moje.

Inscenace Bystroušky v OHP (13. – 30. července) nebyla první Janáčkovou operou na této scéně (v roce 2017 uvedlo divadlo Káťu Kabanovou). Na ‘nejzelenější’ londýnské scéně byla tato Bystrouška ve znamení recyklace: v rámci úsporného, ale nápaditého jevištního návrhu (Andrew D. Edwards) byl v inscenaci plně využit zelený pojízdný kontejner na použitelné odpadky. V druhém dějství sloužil na začátku jako jezevcovo doupě (jak na něm mohla představitelka Bystroušky udržet rovnováhu si nedovedu představit), v páté scéně – polepený plakátem se slunečnicemi – nahrazoval plot s kvetoucí slunečnicí, a v posledním dějství, pokrytý deskou, představoval barový pult v hostinci u Pásků. Některé prvky jevištního návrhu byly poněkud po domácku utkané, ale přesto na místě, jiné byly stylové. Zajímavým aspektem návrhu bylo také umístění orchestru uprostřed scény, takže – ač v orchestřišti – byl svým způsobem zahrnut do děje. 

Vtipná režie (Australan Stephen Barlow, který žije v Londýně) dokázala přes úspornost rekvizit úspěšně navodit atmosféru lesa, myslivny, hostince, či paloučku na němž slaví liščí párek svou svatbu.

Recyklace neskončila u rekvizit – i jednotlivé staré židle v hledišti pocházely z nejrůznějších divadel v zemi, kde již byly dávno vyřazeny z provozu (National Theatre, Welsh National Opera a další). Kdo ví, kde hrála předtím židle ze 40. let, na níž jsem seděla já? Divadlo nyní také vyhlásilo nové schéma, SOS (‘Save Our Seats’), v jehož rámci mohou diváci zakoupit vstupenky chybějící do původního počtu před pandemií (1,000; nyní – vzhledem k bezpečnostním opatřením – je kapacita snížena na 400). 

Půvabné kostýmy atmosféru vhodně doplňovaly. Tak, jako v řadě jiných inscenacích Lišky, nejzábavnější byly i zde kostýmy slepic. V jejich výstupu si nesly jednotlivé slepice před sebou, jako symbolické vejce, velký žlutý nafukovací balónek. Při útoku na ně pak Bystrouška každý s gustem propíchla; výbuchy splasklých balonků nevyhnutelně vyvolávaly u publika velké veselí. I uniformy jevištních techniků, kteří se pohybovali na scéně mezi jednotlivými obrazy, byly v hlavních barvách inscenace, zelené a žluté.

Řada krásných vzrostlých stromů v těsné blízkosti divadla – městské echo Janáčkova moravského lesa – atmosféru patřičně umocňovala. Režisér, který pro scénu vytvořil již deset inscenací, však navíc uplatnil i genius loci čtvrti, v níž se park nachází. Tak například Lišák přinesl Bystroušce k snědku ne králíka, ale sendvič v sáčku z místního populárního řetězce Prêt A Manger. To není problém. V titulcích si však revírník ve svém monologu stěžoval na pávy, jejichž křik mu nedal spát – a ti se vždy hrdě prochází na trávníku poblíž divadla (v Janáčkově libretu je zmínka o mouchách). Tady si autor titulků při manipulaci s textem zbytečně předcházel publikum. Naštěstí v režii se tato změna nijak neodrazila.

V představení nešlo o Janáčkovu původní partituru pro velký orchestr, psanou před víc než sto lety, nýbrž o úpravu pro komorní orchestr. Jejím autorem je dvaašedesátiletý anglický skladatel Jonathan Dove, třetí nejčastěji hraný skladatel soudobých oper na světě – předcházejí mu pouze Philip Glass a Jake Heggie. Dove má na kontě 17 oper, z nichž vynikají zejména vtipný Flight (Let, 1998) a komická opera Marx in London (2018; dílo si objednal Theater Bonn k dvoustému výročí Marxova narození). K jeho úpravám patří i řada oper pro English Touring Opera a City of Birmingham Touring Opera, včetně dvouvečerní adaptace Wagnerova Prstenu pro 18 hráčů (v roce 1990).

Dove zredukoval Janáčkovu partituru Bystroušky pro dechy, dva lesní rohy, trubku, pozoun, bicí, harfu, akordeon, celestu a smyčce. Orchestrace je velmi obratná, a zvuk byl překvapivě hutný; vtipně je zdůrazněna i role akordeonu, což dodává zredukovanému zvuku zajímavé, ba pikantní zabarvení. Jen v závěrečném Revírníkově monologu by snad odpovídal majestátnosti hudby větší orchestr.