Liška Bystrouška na “nejzelenější” londýnské scéně sklidila úspěch

Za téměř neuvěřitelně studeného večera se konala 30. července derniéra nové inscenace Příhod Lišky Bystroušky na známé londýnské letní scéně Opera Holland Park (představení - v angličtině - bylo také filmováno). A ačkoliv silný vítr sem tam viditelně a slyšitelně cloumal plátěnou střechou, ba občas i málem sebral zpěvákům slovo od úst, diváci - zabalení v kabátech a vlněných plédech - odměnili interprety a orchestr nadšenými ovacemi.
L. Janáček:  Příhody lišky Bystroušky - Julia Sporsén a Jennifer France - Opera Holland Park (foto Ali Wright)
L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – Julia Sporsén a Jennifer France – Opera Holland Park (foto Ali Wright)

Opera Holland Park (OHP) se nachází ve velmi pěkném prostředí populárního londýnského parku v zámožné čtvrti Kensington, na západním okraji centra Londýna, a dějiny scény začínají vlastně již v roce 1605. Tehdy totiž vznikl Holland House, dnes pozadí tohoto pěkného divadla ‘pod baldachýnem’; nechal jej postavit diplomat Sir Walter Cope jako jeden z prvních velkých paláců v Kensingtonu. Palác posléze vlastnili různí členové rodiny hraběte z Hollandu, a poté i další rodiny. Během života třetího Lorda Hollanda v 19. století se pak palác proslavil jako oslnivé společenské, literární a politické centrum, k jehož mnoha význačným návštěvníkům patřili Lord Byron, Sir Walter Scott, T. B. Macaulay, Charles Dickens and Benjamin Disraeli.

Operní společnost Opera Holland Park byla založena v roce 1996, a za posledních 24 let se stala úspěšnou, nezávislou a mezinárodně uznávanou scénou. Představení v OHP probíhají za normálních okolností od června do září, v roce 2020 a v první půlce letošního roku však byla scéna uzavřena po celkem 643 dnů.

Když se letos na začátku léta začal v Británii znovu rozbíhat hudební život, OHP byla jednou z prvních scén v zemi, která uvedla několik nových inscenací (počínaje La Traviatou 5. června). Bezpečnostní opatření jsou ovšem dodržována i nyní, po znovuotevření scény. Divákům je před vstupem do hlediště změřena teplota, a sedadla jsou umístěna po dvou, třech či po čtyřech, s určitým odstupem od další skupiny sedadel. Nošení roušek se doporučuje při volném pohybu mimo hlediště, v barech apod., v samotném hledišti však údajně nejsou nutné. A tak jsem napočítala na pravé straně hlediště, kde jsem seděla, jen čtyři roušky – z nichž jedna byla moje.

L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky - Jennifer France - Opera Holland Park (foto Ali Wright)
L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – Jennifer France – Opera Holland Park (foto Ali Wright)


Inscenace Bystroušky v OHP (13. – 30. července) nebyla první Janáčkovou operou na této scéně (v roce 2017 uvedlo divadlo Káťu Kabanovou). Na ‘nejzelenější’ londýnské scéně byla tato Bystrouška ve znamení recyklace: v rámci úsporného, ale nápaditého jevištního návrhu (Andrew D. Edwards) byl v inscenaci plně využit zelený pojízdný kontejner na použitelné odpadky. V druhém dějství sloužil na začátku jako jezevcovo doupě (jak na něm mohla představitelka Bystroušky udržet rovnováhu si nedovedu představit), v páté scéně – polepený plakátem se slunečnicemi – nahrazoval plot s kvetoucí slunečnicí, a v posledním dějství, pokrytý deskou, představoval barový pult v hostinci u Pásků. Některé prvky jevištního návrhu byly poněkud po domácku utkané, ale přesto na místě, jiné byly stylové. Zajímavým aspektem návrhu bylo také umístění orchestru uprostřed scény, takže – ač v orchestřišti – byl svým způsobem zahrnut do děje. 

Vtipná režie (Australan Stephen Barlow, který žije v Londýně) dokázala přes úspornost rekvizit úspěšně navodit atmosféru lesa, myslivny, hostince, či paloučku na němž slaví liščí párek svou svatbu.

Recyklace neskončila u rekvizit – i jednotlivé staré židle v hledišti pocházely z nejrůznějších divadel v zemi, kde již byly dávno vyřazeny z provozu (National Theatre, Welsh National Opera a další). Kdo ví, kde hrála předtím židle ze 40. let, na níž jsem seděla já? Divadlo nyní také vyhlásilo nové schéma, SOS (‘Save Our Seats’), v jehož rámci mohou diváci zakoupit vstupenky chybějící do původního počtu před pandemií (1,000; nyní – vzhledem k bezpečnostním opatřením – je kapacita snížena na 400). 

L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky - Grant Doyle - Opera Holland Park (foto Ali Wright)
L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – Grant Doyle – Opera Holland Park (foto Ali Wright)

Půvabné kostýmy atmosféru vhodně doplňovaly. Tak, jako v řadě jiných inscenacích Lišky, nejzábavnější byly i zde kostýmy slepic. V jejich výstupu si nesly jednotlivé slepice před sebou, jako symbolické vejce, velký žlutý nafukovací balónek. Při útoku na ně pak Bystrouška každý s gustem propíchla; výbuchy splasklých balonků nevyhnutelně vyvolávaly u publika velké veselí. I uniformy jevištních techniků, kteří se pohybovali na scéně mezi jednotlivými obrazy, byly v hlavních barvách inscenace, zelené a žluté.

Řada krásných vzrostlých stromů v těsné blízkosti divadla – městské echo Janáčkova moravského lesa – atmosféru patřičně umocňovala. Režisér, který pro scénu vytvořil již deset inscenací, však navíc uplatnil i genius loci čtvrti, v níž se park nachází. Tak například Lišák přinesl Bystroušce k snědku ne králíka, ale sendvič v sáčku z místního populárního řetězce Prêt A Manger. To není problém. V titulcích si však revírník ve svém monologu stěžoval na pávy, jejichž křik mu nedal spát – a ti se vždy hrdě prochází na trávníku poblíž divadla (v Janáčkově libretu je zmínka o mouchách). Tady si autor titulků při manipulaci s textem zbytečně předcházel publikum. Naštěstí v režii se tato změna nijak neodrazila.

V představení nešlo o Janáčkovu původní partituru pro velký orchestr, psanou před víc než sto lety, nýbrž o úpravu pro komorní orchestr. Jejím autorem je dvaašedesátiletý anglický skladatel Jonathan Dove, třetí nejčastěji hraný skladatel soudobých oper na světě – předcházejí mu pouze Philip Glass a Jake Heggie. Dove má na kontě 17 oper, z nichž vynikají zejména vtipný Flight (Let, 1998) a komická opera Marx in London (2018; dílo si objednal Theater Bonn k dvoustému výročí Marxova narození). K jeho úpravám patří i řada oper pro English Touring Opera a City of Birmingham Touring Opera, včetně dvouvečerní adaptace Wagnerova Prstenu pro 18 hráčů (v roce 1990).

L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky - Jennifer France a Estella Charlesworth - Opera Holland Park (foto Ali Wright)
L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – Jennifer France a Estella Charlesworth – Opera Holland Park (foto Ali Wright)

Dove zredukoval Janáčkovu partituru Bystroušky pro dechy, dva lesní rohy, trubku, pozoun, bicí, harfu, akordeon, celestu a smyčce. Orchestrace je velmi obratná, a zvuk byl překvapivě hutný; vtipně je zdůrazněna i role akordeonu, což dodává zredukovanému zvuku zajímavé, ba pikantní zabarvení. Jen v závěrečném Revírníkově monologu by snad odpovídal majestátnosti hudby větší orchestr.

Interpretace komorní verze (hrál orchestr City of London Sinfonia) byla příkladná. Australská dirigentka Jessica Cottis, která žije v Londýně, věnovala patřičnou pozornost Janáčkovým ostrým sčasovkám (často kámen úrazu pro dirigenty, kteří nejsou s jeho stylem dostatečně obeznámeni). V lyrice vrcholných scén nebyla ani stopa po zbytečné sentimentalitě (jen v Bystrouščině snu o svobodě by nebyla ke škodě větší intenzita výrazu), a bacchanale po liščí svatbě byl pravý divoký rej. Cottis, která již dirigovala řadu světových orchestrů, vystoupila dvakrát i v Praze (v letech 2018 a 2019, s FOK/Prague Symphony Orchestra). Akustika v nově upraveném hledišti je – přes pouhé baldachýny po stranách a plátěnou střechu – překvapivě dobrá, a výsledný zvuk komorního orchestru byl zcela adekvátní.

Dobrý překlad libreta do angličtiny (autor Norman Tucker) a titulky (Paul Hastie) dbaly i na odpovídající syllabickou hodnotu jednotlivých slov v hudbě, někdy však paradoxně právě proto nebyl výsledek zcela idiomatický.  Tak například v Lišákově otázce ve 3. dějství  „Kolik jsme už měli dětí? Stará, nevíš?“ bylo dvouslabičné slovo ‘stará’ přeloženo v titulcích jako rovněž dvouslabičné ‘sweetheart’ (miláček) – což ovšem  zcela změnilo charakter otázky.  V titulcích byla kromě známé Revírníkovy zmínky o tom, že musí Bystrouščinu dcerku líp vychovat, aby zase o nich obou nepsali v novinách, zapracovaná i zmínka o ženách, které budou jednou operu dirigovat.  Zmínka opět vyvolala viditelné veselí publika i dirigentky, touto další manipulací s textem si však autor titulků znovu citelně předcházel místní publikum.  Je otázkou, nakolik to bylo nutné – dnes už přece nemusíme na dirigentky poukazovat jako na nějaký neobyčejný zjev.  Recenze v místním tisku však přijaly tyto změny v titulcích jako humornou adaptaci Tuckerova původního překladu. 

L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky - Jennifer France a Julia Sporsén - Opera Holland Park (foto Ali Wright)
L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – Jennifer France a Julia Sporsén – Opera Holland Park (foto Ali Wright)

Představení dominovala anglická sopranistka Jennifer France. Její Bystrouška byla atletická a spíš často dost pohněvaná liška, než mazaná, ale i šarmantní šelmička, nicméně z dramatického hlediska byla přesvědčivá. Její nosný hlas zněl v hledišti, přes nepříznivý vítr, který do něj toho večera zasahoval, bez jakýchkoliv problémů, a zpěvačka přesně chápala podstatu Janáčkova stylu. Bystrouška nebyla její první role v české opeře – v letech 2012 a 2014 vystoupila v Anglii jako půvabná Esmeralda ve dvou různých inscenacích Prodané nevěsty

Zato Lišák (švédská sopranistka Julia Sporsén, s pěknou tmavší barvou hlasu) byl opravdu dvorný lesní fešák; na této scéně úspěšně zpívala již několikrát (v roce 2017 jako Káťa), a obě zpěvačky zde vystoupily společně v roce 2018 (ve Straussově Ariadne auf Naxos).

Australský barytonista Grant Doyle již vystoupil v Británii v roli Revírníka jak v anglické, tak v české verzi (v české poprvé v Garsington Opeře, v roce 2014). Roli zpíval i v animované verzi, v níž dirigoval Kent Nagano v roce 2003 Deutsches Symphonie-Orchester (novou edici opery tehdy připravili Kent Nagano a Christophe Durrant); verzi uvedla stanice BBC, v koprodukci s Opus Arte and Los Angeles Operou. V OHP byl hlasově výborně disponovaný Doyle spíš drsný lesník než bodrý myslivec, který si se svými regulérními kumpány občas rád trochu zafilozofuje v hospodě. Jeho koncepce role však nicméně vedla organicky ke skutečnému vyvrcholení v závěrečné ódě.

L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky - Jennifer France a Julia Sporsén - Opera Holland Park (foto Ali Wright)
L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – Jennifer France a Julia Sporsén – Opera Holland Park (foto Ali Wright)

Vhodně obsazené byly i další role jako Farář/Komár (Charne Rochford) a Rechtor/Jezevec (John Savournin, který se však nepochopitelně potuloval po jevišti s kufrem dřív, než se libreto zmiňuje o jeho odchodu na novou faru ve Strání). Dobře se zhostili svých menších rolí i Lapák (Natasha Agarwal), Kohout/Sojka (Grace Nyandoro), Pásek (Philip Costovski), Revírníková/Sova (Ann Taylor), Chocholka (Harriet Eyley) a Pásková (Yolanda Grant-Thompson). Jen pytlák Harašta (Ashley Riches), ač pěvecky na velmi dobré úrovni, nebyl vychytralý, zábavně nachmelený Líšňák dle mého vkusu – spíš mírně zasmušilý Angličan ze severu země, ač vědom si genia loci popíjel správně ne z lahve kořalky, ale z plechovky piva.

Většina zpěváků uplatňovala – podle trendu, který u ‘rustikálních’ oper panuje v Británii již několik let – regionální přízvuk ze severní Anglie. Režisér dbal u zpěváků na nutný odstup, a jakýkoliv dotek byl také tabu. To však nikterak nezabránilo vyjadřování různých projevů intimity – liščí párek se po svatbě cudně schoval pod kostkovanou dekou. 

V představení účinkovala i řada dětí, a to nejen v rolích Bystrouščiných ratolestí, ale i jako různá lesní havěť. V 3D čelenkách z kartonu běhaly hledištěm a mávaly barevnými větrnými pytlíky na dlouhých holích, jakoby chtěly stanovit směr a sílu větru – což bylo v otevřeném hledišti za velmi špatného počasí toho dne opravdu na místě! Ve finále opery se pak objevily jako světlušky s rozsvícenými lampiony.

L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky - Dětský sbor - Opera Holland Park (foto Ali Wright)
L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – Dětský sbor – Opera Holland Park (foto Ali Wright)

Janáčkova sedmá opera byla od její premiéry v roce 1924 uvedena v nejrůznějších permutacích. Ve svém jubilejním 25. roce ukázala Opera Holland Park, že i s minimálními prostředky lze plně využít jeviště a dosáhnout, i v úpravě pro komorní orchestr, patřičného dopadu hudby na publikum. V inscenaci Stephena Barlowa bylo všechno – komedie, parodie dobrých i špatných rysů lidí a zvyků v jejich říši, úzká souvislost mezi lidmi a přírodou, i pathos; byl to také příběh o tužbách po lásce a svobodě, a o věčném koloběhu dění. V majestátním finále, v němž Revírník – ne ve všem kladná postava – dojde k osobní katarzi, byl dojem prosluněné přírody skvěle navoděn barevným osvětlením (návrhář Rory Beaton), jež zaplavilo i hlediště.

Opravdu pěkný večer; divadlo bylo zcela zaplněno, a vidět, jak obecenstvo hladoví po živých představeních, muselo každému pohnout srdcem. 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


4 1 vote
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments