Louskáček aneb Časná brněnská nadílka

  1. 1
  2. 2

Snad žádné jiné období roku není tolik spojeno s celou řadou ustálených zvyků a rituálů jako právě Vánoce. Ať již si ten každoroční shon a kolotoč stále se opakujících radostí i starostí užíváme, nebo se ho jen snažíme ve zdraví a pohodě přežít, vánoční čas si alespoň pro část z nás stále ještě zachovává něco ze své neopakovatelné poetiky a hřejivého pocitu sblížení, míru a pokoje. A snad právě z jakési nostalgie a touhy alespoň nakrátko navštívit pohádkový svět kouzel, k němuž jsme jako dospělí ztratili klíč, pramení i neutuchající popularita Louskáčka, posledního z trojice Čajkovského baletů, jenž se od své petrohradské premiéry v prosinci 1892 stal nedílnou součástí vánočního programu baletních souborů po celém světě. Fenomén Louskáček nabyl zejména ve druhé polovině minulého století takových rozměrů, že se jej dnes jen málokterá prestižní scéna odváží svým divákům odepírat – ostatně, pro řadu z nich by to byla ekonomická sebevražda, vždyť jenom ve Spojených státech představují tržby z Louskáčka pro některé soubory až čtyřicet procent jejich celkového ročního zisku z prodaných vstupenek…

Možná i z tohoto důvodu nechtěl baletní ansámbl Národního divadla Brno zůstat nikterak pozadu a přispěchal se svým zbrusu novým pojetím Čajkovského vánoční férie již nyní, kdy se s námi babí léto sotva stihlo rozloučit a zima zůstává daleko v nedohlednu. To však naštěstí v tomto případě není nijak na překážku – vizuální složka inscenace je totiž natolik podmanivá a pohádkově magická, že brzy zapomeneme na to, že venku ze sebe slunce vydává poslední zbytky sil před příchodem podzimních plískanic a stromy právě hýří paletou barev, jaké dokáže vykouzlit jen podzim. Autor scény Peter Horne na jevišti předvádí neméně působivou podívanou, kdy před námi na tazích postupně odkrývá sérii obrazů, jež pojí zvláštní, snová atmosféra, která však přes svůj naivně kouzelný charakter nikdy nepřekračuje pomyslnou hranici kýče. Jeho invence, kreativita a cit pro práci s divadelním prostorem totiž vytlačují jakékoli náznaky přílišné líbivosti či snad podbízivosti, a tak se můžeme kochat velkolepým a přitom přívětivě působícím přijímacím salonem Stahlbaumových s letmými doteky biedermeieru, medově zlatavými tóny království cukrovinek, jehož florální motivy nezapřou inspiraci rokokovými fêtes galantes Antoine Watteaua, nebo akvarelově nadýchaným sněhovým příkrovem zimního království, jehož noční chlad proniká až do morku kostí.

Ruku v ruce se scénou potom kráčí i výtvarné pojetí kostýmů z dílny Ludmily Várossové – bohaté plesové šaty v teplých barvách a elegantní černé fraky pánů v úvodním obraze, mrazivě třpytivé kostýmy obyvatel zimního království a zdobné kreace cukrovinek, z nichž bychom si s chutí kousek uloupli a mlsali. A opět stejně jako u scénografie, nic tu nepůsobí těžce či kýčovitě, naopak musíme ocenit nápaditost, s níž se kostýmy snoubí se scénou a choreografií. Například ve slavném květinovém valčíku připomínají nadýchané kostýmy dam květy růží, zatímco jejich partneři tančí ve střízlivě střižených kostýmech tmavě zelené barvy, evokujících stonky, což společně s vířivým pohybem tanečnic kolem svých partnerů příjemně osvěžuje celkový dojem z této scény.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Čajkovskij: Louskáček (ND Brno)

[Celkem: 7    Průměr: 4.3/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na