Louskáček v Plzni jako cesta za dětským snem

Děj začíná pohledem na osamocenou malou Klárku, zkoušející u baletní tyče na forbíně jednotlivé pozice, z nahrávky zní sólová celesta z tance Cukrovinkové víly. Následuje projekce dobové pohlednice chrámu sv. Bartoloměje na plzeňském náměstí, ale tak rozložena do širokoúhlého formátu, že je obtížné v ní plzeňskou katedrálu poznat. V programu se lze dočíst, že Klárka odchází s rodiči na bohoslužbu. V prologu k vlastnímu baletu se ocitáme před stánky na trhu, na prostranství před nimi se děti koulují a sáňkují. Zde si Klárka s rodiči kupuje vstupenku do divadla, kde hrají Louskáčka. Lokalizace na Plzeň tu nefunguje – plzeňské náměstí rozhodně není a nikdy nebylo zarostlé hustým stromovím připomínajícím strašidelný les z Disneyho Sněhurky. Následuje střih – Klárka je s rodiči v divadle, před ní se odvíjí děj Louskáčka. Plzeňská Klárka se ztotožňuje s Klárkou Čajkovského. Přenáší se na jeviště divadla na divadle a další průběh baletu už se týká jí. Jako scénická Klárka po vánočním večeru usíná a ve snu se dostává do dalšího divadla. Irealita se násobí. Není jasné, kdy je Klárka v lóži, kdy ji její fantazie přenáší mezi tanečníky na jeviště. Není jasné, kým je Drosselmayer. Na začátku je farářem, pak pokladníkem, u nějž si Klárka koupí lístek; v představení Louskáčka divadla na divadle je kmotrem, který přinese mechanické hračky; v boji s Myším králem je vojákem; pak se stává (zřejmě) inspicientem, aby se s Klárkou nakonec rozloučil jako divadelní vrátný. Z loutky Louskáčka není poznat, že se jedná o louskáček na ořechy a žádná jevištní akce tuto skutečnost nevysvětluje. Cukrovinková víla je změněna na Sněhovou vílu, vystupuje spolu s Drosselmayerem, který je jakýmsi průvodcem Klárky v ději. Symbolem divadla na divadle je divadelní portál s oponou, který je v 1.a 2. dějství stále v pozadí jeviště; ve 2.dějství prochází Klárka s Drosselmayerem divadelním zákulisím, z provaziště sjíždí před Klárku divadelní zrcadlo se žárovkami a baletní kostým princezny; následují jednotlivé tance koncipované jako divadelní představení. Konec příběhu je nejasný – zatahuje se opona divadla na divadle, před ní zůstává jen Klárka a divadelní vrátný alias Drosselmayer. Rozloučí se a Klárka odchází s rodiči pryč.

V choreografii sází Pokorný především na situační komiku a gagy, někdy až činoherní projevy tanečníků, které doprovází několikrát dokonce pokřiky a prozpěvováním. Známé taneční výstupy se tak rozmělňují, nová podoba tanců z 2.dějství posouvá Louskáčka (i vlivem výtvarné složky inscenace) směrem k taneční revue, některé tance dostávají i nové názvy. Choreograficky kladou důraz na hereckou stránku – španělský tanec je pojat jako korida; v arabském chlapec – Malý Muk na létajícím koberci hraje na píšťalku dvěma tančícím fakírům a kobře; čínský tanec není koncipován jako duet, ale na jevišti pobíhá pouťová podoba čínského draka, jehož článkovité tělo se rozkládá na části; uvedení efektního ruského tance tím, že tanečníci zpívají unisono jeho melodii (byť čistě a velmi dobře), ruší kouzlo Čajkovského hudby a figury přepestrých matrjošek v životní velikosti mísící se mezi tanečníky sice vyvolaly u části publika smích, ale spíše než odlehčením, kterým měly po náročném kozáčku možná být, jeho efekt oslabily; následný tanec zmrzliny a kornoutu odkazuje spíš na léto u plovárny než na Vánoce; defilé uzavírají děti kostýmované jako černobílé šachové figurky pochodující po jevišti. Choreografie místy nejde zcela s hudbou a nevyužívá plně její charakter, v němž je zakódována specifická křehká poetika Louskáčka (např. výstupy u vánočního stromku v 1.dějství; ve 2.dějství čínský drak, matrojšky, šachy, Valčík) Velkolepé závěrečné pas de deux, v jehož choreografii se Jiří Pokorný už více držel klasiky, precizně zatančené Karlem Audym a Victorií Světlanou Roemer, bylo jak z jiné dimenze – jako ojedinělý úkaz v revuálním světě.

Scénografie Dany Haklové je strohá a nepříliš poetická. Vše se odehrává na jevišti pochmurně vyhlížejícím od samého počátku (disneyovský les). Portál divadla na divadle je orámován dvěma obrovskými karyatidami v podobě postav muže a ženy, v paláci jsou v pozadí tmavá okna, tmavě rudé závěsy a tmavá maketa stromku s žárovkami; temná chodba za oponou divadla na divadle, spoře osvětlená, historizujícími svícny připomíná víc než co jiného obřadní pohřební síň bez katafalku. Reliéfní postavy s dalšími četnými detaily portálu ruší pohled na tanečníky, kteří na tomto pozadí opticky zanikají, ať je temnota prázdného prostoru za nimi sebevětší. Vyřešit by tento problém mohlo promyšlené nasvícení scény utlumením či naopak zvýrazněním detailů, to se však neděje. Rušivě působí i blízkost přihlížejících tanečníků při klíčových tanečních výstupech na jevišti divadla na divadle, především při pas de deux. Se scénou nekoresponduje výběr kostýmů, které působí nahodile a nesourodě. Drosselmayer (v době, kdy je Drosselmayerem kmotrem a inspicientem) vypadá vlivem kostýmování jako kabaretiér, Sněhová víla s koketním kloboučkem jako jeho asistentka. Myši v lesklých kombinézách s dredy na hlavě se na tmavé scéně ztrácejí. Kostýmy postav ve fantaskní říši (zde v divadle) mají charakter kýčovité pouťové atrakce, což pečetí čínský drak připomínající lochnesku. Klasicky koncipované jsou jen kostýmy velké Klárky a Louskáčka v pas de deux podobně jaké éterické taneční kostýmy dívek při Valčíku (silně připomínají kostýmy z nedávné inscenace Anastázie, poslední dcera cara).

Orchestr opery Divadla J. K. Tyla podal pod taktovkou Norberta Baxy technicky kvalitní výkon, vyzdvihnout je třeba především působivá harfová sóla v podání Dany Suchanové a rovněž výkon koncertního mistra Martina Kose. V reprízách jistě dosáhne hudební provedení větší dynamické plasticity, než tomu bylo na premiéře.

Plzeňský baletní soubor má tanečníky vynikajících kvalit a jak dokázaly výstupy žáků Baletní školy DJKT, má i další perspektivní taneční mládí v záloze. Kristýna Štruncová z baletní školy byla jako malá Klárka výborná po všech stránkách, obdivuhodně reagovala na dění na jevišti a její dětský výkon byl působivý a plně profesionální. Velkou Klárku tančila Victoria Světlana Roemer, která plně uplatnila své technické dispozice a taneční jistotu především ve druhé polovině večera, kdy zazářila při závěrečném pas de deux. Výborný byl technicky skvěle disponovaný Karel Audy jako Louskáček – vysoké skoky a celková elegance pohybu dala závěrečnému výstupu potřebnou gradaci. Pas de deux Louskáčka a Klárky bylo zcela zřejmým vrcholem inscenace, finále jím získalo patřičný lesk. Myší král měl po choreografické i režijní stránce překvapivě málo prostoru a jeho postava v celku vlastně zanikla, Richard Ševčík v této roli nemohl zdaleka využít své schopnosti. I přesvědčivá Afroditi Vasilakopoulou jako Sněhová víla mohla dostat více příležitostí. Postava Drosselmayera je v tomto konceptu spíše herecká než taneční, její představitel Vojtěch Jansa však zaujal celkovou kultivovaností pohybu a přirozeným vystupováním. V sólových tanečních výstupech členky a členové souboru jasně prokázali své technické kvality: Angelos Antoniou (Voják-hračka), Shiori Nirasawa (Vojačka-hračka), Justin Rimke (Harlekýn a další sóla v tancích); v sólistických výstupech kolektivních tanců 2.dějství výrazně poutal pozornost graciézností pohybu, technickou suverenitou a celkovým vystupováním na jevišti Gaëtan Pires (Španělský tanec, Valčík – sólo), svými výkony zapůsobili rovněž Sara A. Antikainen (Španělský tanec), Luisa Dawn Isenring, A. Antoniou, Mátyás S. Sántha (Indický tanec), Margarida Goncalves a Karel Roubíček (Zmrzlinový tanec), Shiori Nirasawa, Abigail J. Baker (Valčík), obdivuhodným nasazením a technickou precizností si vysloužili silné ovace A. Pašková, R. Ševčík, Thierry L. Jaquemet a Giacomo Mori v Ruském tanci (v kostýmech matrjošek tančili žáci baletní školy). Čínského draka rozpohybovali Adéla Krandová a Miroslav Suda s početnou suitou žáků baletní školy. Živě z bočních lóží zpíval Dětský sbor DJKT Kajetán dobře připravený Annou Marií Lahodovou.