Louskáčková tradice a touha po dobru

Nahlédneme-li do akademického slovníku cizích slov, zjistíme, že tradice je souhrn společenských, kulturních a jiných ustálených zvyků, obyčejů, pravidel a podobně, zachovávaných pokoleními, názorů a myšlenek přenášených z generace na generaci, též ustálený, zpravidla zděděný zvyk, způsob a zvyklost. Když se v lifestylovém magazínu radí „vytvořte si novou rodinnou tradici“, je to trochu nonsens, protože ustálený zvyk nevzniká na povel nebo rozhodnutí. „Tradice“ vánočního Louskáčka také nesahá o mnoho dál něž několik generací, je poválečná, a ještě k tomu ani není evropská. To se ale asi mezi zarytými baletomany ví – petrohradská premiéra v roce 1892 nenaznačovala trvalou slávu a celosvětový úspěch, pražské uvedení v roce 1908 také žádnou tradici v našem regionu nezaložilo. Až díky Balanchinově inscenaci z roku 1954 se najednou z baletní vánoční pohádky stal kasovní trhák a nezbytnost. A také si svou linii udržují dvě mateční verze Louskáčka, ruský s holčičkou Mášou, angloamerický s Klárkou, z nichž vzniká živelně bezpočet variant a kombinací v nových verzích, protože řada souborů chce mít na repertoáru vlastní originál.

To zúžené vidění toho, co a je není tradice, je zajímavé pozorovat. Třeba jak moc u nás v Česku zdomácněl Louskáček – Vánoční příběh (respektive Louskáček – Vánoční koleda), který je přitom zcela novodobou záležitostí. Letos slaví výročí, českou premiéru měl v roce 2004 (světovou v roce 1988). Nejsem si jistá, jestli byl Youri Vàmos opravdu úplně první, koho napadlo propojit původní balet s druhou plnohodnotnou literární předlohou, ale jistě byl první, kdo ho spojil s Dickensem a šlo o vynikající tah, přinejmenším v našem středoevropském regionu vytvořil legendu.

Každé zpracování pohádkového námětu nebo pověsti může být buď hluboké nebo mělké, navíc se svět tvorby a svět jejího vnímání střetá přesně na půl cesty a velice záleží i na vnímavosti diváka, jestli bude hledat zábavu, nebo hloubku. Na Louskáčka se často díváme jako na pohádku, a pohádky jsou dnes něco roztomilého a neškodného, spíš pro pobavení, na míle vzdáleného svým původním předlohám. Tak jako zromantizované příběhy a pověsti literární, i Louskáček má předobraz spíš v hororu, a je vtipnou shodou okolností, že Hoffmannova povídka ze začátku 19. století se stala prostřednictvím dalšího literárního textu inspirací k pozdějšímu baletnímu libretu, ale zároveň také inspirací pro krušnohorského řezbáře Füchtnera, který byl „pachatelem“ podoby Louskáčka coby dřevěné figuríny ve vojenském kabátě. Zcela nezávisle na sobě tak vznikly dvě části jednoho celku.

To, že se od poloviny 50. let stalo hromadné chození na baletní pohádku „tradicí“ pro velkou část diváctva na několika světadílech (tři až čtyři generace to možná jsou, tedy budiž – už to tradice je i z hlediska sociologického), má možná hlubší důvody, než je jen geniální Čajkovského hudba. Samo o sobě je to trochu absurdní, podobně jako naše pro změnu ryze česká záliba ve sledování pohádek na Vánoce, tedy záliba dospělých ve sledování pohádek pro děti a jejich každoroční frenetická produkce. A víte co? Pohádka je totiž možná pro mnoho lidí jediným setkáním s vyšší duchovní a morální silou, které instinktivně kompenzuje naši široce proklamovanou racionalitu a sekularitu. Jednou za rok, v televizi nebo na jevišti, vítězí dobro, spravedlnost a i mnohé jiné jevy, které v životě člověk nepotkává každý den, třeba odpuštění a milosrdenství, laskavost a štědrost. Manifestovat touhu po tak křehkých věcech se v naší racionální společnosti příliš nevyplácí, ale o vánočních svátcích je to dovoleno, stejně jako dívání nebo chození na pohádky…

Takové motivy nabízejí i jiné literární náměty a příběhy, například Andersenova Sněhová královna, která si také nachází svou cestu na divadelní jeviště, ale pro svou vážnost a přeci jen intenzivnější vykreslení zla nemůže přebít Louskáčka s romanticky roztančenými vločkami, dárky a cukrovím. Louskáček navíc nabízí kromě sladkostí také útěchu kladných nadpřirozených sil, a to je to, co divák podvědomě potřebuje. Ujištění, že na těžkosti světa není sám, byť jde jen o hodinu a půl trvající divadelní iluzi. Že existují síly dobra, které stojí nad změřitelnou spravedlností, protože jsou milosrdné – čímž se zase dostáváme k duchovní pobídce Vánoc, která je víc než náboženská. Nastal slunovrat a Země se začne obracet ke světlu a k novému životu, cítíme naději, volnější výdech. Děti napsaly dopisy Ježíškovi, dospělí si přejí štěstí do nového roku, který může být lepší než ten předchozí.

Co bychom asi napsali, kdyby byl nějaký taneční Ježíšek a mohl nám splnit několik přání? Pro taneční umění a ty, kteří ho uskutečňují a přivádějí k životu především pochopení a uznání, že jde o závažnou a důležitou práci, které, protože žijeme ve hmotném světě, náleží odměna jako každé jiné práci. Více pochopení v tom, že tanec není potřeba chápat: ani ten klasický, ani ten současný, že je to umění emocí, pocitů, citů a nevyslovitelných energií, že to není ani jen čistý jazyk a kód, ani jen dekorativní užitná ozdoba, ani jen drama, ani jen zábava, ani jen filosofie, že má svůj vlastní svět a ten mu má být ponechán. Aby se o tanečních inscenacích v divadlech nemuselo říkat, že jsou Popelka a aby taneční umělci měli stejný prostor v médiích jako činoherci nebo pěvci. Abychom nemuseli smysl a význam tanečního umění stále od nuly obhajovat a vysvětlovat, aby jeho místo bylo zřejmé, aby jeho nezastupitelnost vnímal divák i politik, abychom nemuseli podepisovat petice za svobodu uměleckého projevu ani prosit o to, aby jej státy, vlády, rezorty nepřestávaly podporovat. Abychom vychovávali umělce bez podlomeného zdraví a bez pošramocené duše, a když už, tak se postavili čelem k jejich budoucnosti, aby si jednou řekli, že to za to opravdu stálo. Aby se uvnitř velké taneční rodiny přestalo řešit, kdo je podle jakých parametrů víc nebo míň tanečník a profesionál, aby se ta rodina semkla bez ohledu na to, kdo má jaké školy, kdo létá v oblacích, a kdo se dotýká prachu a bláta na zemi, protože bez černé není bílá a obě jsou součástí celku. Aby… jak by řekl František Nepil, měli bychom ještě nejméně deset dalších přání. Ale kdyby si Ježíšek nebo Víla Vánoc či jiná síla vzala za své alespoň jedno, hned by nám bylo líp.

Tak šťastný nový rok!