Loutnař Jiří Čepelák: Práce je pro mne stále opravdové dobrodružství

O způsobu práce starých loutnařů, o výběru dřeva pro výrobu nástrojů, o sbírání inspirace v evropských muzeích, i o tom, v jakých výjevech se v renesanci objevovala loutna, mi ve své dílně vyprávěl loutnař Jiří Čepelák.

Při návštěvě u nástrojaře se nelze nezeptat: kde získáváte dřevo a jaký druh máte pro výrobu louten osobně nejraději?
Pro smrk na rezonanční desky jezdíme s kolegou do italských Alp. Původně jsme zkoušeli smrk od nás ze Šumavy, ale ten italský je podstatně lepší. Kvalita rezonančního dřeva je dána nejen nadmořskou výškou, ale i růstovými podmínkami, klimatem, podložím a podobně. Záleží prostě na mnoha okolnostech, aby takové dřevo narostlo dobře. Stromy jsou živé organismy se vším všudy. Někdy stačí, když v blízkosti takového stromu pokácíte jiný strom, a nově rostoucí dřevo změní strukturu, jak se mu změnily světelné podmínky. Strom třeba reaguje na fáze měsíce, což byla v minulosti znalost běžně využívaná při těžbě zpracování dřeva. Vhodně pokácené a ošetřené dřevo bylo například odolné k poškození dřevokazným hmyzem a mnohem méně při sesychání pracovalo.

U louten se nejčastěji řeší dřevo na korpus a pro mnoho loutnistů je to oblíbené téma. V období takzvaného zlatého věku loutny byl nejžádanějším dřevem tis. Tisové dřevo je krásné a velmi pružné a pevné. Navíc je jedovaté, proto odolává času mnohem lépe než ostatní evropská dřeva. Dobré tisové dřevo je ale dnes již prakticky nedostupné. Důvodem byla jeho vynikající pružnost – vlastnost nutná pro výrobu luků. Proto byl tis již od pozdního středověku systematicky vytěžován v celé Evropě, dnes bychom řekli jako strategická surovina, hlavně pro anglický trh. Obchod s ním byl regulován mnoha celními předpisy a embargy. Pro loutnaře tak zbývalo stále méně dřeva a museli proto využívat stále tenčí kmeny pro výrobu pásků, proto také byly po roce cca 1560 korpusy louten stále častěji sestavovány z mnoha úzkých pásků tisu.

Nevýhodou tisu je jeho velmi pomalý růst, původní přirozené tisové porosty se po vytěžení nestačily obnovovat a v lesním hospodářství se s tisem ani nepočítalo. Navíc kvůli jeho jedovatosti byly zbylé stromy odstraňovány i z pastvin, takže tis z evropských lesů téměř úplně vymizel. To je ostatně vidět i na tehdejší produkci louten. Po roce cca. 1650 již neznáme loutnu z tisu, loutnaři přešli na javor, typické dřevo houslí. V té době už loutna byla na ústupu a loutnaři proto stále více stavěli nástroje smyčcové. Ale jinak se v minulosti na mušle louten zkoušelo prakticky všechno, od tvrdých evropských dřevin, přes dřeviny exotické, slonovinu, dokonce bambus. Z 18. století máme zprávy i o loutnách s korpusem ze stříbra a zlata, ale, jak píše autor, měly zvuk jak staré pánve.

Sám za sebe mohu říci, že vliv dřeva korpusu na zvuk nástroje je hodně přeceňován. Nebo spíš bych řekl, že jsou dřeviny vhodné a méně vhodné pro výrobu korpusu. Obecně dnes panuje představa, že dražší a vzácnější dřevo rovná se lepší zvuk, ale takhle fyzika nefunguje. Již v 17. století píše Tomas Mace ve své knize, že eben a slonovina jsou nejlepší pro oko, ale nejhorší pro ucho.

Já osobně dávám přednost dřevu javoru a švestky, případně jabloně, mám s nimi ty nejlepší zkušenosti. Tisové dřevo v „loutnové kvalitě“ je v současnosti již nedostupné. Na korpus je potřeba dřevo tisu rostlého v lese, z parkových stromů a keřů se dobrá loutna udělat nedá. Takový tisový strom má ovšem dnes mnohem větší cenu, než by měly nástroje z jeho dřeva postavené…

Musíme si také uvědomit, že loutna byla v období raného novověku považována za luxusní zboží a symbol společenského statusu. Proto byla často vyráběna z exotických dřev a zdobena intarsiemi. Existovala ale i běžná produkce jednodušších nástrojů. Luxusní nástroje byly nicméně opatrovány mnohem více, zatímco běžné nástroje byly později, když byla loutna vytlačena klávesovými nástroji nebo kytarou, většinou zničeny. Naše představa o typické loutně je tak zkreslená, protože tato běžná produkce je ve sbírkách muzeí v menšině.

Je to tak, že ty „spotřební“ nástroje časem prostě nevydržely, nebo je nástrojáři přestavěli, aby zvukově více vyhovovaly dobové estetice?
Loutny byly v minulosti často přestavovány a upravovány, někdy dost radikálně, jak se proměňovala loutnová hudba, přibývalo strun a proměňovalo se ladění. Některé nástroje mají za sebou třeba i pět přestaveb, tou poslední může být i úprava na šestistrunnou kytaru nebo, což je ještě horší, úprava pro čistě sběratelské účely. Loutna je navíc nástrojem poměrně křehkým, síla korpusu a desky se někdy pohybuje kolem jednoho milimetru!

Když se na loutny kolem roku 1800 definitivně přestalo hrát, nemusely být nutně hned zničeny. Ale když se odložily někde na půdu a podobně, změny vlhkosti vykonaly své. Takto poškozený nástroj se nevyplatilo opravovat, a tak se prostě vyhodil. Z původní produkce se nám dodnes zachoval jen nepatrný počet, kolem 800 nástrojů na celém světě. Dochované nástroje z období 16. století v jakž takž původním stavu bychom mohli spočítat na prstech. Z dobových dokumentů a inventářů, které se nám dochovaly, však víme o loutnách v počtu mnoha tisíců kusů.

Zhruba z jaké doby je nejstarší známý dochovaný nástroj?
Ty nejstarší nástroje jsou kolem let 1520, 1530, z téhle doby, ale jsou to jen fragmenty, většinou korpusy. A i u nich se vedou spory, jestli jsou původní. Protože loutny od slavných loutnařů se falšovaly už v 17. století.

Na stole máte právě rozpracovanou loutnovou mušli s takovým dvojbarevným páskováním…

To je zrovna švestka, říká se tomu stínovaná. Rozhraní mezi světlým bělovým a tmavým jádrovým dřevem prochází středem každého pásku. Stejný efekt poskytoval právě tis, takové loutny byly velmi oblíbené. Je to ale spíš jen exhibice, zvuk to v zásadě neovlivňuje. Je pochopitelně těžké najít kmeny, ze kterých se takové pásky dají vyřezat, musí být co nejrovnější a bez kazů. Taková švestka ale obvykle na zahrádce nevyroste.

Jaký význam má pro loutnaře ikonografie, jak moc vám pomáhá při stavbě nástroje?
Hodně. Ovšem musí se posuzovat kriticky. Nemůžete věřit všemu, co je namalované. Záleží pochopitelně na době a na tom, je-li to kresba, rytina nebo malba. Když se na konci středověku v malbě prosadila perspektiva, stala se loutna v malbě jakousi výzvou pro správné perspektivní zobrazení a na obrazech se vyskytuje dosti často. Paradoxně se nejčastěji vyskytuje na dvou výjevech, buď je to Narození Páně, nebo scéna z nevěstince. Pochopitelně je mnoho i portrétů, kde loutna byly vítanou rekvizitou portrétovaného.

Nejvíce dobře zobrazených nástrojů lze nalézt v italské malbě pozdní renesance a manýrismu a u holandských malířů, kteří zobrazovali, řekl bych skoro až s rozkoší, nástroje do nejmenších detailů. Nedávno jsem v Rijksmuseu v Amsterdamu našel na obraze loutnu, která měla namalovaný i prohmataný lak na krku, stejně jako to dnes můžeme vidět například na starších kytarách.

Podle některých obrazů lze také například vyřezat i rozetu, tak přesně je někdy loutna namalovaná.

Co vám dává bezprostřední kontakt se starým nástrojem, co může prozradit? Předpokládám, že při vašich návštěvách evropských muzeí si loutny můžete fotografovat a použít nějaký detail, kterým se inspirujete, nebo si „osahat“ a změřit konkrétní nástroj – jak jsou v tom vlastně muzea vstřícná?
Dnes už je poměrně běžné, že je dovoleno v muzeu fotografovat, pochopitelně bez blesku. Některá muzea nabízejí plány nástrojů nebo dokonce umožňují, abyste si nástroj změřili osobně. Většinou je to za přísných pravidel, musíte mít rukavice nebo naopak nesmíte mít kovová měřítka, která by mohla poškodit povrch nástroje. Měl jsem možnost změřit si některé nástroje sám, třeba v muzeu v Linci. Prezentace fotografií je ale obvykle spojena s povolením dané instituce, to je asi stejné jako u mnoha jiných památek. Ono je ale úžasné ty originály nejen měřit, ale i vidět, skoro bych řekl i s nimi jenom být. Je třeba velice zajímavé, s jakou elegancí a švihem a často vlastně nepřesně staří loutnaři pracovali. My dnes vlastně často děláme nástroje „hezčí“ – preciznější, než je ten originál.

Takže já při návštěvě nejrůznějších evropských metropolí opouštím skupinu a sháním se po expozici hudebních nástrojů, zatímco ostatní se kochají historickými centry a podobně. V Norimberku jsem byl v muzeu už asi pětkrát, a zatímco vynechávám všechny ty jeho úžasné sbírky, trávím hodiny jen v oddělení hudebních nástrojů.

Sbírka v Českém muzeu hudby v Praze není sice tak bohatá, jako třeba v Bruselu nebo v Paříži, ale máme tu pár skvostných barokních louten. Dále tu máme kolekci barokních louten v Lobkowiczkých sbírkách, dnes v expozici Lobkowiczkého paláce na Pražském Hradě.

Originální loutny se dnes, na rozdíl od třeba nástrojů smyčcových, uvádějí do hratelného stavu jen opravdu výjimečně. Takový restaurátorský zásah by vyžadoval výměnu některých částí nebo rekonstrukci tak velkou, že by narušil původní celistvost loutny v jejích minulých proměnách. Řečeno muzejní terminologií, snížil by vypovídací hodnotu objektu. Musíme mít na paměti, že tah strun například na barokní loutně se pohybuje kolem 70 kilogramů a máme před sebou předmět sestavený z velmi tenkých dřev, která prošla korozními procesy 250 až 300 let. Měli bychom proto, alespoň v případě originálních louten, potlačit naši zvědavost, jak nástroj zní. Proto se dnes hraje téměř výlučně na novodobé kopie. Až na výjimky to nejsou kopie věrné originálu, ale upravují se podle potřeb loutnistů. Je to pochopitelné – dnešní hudebníci musí být mnohem více flexibilní a hrát hudbu různých stylů i regionů. Málokdo si ovšem může dovolit vlastnit třeba deset nástrojů, aby to všechno zvládnul. Nelze zkrátka vstoupit dvakrát do stejné řeky, i když se o to neustále pokoušíme.

Originálů, na které se opravdu hraje, je jen pár a většinou jsou v soukromých rukou. Navíc ne všechny originály hrají dobře. Tak jako dnes se staví nástroje lepší a horší, bylo to stejné i v minulosti.

Jak obsáhlá je sbírka v Lobkowiczkém paláci a jaký je její původ?
Je to pět barokních louten, které vlastnil Philip Hyacinth Lobkowicz, sám zdatný loutnista. Byl osobním přítelem Silvia Leopolda Weisse (1687-1750), nejvýznamnějšího skladatele pro loutnu, nazývaného „Bach loutny“. Weiss působil v Drážďanech a mohl tedy za Lobkowiczem zajíždět lodí do Roudnice po Labi, neměl to daleko. Učil také jeho ženu, prý velmi zdatnou loutnistku. Předpokládáme, že Philip Hyacinth získal loutny přímo od Weisse.

Weiss byl mimo jiné inovátorem barokní loutny, jejíž rozsah rozšířil na konečných 13 sborů, tedy 24 strun. První třináctisborové loutny byly pro něj dokonce postaveny tady v Praze houslařem a loutnařem Thomasem Edlingerem.

Měl jste možnost opravovat i originální nástroj. Jaké to je, podívat se dovnitř, provést takovou „dekonstrukci“ staré loutny?
Originály se otvírají zcela výjimečně, a když už se otvírají, mělo by se všechno pečlivě zdokumentovat, doslova každé rýpnutí dláta, protože další příležitost hned tak zase nenastane. Kvůli rozetě je to totiž jinak nemožné.

Osobně jsem měl možnost se podívat do dvou louten z Českého muzea hudby. Když byly v roce 2002 v Praze povodně, musela se celá sbírka nástrojů urychleně přestěhovat z tehdejšího muzea ve Velkopřevorském paláci. Dvě loutny se přitom trochu poškodily, nějaký konzervační zásah byl proto nezbytný. U jedné loutny byl dokonce požadavek hratelného stavu, aby se moha nahrát zvuková ukázka. S tím jsem souhlasil jen pod podmínkou, že to stav nástroje umožní bez větších restaurátorských zásahů. U takového nástroje, jak jsem už říkal, nemůžete například měnit žebra nebo kobylku. Struny s nízkým tahem byly napnuty jen po dobu nahrávání.

Posloucháte sám nahrávky loutnistů? Vnímáte u sebe nějakou profesionální deformaci, že se třeba soustředíte pouze na to, jak ten daný nástroj zní?
Mám rád hudbu předklasického období, ale upřímně řečeno, není to jediná hudba, kterou mám rád, líbí se mi třeba i jazz. Mám doma mnoho nahrávek loutny a když je příležitost, zajdu i na koncert našich špičkových souborů či orchestrů. Jsem, bohužel, ale poněkud deformovaný svojí profesí, a tak poslouchám hlavně loutny a celek mi někdy poněkud uniká, což je škoda. Snažím se tohoto handicapu zbavit, poslední dobou se mi to už docela daří.

Co vás na historii loutny fascinuje?
Doba zlatého věku loutny, to je nějakých 300 let, to už je nějaká doba. Kdybychom se zde světem loutny měli zabývat jen trochu do hloubky, byl by to rozhovor na mnoho hodin. Přesto o ní pořád víme málo, tím spíš, že se nám do dnešních dnů zachoval jen doslova nepatrný zlomek nástrojů. Těší mne, že je v tomto oboru pořád co objevovat, je to pro mne stále opravdové dobrodružství.