Ludmila Pavlová: Na své koncerty si sama šiju šaty

Na toto téma spoluvede seminář na HAMU, kde zároveň dokončuje své doktorandské studium. Během příprav na závěrečný doktorandský koncert, který se koná 25. května 2024, v rozhovoru promluvila o houslích, pedagogice, polské houslové literatuře 20. století, ale také o šití šatů a dogdancingu.

Jako houslistka se věnujete sólové i komorní hře. Co vám obě formy dávají, čím se liší a jak se doplňují?Sólové hraní s orchestrem mi vždy dává nové podněty, novou inspiraci. Velmi si vážím všech příležitostí a zkušeností, které jsem skrze sólové vystupování získala. Komorní hra je takový intimnější dialog nejen s publikem, ale také s kolegou/kolegyní. Zvukotvorba je v každém uskupení nepatrně jiná a hledání perfektního balancu a souznění mě moc baví.

V jakých komorních ansámblech je možné vás slyšet?
Moje nejdéle působící komorní uskupení je Mucha trio, které tvoříme společně s klarinetistkou Annou Paulovou a klavíristkou Johannou Hanikovou. Hrajeme spolu již deset let. A protože mě baví spolupracovat s různými nástroji a zkoumat barevné možnosti i v nezvyklých nástrojových kombinacích, hraji v mnoha dalších uskupení – ve smyčcového kvartetu (Pavlova quartet), v Duo Euforico (s violoncellistou Eduardem Šístkem), v Duo Affettico (s kytaristou Filipem Kudeláskem) v Affetto poetico (s theorbistkou Barborou Hulcovou), v duu se Štěpánem Honem (v kombinaci housle a vibrafon) a v duu s harfistkou Ivanou Švestkovou. Samozřejmě také často hraji a vystupuji s klavíristy, jako například s Alenou Grešlovou nebo Marcinem Sikorským.

Nově jste také koncertní mistryní Pražského komorního orchestru.
Když mi před rokem přišla nabídka stát se novou koncertní mistryní Pražského komorního orchestru, byla to pro mě výzva. Věděla jsem, že z pozice houslí budu také orchestr dirigovat, jelikož orchestr je známý tím, že hraje bez dirigenta. Brzy jsem však pochopila, že v pozici koncertní mistryně a zároveň dirigentky můžu v orchestru propojit své dlouholeté zkušenosti ze sólového hraní a zároveň z komorních ansámblů, například smyčcových kvartetů, kde bývám jako první houslistka v podobné pozici. Orchestr tak vnímám jako velké komorní uskupení.

Pořádáte také festival Podkrkonošské hudební léto, letos se koná již osmý ročník. Jak vybíráte festivalové programy a místa, na kterých se hraje?
Na festivalu je krásné, že místa, kde uvádíme koncerty, jsou natolik inspirativní, že ke mně dramaturgie vždy přichází tak nějak automaticky. Snažím se, abych na festivalu každý rok představila nějaký nový hudební nástroj nebo nástrojové spojení. Za dobu osmileté existence festivalu jsem již zjistila, na která místa posluchači rádi chodí, jde například o Novopacký klášter či krásný sál hotelu Centrál, dále kostel ve Staré Pace a hrad Pecka, kde pořádáme dva koncerty, jeden open-air a druhý uvnitř hradu v sále, kde působil Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Každoročně na festivalu také uvádím premiéru nějakého českého skladatele, což se pojí i s mojí zálibou v soudobých dílech a s tím, že ráda spolupracuji se současnými žijícími skladateli. Více informací si čtenáři mohou dohledat na našich webových stránkách Hudebního léta.

Čemu se věnujete ve volném čase?
Miluji přírodu, a tak jsem šťastná, že v jejím lůně můžu cvičit, psát, ale také se zabývat spoustou kreativních činností. I kvůli tomu jsem se minulý rok odstěhovala z Prahy na vesnici, kde mám možnost věnovat se malování, pečení domácího kváskového chleba, střelbě z luku, zahradničení či chůzi po slackline. Spojila jsem také svou lásku k tanci se vztahem ke svému pejskovi, se kterým cvičíme dogdancing. Volný čas také věnuji přípravám na koncerty, které nespočívají pouze v hraní na housle. Organizuji koncerty, rozesílám pozvánky, zařizuji zkoušky a pronájmy prostorů. Také si na koncerty sama šiju šaty.

Letos dokončujete doktorandské studium na HAMU. Čeho se týká vaše disertační práce?
Zabývám se polskou houslovou literaturou 20. století a jejím významem pro českou houslovou pedagogiku. Zaměřuji se především na hudbu, kterou složili Karol Szymanowski, Witold Lutosławski, Krzysztof Penderecki a Grażyna Bacewicz v kontextu českých děl vznikajících ve stejné době u nás.

Co vás podnítilo k tomu, abyste se zaobírala právě polskou houslovou literaturu?
Kdysi, asi před patnácti lety, jsem dostala CD s nahrávkou, která mě uchvátila. Pamatuju se, jak jsem ji stále dokola poslouchala celou cestu na trajektu z Doveru do Calais. Až po letech jsem zjistila, že se jednalo o Szymanowského Zarzijze, kuniu v úpravě Pawła Kochańského.

A co se týče mé nynější práce, všímám si, že polská houslová literatura je pro mnoho interpretů obtížně uchopitelná, možná i proto, že se u nás nehraje příliš často, nebo je o ní k dostání málo publikací. Ráda bych proto hudební řeč polských autorů a jejich novátorské techniky přiblížila interpretům v Čechách, aby se u nás jejich hudba více hrála. Stejně tak se snažím rozšířit povědomí o české houslové literatuře 20. století v Polsku.

Jaké houslové techniky zmínění skladatelé používali?
Karol Szymanowski byl ve své době průkopníkem mnoha zvukových efektů – nebál se používat čtvrttóny, techniky sul tasto či con sordino. Jeho skladby vynikají zvukomalebností a v mnohých skladbách můžeme slyšet jeho inspiraci orientem.

Skladatel Witold Lutosławski byl zakladatelem takzvané malé aleatoriky. Nedával úplnou volnost představivosti interpreta, jak tomu bylo u Johna Cage, ale umožnil interpretovi, aby si vybral z více možností. Lutosławski svého času studoval i matematiku a vždy si během komponování u každé pasáže vymodeloval všechny existující možnosti, jak by se daný hudební úsek mohl zahrát. Pasáž poté předělával, dokud nebyl spokojený se všemi způsoby, jak by se hudební úsek mohl zahrát. V praxi to vypadalo tak, že skladatel například pasáž neoddělil takty, aby interpret nemusel počítat doby a mohl se soustředit na hudbu, ale rytmus do not vypsal.

Krzysztof Penderecki používal techniky, jako jsou sul ponticello, při kterém se na struny houslí hraje smyčcem v blízkosti kobylky, nebo také col legno battuto, při němž se na struny nehraje žíněmi, nýbrž pevnou stranou smyčce. V průběhu života Penderecki svůj kompoziční styl měnil. Připadá mi až neuvěřitelné, jak velký rozdíl je například mezi jeho ranými experimentálními Miniaturami a pozdními díly religiozního charakteru, jakým je například Ciaccona in Memoriam Giovanni Paolo II.

Věnujete se i pedagogice. Koho učíte a jak k učení přistupujete?
Kromě soukromé výuky houslí vedu na HAMU, spolu s kolegou perkusionistou Štěpánem Honem, volitelný předmět „Autenticita a pružnost v hudebním projevu“. K výuce na akademii jsem se dostala skrze svoji práci na grantovém projektu EU Excellent. Zabývala jsem se v něm relaxačními technikami pro houslisty z hlediska fyzioterapeutického, psychologického a pedagogického. Zajímavé je, že ke mně nápad na projekt přišel během svatební cesty na ostrově Menorca, kam jsme se vydali s manželem. Obcházeli jsme ostrov podél moře a jak jsme se tak toulali, uvolnění a proslunění, došlo mi, že bych se chtěla věnovat uvolněné hře na housle ještě hlouběji než doposud. Po návratu jsem narychlo zažádala o grant, získala jej, a následující rok zkoumala problematiku relaxace při hře na housle s fyzioterapeuty i psychology. Radost z hudby, která se s uvolněnou hrou pojí, je pro mě nesmírně důležitá a jsem moc ráda, že své poznatky nyní můžu šířit dál.

Skladatelé, jejichž kompozice ve své práci rozebíráte, se objevují i na programech vašich doktorandských koncertů?
Ano, první doktorandský koncert jsem nazvala Harmonie kontrastů, vystoupili jsme na něm s polským klavíristou a pedagogem Marcinem Sikorským. Snažili jsme se společně najít kontrastní a zároveň spojující prvky polské a české hudby 20. století. Zahráli jsme například Ruce od Luboše Fišera, Filosofické dialogy Oldřicha Františka Korteho a další. Z polských skladeb jsme vybrali například Szymanowského Mýty pro housle a klavír, op. 30, Subito pro housle a klavír od Witolda Lutosławského či již zmíněné Miniatury pro housle a klavír od Krzysztofa Pendereckého.

25. května 2024 od 19:30 hodin v sále Bohuslava Martinů vás čeká druhý doktorandský koncert. Na co se můžou posluchači těšit?
Na minulém recitálu jsem se zaměřila na komornější díla napsaná pro housle a klavír. Pro nadcházející koncert jsem vybrala skladby pro rozmanitější komorní uskupení. Srdečně vás i ostatní čtenáře na koncert zvu.

Pro přehlednost přikládám koncertní program:
Bohuslav Martinů: Duo pro housle a violoncello č.1 H. 151
Witold Lutosławski: Lullaby for Anne-Sophie (úprava pro housle a vibrafon)
Karol Szymanowski: Zarzyjze, kuniu z Písní Kurpiowských (úprava pro housle a vibrafon)
Witold Lutosławski: 3 fragmenty pro flétnu a harfu (úprava pro housle a harfu)
Krzysztof Penderecki: Ciaccona in Memoriam Giovanni Paolo II. pro housle a violu
Kryzstof Penderecki/Nicolo Paganini: Capriccio č. 24 z 3 capriccí pro housle a klavír, op. 40
Erwin Schulhoff: Duo pro housle a violoncello
Krysztof Penderecki: Duo concertante pro housle a kontrabas
Karol Szymanowski: Smyčcový kvartet č. 2, op. 56
Děkuji za rozhovor a za pozvání na koncert!