Ludwig B. – Hold géniovi

  1. 1
  2. 2
U příležitosti 250. výročí narození skladatele Ludwiga van Beethovena navazuje umělecké uskupení ProART Company na mnohaletou spolupráci s německými soubory díky trvalé podpoře Česko-německého fondu budoucnosti. Již dříve tak vznikly projekty jako Ema Destin, Another Jan, W. S. Sonety aj. Projekt Ludwig B dává dohromady ProART v čele s Martinem Dvořákem a německý soubor Phase – Zero Production. Jeho cílem je „přetransformovat osobnost a dílo LvB do nějaké nové a současné podoby, ať už v rovině taneční nebo hudební.“ Hlavní pozornost je upřena na pohnutý Beethovenův příběh naplněný bolestí a strachem o vlastní zdraví. Podobně jako Smetana byl i Beethoven postižen ke konci života trvalou ztrátou sluchu, ale přesto ho neopustila síla a touha tvořit.
Ludwig B. – ProART Company – Martin Dvořák a Nelka Lazovič (foto Mila Vašíčková)

Stejně jako Beethovenova tvorba přesahuje hranice národů, vstupují tvůrci do dialogu formou oddělených rezidencí. Pracovali samostatně a setkali se až ve finálním propojení dvou zcela odlišných pohledů. Originální Beethovenova hudba je nově vnímána skladateli Morganem Reidem /DE/ a Janem Hanákem – Sonority /CZ/. Smyslem bylo použití elektrotechnických skladatelských principů, které samozřejmě v Beethovenově době neexistovaly. Melodie a motivy originální tvorby jsou doplněny současnými kompozicemi mladých autorů. Nálada kusu se pohybuje na široké škále emocí mezi tíživě existenciální až po odlehčenou a humornou. Představení se odehrává v krásném barokním sále brněnského Místodržitelského paláce. Ten nabízí volný čistý prostor se štukovými stěnami a stropem a mozaikovou dlažbou. Dvě řady židlí pro úzké publikum, v levém rohu klavír a akustická kytara, tři reflektory a monitor se zadní projekcí. Scéna je volná, vše je v rukou účinkujících.

Ludwig B. – ProART Company (foto Mila Vašíčková)

Beethoven jako milující i soužený skladatel
První část večera je dílem tanečníků a choreografů Martina Dvořáka a Kristýny Křemenákové. Jako výchozí bod svého tvůrčího procesu si zvolili trojdílný milostný dopis z r. 1812 psaný v Teplicích a adresovaný neznámé ženě. Projekt připravoval Martin Dvořák spolu s jedinou partnerkou Kristýnou Křemenákovou již od dubna. Čtyři dny před premiérou zasáhla „vyšší moc“ a Kristýna Křemenáková zůstala v karanténě s podezřením na onemocnění COVID-19. Situace nelehká, se kterou se Martin Dvořák vypořádal excelentně. Našel tři výborně typově i technicky disponované tanečnice – Nelku Lazovič z Baletu Národního divadla Brno, Kláru Mullerovou a křehkou Mirku Vitáskovou – tanečnice „na volné noze“, které mají své zkušenosti se spoluprací s ProARTem. Protože i ona neznámá žena, které byly dopisy určené, neměla jedno konkrétní jméno, nabídlo se tedy zcela logické a dramaturgicky přesvědčivé podání – rozdělit part jedné tanečnice na tři části. A navíc dle historiků mohly být i adresátky tři – Josephine Brunsvik, Antonie Brentano a Bettina von Arnim. Kdyby Martin Dvořák na začátku s touto skutečností diváky neseznámil, určitě bych považovala trojí obsazení za vynikající dramaturgický počin.

Ludwig B. – ProART Company – Nelka Lazovič (foto Mila Vašíčková)

Jako hudební základ posloužila tvůrcům Beethovenova poslední 10. houslová sonáta. Tu však skladatel Jan Hanák alias DJ Sonority přetransformoval do zcela současného zvuku. Odvíjí se před námi 3 rozdílné části vysoce estetického tance s plnou náručí emocí. Každá ze tří částí má svůj choreografický slovník, svou náladu i typově výborně zvolené tanečnice. Martin Dvořák v roli dychtivého, milujícího i souženého skladatele podává bezchybný výkon a jako autor celé koncepce nechává do hudby zaznívat citace milostného dopisu jak v češtině, tak v němčině. Jako choreograf pracuje citlivě motivicky s pohybem a hudbou a využívá pro každou z částí odlišného pohybového jazyka. První část je o vzájemném „oťukáváni se“, propojení společného pohybu, ale i nastíněných obavách, které přináší dramatické napětí v momentech, kdy je i hudba „roztříštěna“ a tanečníci si zakrývají obličej rukama. Tady je láska spíše trápením. Onu „klasicistní“ polohu využívá i neoklasický pohybový slovník obsahující hluboká grand plié, různé druhy formálních poklon, které jsou ale brzy nalomeny izolací různých částí těla. Tanec „rukou“ vyjadřuje touhu a nenaplněnost.

Snad nejnápaditější částí večera je druhý díl vyjadřující milostné souznění naplněné konkrétním fyzickým dotykem, odevzdáním se jednoho druhému. Celý bohatý duet končí obyčejným objetím. Závěrečná část začíná novým ránem a novou nadějí. Kráčející sexy žena vzpomíná, pohyb i hudba se rozbíjí a před námi se odvíjí vnitřní život páru. Nejprve bez dotyku, citlivě, později s daleko větší naléhavostí cítíme náznak tragédie s počínající hluchotou skladatele.

Propojení mezi oběma projekty přináší zklidnění, spočinutí – stačí málo – síla pohledu z očí do očí, zlověstná hudba – osudovost.

Ludwig B. – ProART Company – Martin Dvořák a Nelka Lazovič (foto Mila Vašíčková)

Metalový Beethoven
Beethoven jako synonymum klasicismu v sobě dnes nese sice jistou známku nadčasové a geniální tradice, ale z jistého pohledu i mrtvé muzeálnosti. „Jak by ale Beethoven komponoval dnes? Jak by zněla jeho hudba uchopená dnešními prostředky?“ – to jsou otázky, na které se snaží odpovědět autorské duo Tine a Morgan Reid.

Jediným účinkujícím v této části večera je performer Morgan Reid, subtilní muž s dlouhými vlasy v pohodlných kalhotách a triku. Je člověkem mnoha schopností. Pro mne je především hudebníkem, který bravurně ovládá elektronickou kytaru, ale je současně i skladatelem, který dokáže „překomponovat“ slavné Beethovenovy tituly – Měsíční sonátu, klavírní skladbu Pro Elišku či náznaky jeho Osudové symfonie do metalového hávu. Je i velmi zdatným tanečníkem a choreografem, který se sám stává Beethovenem a jeho hudbou. Jeho pohybové kreace nevytvářejí „příběh“, jak je tomu u Dvořáka, ale spontánně reagují na hudební impulsy. Pravda, určitá nedotaženost pohybů je zde patrná, ale je mu nutno přiznat silný tvůrčí potenciál. Reid je performer, který zvládá hudbu hrát i skládat, s přehledem skočí do herecké nadsázky či pantomimického gesta a dokáže házet svými rozpuštěnými vlasy jako rozervaný Beethoven.

Dvořákův projekt by klidně mohl fungovat sám o sobě. O Reidově projektu a jeho samostatnosti už tak přesvědčená nejsem. Dohromady ale tvoří nápaditý a mnohovrstevnatý divadelní zážitek, který nekonvenčně vzdává hold velkému géniovi.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments