Mezi dvěma orchestrálními Braniborskými koncerty zazněly i dva koncerty pro sóla; cembalistka Barbara Maria Willi, odbornice na provozovací praktiky staré hudby, přijela zahrát Bachův Koncert pro cembalo a smyčce A dur BWV 1055. Byť není badatelská shoda, pro který milostný nástroj byl tento koncert původně psán, zda pro hoboj d’amore či violu d’amore, fakt cembalového koncertu je jasný, sólo pasáže cembala jsou proporčně výrazné, nevýrazný však zůstal jejich zvuk.
Přívětivě diferencované jednotlivé nástroje orchestru dokonce předčily projev cembala, splývavý, jakoby arpegiový a bez pevně stanovených frází, a navíc málo slyšitelný. Ani Larghetto, ritornel s návraty motivů, to proplétání sóla a orchestru, nemělo ve své melancholické působnosti ten pravý účinek. V čase, kdy jsme uvykli zvuku a precizní stylové dikci orchestrů barokně specializovaných byl bohatý zvuk a nadmíru rychle hraný následný Braniborský koncert č. 6 B dur BWV 1051 spíš ukázkou zbytečně rychlých a drolených pasáží, než odkrývání a přednes důmyslné stavby díla.
Lépe se dařilo Braniborskému koncertu č. 5 D dur BWV 1050. V úpravě pro zobcovou flétnu, v podání flétnistky Michaely Koudelkové, dostával bachovský jas, díky především citlivé hře houslového sóla koncertního mistra, ten byl s flétnou v pravé souhře a dialogu, zatímco cembalo neodstoupilo od svého spěchu a rychlosti, jež brala hudbě sdělnost. Nápad bachovské braniborské vizitky a závěru festivalu byl velkoryse skvělý, nedostihla jej skladba interpretů. Odmysleme Bacha a závěrečné konstatování je jasné – Festival Janáček a Luhačovice se opět prokázal jako festival skvělý a oblíbený tak, že pokaždé zůstávali zájemci, na něž se místa v sálech už nedostala. Organizátoři dnes vědí, co chystají pro rok příští. Nuže – Vivat sequentes!
Festival Janáček a Luhačovice
Závěrečný koncert
Luhačovice, kostel sv. Rodiny, 19. července 2019
