Lukáš Karásek: Online neberu jako berličku v době koronakrize

Kdy se zformovala podstata, na které je představení Obývací pokoj postaveno, tedy prostor, který sdílíme a nemůžeme ho opustit? Je to dítě pandemického roku nebo jsou kořeny hlouběji?
Vzniklo to dřív, ještě než jsme věděli, co nás čeká. První nápad, který se pak samozřejmě vyvíjel, je z roku 2018 a události letošního roku tomu pak dodaly ještě novou chuť, ale původní nápad byl dřív než celý koronavirus. Hodně se zajímám o vztahy skupin, může to i hraničit s tématem rozdělení společnosti a v pokoji jako takovém k tomu vidím jakousi paralelu. Když dáme židli ke stolu, tak ona tam musí být, nemá na výběr. Stůl a židle nemají možnost volby a musí najít způsob, jak spolu být. Z tohoto pohledu mě zajímá soužití různých skupin nebo i jednotlivců, kteří vedle sebe musí existovat. Musíme se naučit spolu vycházet. Pokoj je plný různého nábytku, jsou v něm kusy různých tvarů, velikostí, z různých materiálů a mají mezi sebou vztahy, funguje tam nadřazenost a podřazenost. A to mi připomíná vztahy mezi lidmi. To je to téma, se kterým jsem chtěl od začátku pracovat.

Kusy nábytku ve vašem představení jsou silně personifikované, ožívají, pohybují se, komunikují spolu. Některé kusy jsou ale nekompletní, mohli bychom říct zmrzačené, poukazujete tak na to, že často úzce sdílíme prostor s někým, jehož ran si dlouho nevšímáme a zaregistrujeme je až ve chvíli, kdy toho člověka sami potřebujeme?
Určitě to tam je, ale ještě spíš je to tak, že já se ve své tvorbě nesnažím určovat význam, ale spíš poskytnout obraz, materiál, situaci a výklad nechat na divákovi. Pokud si to někdo vykládá třeba takto, že to je něco, čeho si nevšimneme, až když s člověkem přijdeme do bližšího kontaktu, tak je úžasné, že to tam je, ale není to něco, co já osobně tlačím. Někdo jiný může vidět zase něco jiného. A to je právě to, co mě zajímá. Podívat se na věc z různých stran, z různých úhlů. Promítá se to i do mé tvorby, když pracuji s nakloněním, s úhly, se směry vidění. Líbí se mi, když to zůstane neurčené. Snažím se obsáhnout základní princip daného tématu, ale ať se na to podívá každý ze své perspektivy.

V představení je celkem hodně vtipných momentů. Jak těžké bylo dělat takové představení pro streaming, tedy bez reakcí živého publika?
Dost. I na zkouškách je pro mě reakce důležitá. Takže když se projekt rodil a byli u toho lidé z týmu, tak samozřejmě reagovali, ale jakmile se jim to okoukalo, když to viděli už po desáté a po dvacáté, tak mi reakce chyběla. Za normální situace, když inscenace dospěje k premiéře a jsou diváci, ty momenty se znovu najdou. A to je něco, co mě uvnitř hodně pohání. V práci s takovým druhem materiálu, jako je Obývací pokoj, to je těžké. Představení sice je pohybově napsané, ale má i místa, třeba délku některých obrazů, kde to žije, do jisté míry vzniká v tu chvíli na jevišti a kdy pracuji právě s reakcí publika. A v těchto momentech je to náročné, uvést premiéru online.

Bavíme se tu pořád o nábytku, který v představení Obývací pokoj hraje naprosto jasně hlavní roli. Jste nejen autor, performer, ale také celkem často působíte v roli dramaturga. Byl jste například u dvou velmi úspěšných projektů: PLI Viktora Černického a Medúzy Marie Gourdain, Ve všech třech představeních hrají zásadní roli objekty a jejich rovnováha, balanc… Zároveň, ve vašem životopise se dozvíme, že jste dva roky tesařil. Jak to všechno spolu souvisí?
Asi ano, jen já jsem si to nikdy nepojmenoval. Přemýšlíme nad objektem jako nad partnerem. Není to čistě rekvizita, kterou manipulujeme, ale partner, o kterého se můžeme opřít. Sice se sám nehýbe, ale má nějaké vlastnosti, s každým objektem je třeba jednat jinak, a to pak ovlivňuje, jak k němu přistupujeme.

V Obývacím pokoji celou dobu hrajete nábytek, je to vlastně trochu extrémní práce s maskou. Herectví s maskou jste se hodně věnoval už na škole, je tohle pořád ještě maska?
Ano, byl jsem i na několika zahraničních stážích zaměřených na herectví s maskou. Je to věc, která mě provází a zajímá, takže jsem se tomu chtěl věnovat i v tomto projektu. Představení se pak sice vyvinulo tak, že to není čistě práce s maskou, hodně se to posunulo, ale jedna maska tam zůstala. Je to maska i objekt.

A dělal jste si ten nábytek do Obývacího pokoje sám?
Ne. Já jsem dva roky tesařil, ale nejsem vyučený, spíš jsem pomáhal. Teď už se tomu nevěnuji, ale manuální práce mi hodně přináší, je příjemná. Je to pro mě důležité, i když se tomu třeba zrovna nevěnuji. Mám to v životopisu, protože mě to posunulo, ovlivnilo. A nábytek do Obývacího pokoje vyráběl výtvarník Lukáš Urbanec.

Pojďme se prosím na chvíli vrátit k tomu streamingu. Upravoval jste nějak vzhledem k online formě například timing představení? Přeci jen, divák u obrazovky snese méně než v hledišti. Uvažoval jste třeba nad tím, jak moc můžete natahovat začátek?
Začali jsme to řešit, když to vypadalo, že se situace neuvolní. Uvažovali jsme, jestli budeme streamovat, nebo uděláme záznam. Mě v současné době nejvíc zajímá, a to jsme tedy vzhledem k časovým možnostem neudělali, zaměřit se na online a představení upravit přímo pro stream. Ale to je jiný druh práce, než na čem jsme pracovali teď. Proto jsme se rozhodli, že zvolíme cestu streamování představení tak, jak je připravené pro živého diváka.

Takže k žádným úpravám nedošlo.
Nastreamovali jsme to tak, jak to bylo. Nemrzí nás to, tak jsme se rozhodli, ale pokud by byl čas, tak bychom to do budoucna chtěli upravit. Hrálo roli i to, že projekt vznikal, a ještě třeba dva dny před premiérou přicházely úpravy a my jsme se nechtěli zároveň soustředit i na tvorbu představení i tvorbu streamu a materiál upravovat ze dvou stran. Pak by z toho také mohl být paskvil, takže jsme se raději soustředili na živou formu. Pro to to koneckonců děláme. Pro divadlo.

Jak bude inscenace fungovat dál? Budete dělat další streaming nebo počkáte a budete ji uvádět až to bude možné na živo?
Možná je to do budoucna otázka. Teď jsme dozkoušeli divadelní formu, která se bude reprízováním ještě dál rozvíjet. Ale možná si můžeme najít příští rok čas a udělat filmovou verzi, také záleží, jak se bude situace vyvíjet. Náš sen je samozřejmě hrát normálně na živo, ale jsme otevřeni. Uvidíme, kdy bude moct být kultura zase živě.

Jak zatím sleduji vývoj na kulturní scéně a její vztah k onlinu, tak mám pocit, že se vytvořily tři poměrně jasně oddělené skupiny. Jedna, která objevila online jako plnohodnotnou formu, kterou začíná brát na zřetel i v době, kdy už bude možné realizovat kulturu normálně. Druhá skupina jsou naopak odmítači, kteří nechtějí do onlinu ani teď a třetí skupina zastává stanovisko, že online je fajn, aspoň něco, ale dlouhodobě v tom moc smysl nevidí. Kam patříte vy?
Online je jedna z možných forem, ale je to něco jiného než živá kultura. Nevyhýbám se tomu a neodsuzuji, zároveň to ale nechci brát jako berličku v době koronakrize. Pokud chcete dělat živou kulturu, tak je nesmysl dělat něco online, i když to si samozřejmě trochu protiřečím. Děláme to taky. Jenom si myslím, že nemůžeme všechno přepnout do online světa. Online může být cesta, a pokud to někdo chce dělat, je to super, ale pořád tu jsou skupiny, které to, ať už z jakéhokoliv důvodu, nechtějí. Je to také otázka velikosti publika. Online najednou může mít i tisíce diváků, ale ne všechno je přece takto koncipované. Jsou i aktivity, které se zaměřují na menší skupiny, osobní kontakt. A to by mohla být také cesta. Soustředit se na živá uvedení pro malé skupiny.

Už jsme to naznačili, kromě vlastní tvorby a působení v souboru tYhle se věnujete i dramaturgii. Kolem pozice dramaturga se v Česku vede už několik let diskuse, hodně se mluví o tom, nejen u pohybového umění, že nám dobří dramaturgové chybí, ač jsou tak strašně potřeba. Jak to celé vidíte vy jako umělec i dramaturg?
Dramaturg je důležitý. Jde také o to, jak se k jeho roli přistoupí, jestli to je někdo, kdo se občas přijde podívat a řekne svůj názor, nebo je součástí procesu. Mně víc sedí ta varianta, kdy je opravdu součástí procesu a během tvorby představení se pak hranice mezi autorem a dramaturgem trochu smazává. Dramaturg je k dispozici tvůrci, je to někdo, s kým se můžu bavit, komu věřím, komu rozumím. Teď to mám vlastně oboustranně s Viktorem Černickým, on mi dělal dramaturga pro Obývací pokoj, já jemu před časem pro PLI.

A je dramaturgie profesní směr, který by vás do budoucna zajímal?
Ano, chtěl bych se tomu věnovat. Uvědomil jsem si to před čtyřmi lety, když jsem byl u toho, když probíhal v Žilině workshop s Karine Ponties. Byl jsem tam, ale workshopu jsem se neúčastnil. Všichni se okolo hýbali a já jsem měl velkou chuť se zapojit, ale vlastně to, že to nedělám, nehýbu se a vidím ten proces, mě hrozně nabíjelo a dávalo mi to chuť něco dělat. A stejně to pro mě funguje i naopak. Proto jsem začal přemýšlet nad tím, že tyhle dvě polohy mě baví střídat. Baví mě, jak se přelévají, vyrovnávají a jedna druhou krmí, aby byly bohatší.

Co jsou pro vás další zdroje uměleckého rozvoje?
Je hodně důležité potkávat se navzájem. Ať už v zahraničí, nebo tady v Česku. Je důležité s někým tvořit, vidět jinou práci, propojit se. V letošním roce mi to velmi chybělo. Samozřejmě nejenom mně.

Nemůžu se nezeptat na téma „umění za časů korony“. Jednoduše, jak jste na tom?
Je trochu škoda, že nevíme trochu více a jasněji, co může být, co můžeme čekat. Musíme se s tím nějak vyrovnat. Není to pohodlná situace, ale nechci si stěžovat. Cítím potřebu dostávat jasnější informace. Myslím, že v tom trochu jako společnost zaostáváme. Netýká se to jen umělců, ale všech profesí, kterých se to dotýká. Nejistota může bublat a vyvolat hlubší problémy. Nechci spekulovat a vymýšlet černé scénáře, ale mělo by to být lépe podchyceno. Jinak se samozřejmě spoustu věcí zrušilo, měnilo, něco se objevilo znovu, něco jsme vysílali online. Snažíme se přizpůsobit, jsme flexibilní. Jsem optimista a snažím se najít cestu. Ale zase je dobré neuvažovat o tom tak, že budeme všechna představení streamovat. Tak by to skončit nemělo.

Máte čerstvě po premiéře, už je na obzoru nový projekt?
V příštím půlroce bych se chtěl soustředit na nový pouliční projekt, který chystám s tYhle. Chci pracovat ve veřejném prostoru, s živější energií. Chci vytvořit komunitu lidí, kteří jezdí na kufrech. Stejně, jako jsou skejťáci, akorát místo skejtu mají kufr na kolečkách a na tom jezdí. Zkoušet chceme začít v únoru a premiéra je plánovaná na festival Nuselské dvorky. Ale chtěl bych, aby kromě představení vznikla i nějaká komunitní práce, využít pohybový slovník, který při realizaci představení vznikne, a nabídnout třeba workshopy pro mládež. Mohlo by je to bavit, jezdit na kufru. Rád bych se věnoval místním, mládeži.

O práci s komunitou je v prostředí současného tance a pohybového divadla slyšet čím dál častěji. Jako by se tvůrci chtěli více otevřít světu a vystoupit ze zajetých skupin, prostor a vztahů.
Pro mě je hodně důležité najít lidi, kteří nejsou v oboru a dívají se na to jinak, a s nimi hledat, co by chtěli dělat. Myslím, že to je hodně přínosné i pro nás, pro obor. Jít mimo uzavřenou bublinu, mimo situace, kdy člověk zná víc jak polovinu hlediště.

Představení Obývací pokoj je plánováno na rok 2021 k reprízování jak ve Studiu ALTA, tak v regionech – Brno, České Budějovice, Komařice, Plzeň a další. Známá data jsou zatím 24. a 25. ledna Brno, CED, Terén a 20. a 21. dubna Studio ALTA. Zda se skutečně představení odehrají na živo pak samozřejmě závisí na aktuální epidemiologické situaci.

Lukáš Karásek studoval u Pierra Nadauda v ateliéru Klaunské, scénické a filmové tvorby (dnes Ateliér fyzického divadla) na JAMU v Brně, maturitu složil na Waldorfském lyceu v Ostravě. Během studií zakusil tvorbu s Alešem Janákem a Irinou Andrejevou z Teatr Novogo Fronta, Danielem Gulkem z Cahin-Caha či Karine Ponties z Dame de Pic. Zúčastnil se stáže masek s Giovannim Fusetti ve Florencii a Carlem Bosem ve Versailles. O tématu herectví s maskou napsal bakalářskou práci. Absolvoval (2013) inscenací Tešlon a Frkl, kterou vytvořil společně s Florentem Golfierem. Po studiích společně s Florentem založili kolektiv tYhle, kterému se věnují společně s Marii Gourdain a Zuzanou Režnou. Spolupracoval s režiséry a choreografy, jako jsou Pierre Nadaud, Dominique Boivin, Katharina Schmitt či Roberto Magro. Mimo tYhle vedl dílny masek v ateliéru, který vystudoval, dává pravidelné dramatické lekce na školách, účinkoval v anglickém vzdělávacím divadle a dva roky tesařil.

Obývací pokoj
Premiéra: 10. 12. 2020, 19:30, stream
Autor, performer: Lukáš Karásek
Dramaturgie: Viktor Černický
Scénografie, výroba masek: Lukáš Urbanec
Světelný design: Zuzana Režná
Kostýmy: Hynek Petrželka
Produkce: tYhle, Studio ALTA
Partneři: Terén, Cooltour, Cirqueon, Kredance, Tanec Praha / divadlo Ponec