Hudební historik Jiří Sehnal: Myslím, že jsem toho už udělal dost

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Profesor PhDr. Jiří Sehnal CSc. – hudební historik a organolog, veličina v hudebním světě nepřehlédnutelná. Prizmatem své objevitelské faktografie sleduje dějiny hudby na Moravě, chrámovou hudbu, hymnologii, hudbu duchovních řádů, barokní moravské opery, varhany, varhanáře i trubače, napsal monografie nejenom o Pavlu Josefu Vejvanovském, Václavu Adamovi Michnovi, Heinrichu Bibrovi. Český hudební slovník uvádí několikastránkový výčet jeho publikací. Členství a funkce ve vědeckých organizacích čítá desítky. Svět i Morava si jej váží, obdržel medaili Jihomoravského kraje, je dekorován i medailí sv. Cyrila a Metoděje.

Jiří Sehnal v roce 2020 (archiv respondenta)

K Vaším pětaosmdesátinám uspořádala Moravská zemská knihovna výstavu Jiří Sehnal – hudební historik Moravy. Vám k poctě, nám k poučení. Co se chystá k nadcházejícím devadesátinám a co byste ze svého bohatého života zejména zdůraznil?
Původně jsem si myslel, že se uskuteční prezentace mé poslední práce Figurální mše na Moravě od 17. století do současnosti, ale vzhledem ke Covidu se obávám, že kniha vyjde potichu a, jak to často bývá, i bez zájmu odborného tisku. Ale na to jsem už zvyklý. Tu práci jsem psal bez jakéhokoli vnějšího popudu, ze zájmu o věc. Čím jsem starší, zdá se mi, že můj život žádnou zvláštní cenu neměl. Co po mně zbude? Nějaké heslo ve slovníku… A když si představím, kolik zvratů a hrůz se za mého života u nás i ve světě odehrálo, zdá se mi, že toho bylo na jeden život až příliš.

Narodil jste se v roce 1931, 15. února byla tehdy neděle. Jste šťastné nedělňátko?
Ani jsem nevěděl, co to byl za den. Jaksi se o tom nemluvilo. Vím jen, že se mi do tohoto světa nechtělo, že jsem se narodil moc veliký a maminka při tom hodně vytrpěla. Tatínek, kterému tehdy bylo skoro 46, let byl šťastný, že se „pochlapil“. S maminkou jsem se zúčastnil ještě před narozením vlakové poutě do Lurd, kde jsem se dokonce koupal v oné posvátné vodě, aniž bych cítil její chlad. Pro maminku byla ta pouť zážitkem, na který po celý život vzpomínala s vděčností tatínkovi, že jí to umožnil. Tatínek byl nejraději doma na Hané. Prožil za války pět let v Rusku, nejdříve jako zajatec, později jako písař historického štábu českého vojska s neustálým cestováním v těplušce mezi Moskvou a Vladivostokem.

Jste z tradičně kantorského rodu, nebo do Radslavic přišli vaši předkové jako zemědělci?
Tatínek i maminka a dva maminčini bratři byli učitelé. Tatínkův otec byl sedlák, maminčin byl dozorčí posunu na nádraží, což bohužel nemělo na mé posudky žádný vliv. Všichni ostatní příbuzní byli zemědělci. Tatínek své povolání miloval, ale rád chodil o prázdninách pomáhat o žních svému bratru nebo své sestře. Já jsem si to také zkusil, když nám za války byla nařízena brigáda u sedláka. Naštěstí jsem na kole dojížděl k svému strýci do Buku, kde se dobře jedlo, ale také tvrdě pracovalo. Radslavice mého dětství byla typická hanácká vesnice s lidovými zvyky.

Ikonická je vaše katalogizační a badatelská práce věnovaná zámeckému hudebnímu archivu v Kroměříži. Jak jste se do Kroměříže dostal?
Kroměříž mne zaujala po prvé, když se můj ordinarius doc. Smetana zmínil, že biskup Karel měl hudební kapelu. To jsem ještě netušil, že budu mít během tří let možnost jednou týdně zajíždět do Kroměříže jako správce tamní zámecké knihovny a hudebního archivu. Olomoucká Universitní knihovna dostala Kroměříž do správy, ale nikomu z Olomouce se tam nechtělo jezdit, a já jsem to měl z Přerova blíže. Seznámení s archivem mi přivodilo šok, protože jsem se setkal s jmény, která jsem nikdy neslyšel a musel jsem se vším prokousat sám. Na to byl jeden den v týdnu málo. Místo toho jsem se pokusil hledat v knihovně hudební literaturu. Myslím, že jsem měl v rukou většinu knih a vydal jsem pak svou první samostatnou publikaci Hudební literatura zámecké knihovny v Kroměříži. Tam se mi otevřely nové obzory. Podle smlouvy jsem měl dostat určitý honorář. Až když byla práce před vytištěním, bylo mi řečeno: když se spokojíte s honorářem o třetinu nižším, práce vyjde. Když ne, dostanete honorář, ale práci nevydáme. Pochopitelně jsem se smířil se sníženým honorářem.

V té době jsem publikoval ještě svou první studii o českých skladatelích ve sbírce biskupa Karla a o inventářích hudebních nástrojů kostela sv. Mořice. Musel jsem se naučit číst škrabaniny ve staré němčině, kterou jsem po roce 1945 částečně zapomněl. Byla to těžká práce, při které jsem si často zoufal. Říká se o mně, že jsem pročetl celou korespondenci biskupa Karla, ale není to pravda. Neznám nikoho, kdo by jeho zkratkovité písmo beze zbytku rozluštil, aniž by si něco nepřimyslil. V letech 1958-1964, kdy jsem byl knihovníkem ve Výzkumném ústavu zelinářském v Olomouci, jsem se do Kroměříže téměř nedostal. Teprve po roce 1964, kdy jsem nastoupil do Moravského muzea v Brně, jsem tam získal víceméně oficiální přístup, i když zdaleka ne takový, jak bych byl potřeboval.

Jiří Sehnal s autorkou monografie o J. D. Zelenkovi Janice Stockigtovou (archiv respondenta)

Jsme v čase adventním, otázka nasnadě – nabízí kroměřížský archiv také nějakou hudbu rorátní?
Roráty se pochopitelně konaly u sv. Mořice v Kroměříži v 17. století také, ale v archivu k nim žádné prameny nejsou. Mariánských antifon autorských i anonymních je tam dost a některé jsou velmi krásné. Ještě v Universitní knihovně jsem při své první přednášce provedl některé se studenty. Adventní skladby by se musely hledat ve skupině offertoria podle zhudebňovaného textu. Samostatně tam nejsou žádná adventualia, stejně jako v jiných hudebních sbírkách. Neměl jsem důvod se tím zabývat.

Heinrich Biber napsal pro housle a basso continuo Rosenkranz Sonaten, Růžencové sonaty, což je hudební reflexe modlitby růžence radostného, bolestného, slavného. Byl mariánský kult na Moravě v jeho čase hodně rozšířen?
Růžencové sonáty od Bibera se v Kroměříži nedochovaly. Vznikly nepochybně v Salcburku, snad pro nějaké růžencové pobožnosti. Úcta k panně Marii jako matce Boží sahá až k sv. Cyrilu a Metodějovi. Nerad slyším, že se rozbujela až v baroku po bitvě na Bílé hoře, protože její úcta je neodmyslitelná od katolické víry. Pannu Marii ctil i mistr Jan Hus, husité, utrakvisté i Martin Luther. V rekatolizaci sehrál mariánský kult svým lidstvím a něhou velikou roli a české země jsou posety poutními místy spojenými s mariánskou úctou. Na Moravě například Tuřany, Svatý Kopeček, Svatý Hostýn, Vranov u Brna, Sloup, bývalá kapucínská Loreta v Mikulově, Zašová, Frýdek, kam putovával s maminkou i Leoš Janáček, který nám zanechal svoji dojemnou vzpomínku v klavírním cyklu Po zarostlém chodníčku. A putovalo se také za hranice do Mariazellu a do Čenstochové.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


4.6 9 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments