Muzikolog Martin Horyna: Jak vyluštit a dešifrovat starý notový rukopis?

  1. 1
  2. 2
Práce muzikologa je pro většinu „běžných smrtelníků“ záhadná a nepředstavitelná; někteří lidé o ní mohou mít zkreslené představy. Směry, kterými se může badatel vydat, jsou velmi různorodé. Jedna z možností je například oživovat obsah starých rukopisů a připravit ho pro další badatelské potřeby či pro provozovací praxi. A právě vydávání edic je doménou Martina Horyny, muzikologa, pedagoga na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a zároveň aktivního hudebníka (vedoucí vokálního souboru Dyškanti). Jeho poslední ediční novinky jsou Dvojsborová moteta rudolfinské Prahy a Pražský zlomek varhanní tabulatury a nejstarší středověké pokusy o zápis varhanní hudby.

Martin Horyna u varhan z roku 1679 v klášterním kostele v Českých Budějovicích (zdroj Martin Horyna)
Martin Horyna u varhan z roku 1679 v klášterním kostele v Českých Budějovicích (zdroj Martin Horyna)

Chápu to správně, že vydávání edic je vaše současné muzikologické nasměrování?
Ano. A měl jsem to tak vždycky. Už na vysokou školu jsem se hlásil s balíkem spartací hudby z archivu na českokrumlovském zámku. Chodívali jsme do něj s kamarádem, se kterým jsme už v dětství ve škole pod lavicí komponovali a trumfovali se, kdo lépe napodobí určitý styl. Později jsem v archivu trávíval prázdniny a probíral se tamní hudbou (hlavně) ze 16. století. Metodou pokus-omyl a srovnáváním pramenů s edicemi jsem prameny začal i spartovat (tehdy jsem ještě nevěděl, že existuje nějaká nápomocná literatura). Přestože jsem se po studiu hudební vědy stal knihovníkem v Českých Budějovicích, práci s prameny staré hudby jsem se věnoval i nadále. A dnes už mám za sebou devět kritických edic hudby od 14. do 17. století a dvě knihy o hudební teorii (14.–16. století).

Máte opravdu velký badatelský záběr. Jak se může člověk věnovat takto do hloubky tolika historickým obdobím?
Centrem mého zájmu bylo vždy 16. století, ale ke středověké hudbě jsem se dostal skrz notaci. Už v dětském věku mě fascinovala stará písma a jak je možné je rozluštit, ale klínové písmo už bylo rozluštěné, hieroglyfy také, tak jsem začal luštit staré noty (smích). Fascinovaly mě ty zvláštní zápisy, kde skutečně není vše vysloveno. K sedmnáctému století jsem se pak dostal víceméně náhodou, a to díky spolupráci Národní knihovny s knihovnou v Českých Budějovicích, kde jsem dvacet let pracoval.

Když se nejedná o takovouto spolupráci dvou institucí, podle čeho se rozhodujete, jakou hudbu/pramen připravíte k vydání?
Nejvíce mě zajímají ty prameny, které skýtají možnost zabývat se i okolnostmi jejich vzniku nebo poskytují informace o fungování repertoáru v rámci hudebního života nebo o migraci tohoto repertoáru. Ale samozřejmě je člověk dost limitován tím, k čemu se dostane. K řadě pramenů se totiž ani dostat nedá, protože na nich „někdo sedí“ a digitalizace badatele nespasí zcela. Z digitalizátů totiž nepoznáte všechno. Bez fyzického kontaktu s pramenem nepřijdete na to, jak byl svázán dohromady, popřípadě že původně existoval ve volných fasciklech, které byly svázány až později, že se na volná místa po svázání něco dopisovalo; nerozeznáte tak snadno písařské ruce a jak na sebe navazovaly atp. Digitalizace je samozřejmě v určitých ohledech prospěšná, ale neměli bychom se na tyto materiály úplně spoléhat. Podobně jako s digitálními edicemi: já mám prostě rád knihy, které si mohu vzít do ruky. To je úplně jiný pocit, než koukat na noty do počítače.

Vokální soubor Dyškanti (zdroj Martin Horyna)
Vokální soubor Dyškanti (zdroj Martin Horyna)

V poslední době vám vyšly dvě edice. V čem jsou unikátní Dvojsborová moteta rudolfinské Prahy?
Jedná se o repertoár dochovaný jako rukopisný přívazek tiskem vydané sbírky motet převážně italských skladatelů, kterou měl v knihovně významný pražský básník a skladatel přelomu 16. a 17. století Jiří Carolides z Karlšperku. Z tohoto přívazku, který obsahuje typický pražský repertoár rudolfinské doby, jsme pak pro naši edici vybrali osmihlasé kompozice. Problém je však v tom, že tato sbírka je zapsaná v hlasových knihách, z nichž se ne všechny dochovaly.

Některé hlasy tedy bylo třeba zrekonstruovat…
Ano, někdy chyběly dva, jindy dokonce tři hlasy. Touto rekonstrukcí jsem se částečně zabýval již dříve pro své vlastní provozovací účely. Beru to jako svůj hlavní přínos této edici, na které jsem spolupracoval s Petrem Daňkem (oba jsme se tomuto tématu už nějakou dobu individuálně věnovali), ale za edici a rekonstrukci jsem si vzal zodpovědnost já.

Jak taková rekonstrukce vlastně probíhá? Přestože má člověk velkou znalost hudebního jazyka, není to stále pohybování se na tenkém ledě?
Je. A v předmluvě to přiznávám. V případě homofonní sazby se dá chybějící hlas odvodit téměř s jistotou, ale když se tam objeví větší podíl polyfonie, za správností si stojím na méně než devadesát procent.

A máte představu, jak ta hudba opravdu zněla; jaká byla provozovací praxe takovýchto dvojsborových kompozic? Jednalo se opravdu o mohutný stereo efekt dvou sborů stojících proti sobě?
Vůbec ne. Musíme si uvědomit, v jakých podmínkách provozovali hudbu tehdejší skladatelé. Například Orlando di Lasso (a to byl nějaký skladatel!) měl u bavorského dvora ve dvorní kapli k dispozici maličkou kruchtu, kde by se dva sbory ani nemohly poskládat. Ansámbly nemusely být velké a mohly být pomíchané mezi sebou. Šlo spíše o změnu barvy než o mohutné stereo. Masa zpěváků se objevuje spíše až v sedmnáctém století, a to jen při výjimečných příležitostech, jako byla korunovace či vítězství v bitvě. 

Vokální soubor Dyškanti (zdroj Martin Horyna)
Vokální soubor Dyškanti (zdroj Martin Horyna)

Jak jsem vyrozuměla, tak rekonstrukcí jste se zabýval i u druhé vydané edice, Pražský zlomek varhanní tabulatury a nejstarší středověké pokusy o zápis varhanní hudby. Jak jste se vlastně dostal k takto ranému varhannímu rukopisu?
Knihovna Národního muzea má velký fond fragmentů, které byly dlouhá léta nezpracované. V posledních letech ale pozorujeme snahu o jejich zpracování, a tak jsem před pěti nebo šesti lety byl upozorněn na jeden list, údajně snad noty pro varhany. Vůbec to však, i kvůli nánosu lepidla, nebylo čitelné.

Tak začalo luštění hieroglyfů… (smích)
Ano. Požádal jsem, zda by mi fragment nevyfotili přes UV filtr, který pronikne do struktury papíru a zviditelní tak do papíru zapitý inkoust. Teprve pak se objevila osnova, části melodie a text. Z těchto střípků jsem pak vyvodil, že se jedná o kompozici na chorální melodii. Její interpretace však byla možná až po prostudování dobových traktátů, které obsahují jakési návody, jak improvizovat k chorálu, protože se tehdy počítalo s tím, že rukopis čte někdo, kdo zápisu rozumí a „dointerpretuje“ si ho. Dostali jsme se tu úplně na začátek psané hudby pro varhany; jsme asi v půlce čtrnáctého století.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments