Umění v Brně může být cokoli, ale je lepší, když se to dá sníst
Tak zvaní vyvolávači jsou doloženi minimálně od římských dob. Šířili důležité zprávy a nařízení, ale už tehdy do nich vkládali reklamu na zboží nebo služby, často v kuriózním spojení. I ve středověku si obchodníci najímali vyvolávače. Josef Berg (autor libreta skladby) s určitou syrovostí v nadsázce i schovívavosti ukazuje vyvolávače, jejichž prostřednictvím může být „na kšeft“ vše, třeba i „pravé a levné kletby.“ V lidovém pojetí je bez rozpaků, logiky i morálky otevřeně smícháno nesourodé, tak jako to ostatně vidíme i v současných médiích, kdy hlasy jedné intonace sdělují v rychlém sledu dramatické politické zprávy a reklamu na vložky.
Při premiéře v roce 1970 Eva Tálská v duchu svého tvůrčího stylu našla v Bergových Vyvolávačích i určitou poetičnost ve vynalézavosti této praxe zprostředkovatelů obchodu. Ensemble Frizzante v aktuálním koncertním provedení zdařile zdůraznil onu bizarní ohebnost bezmyšlenkovité mysli, které při kšeftování není nic „svaté.“
Alois Piňos a Josef Berg vytvořili v roce 1966 tvůrčí dvojici, ve které zrealizovali mimo jiné několik happeningů se zvláštní vrstevnatou poetikou propojující vážnost, humor, nadsázku a zdánlivě exaktní prezentaci nesmyslu, kterou známe i z divadla Járy Cimrmana a dnes, bohužel, i z médií. V Brně k tomu bylo myšlenkové zázemí předcházejícího surrealismu skupiny RA a později Sdružení Q. Pro Brno byla týmová práce v šedesátých i pozdějších letech typická nejen ve spojení Piňose a Berga, ale i Miloše Štědroně, Arnošta Parsche a Rudolfa Růžičky. Jedním z příkladů je teamwork Hlasová vernisáž (1969), kterou uvedl Brno Contemporary Orchestra v roce 2017 a lze ji najít na youtube kanálu souboru. V Brně tak vznikala zvláštní ojedinělá zvrstvená tvorba, dodávající dílům poetickou víceznačnost. Z celého týmu dnes, bohužel, žije už jen Miloš Štědroň.
Stejně jako Hlasová vernisáž i Vyvolávači vyžadují od performerů dovednou práci se sdílnou emotivní intonací. Jestliže v posledních letech padaly stížnosti na úpadek herecké a pěvecké hlasové výchovy, tak Ensemble Frizzante, složený ze špičkových umělců, zaplňuje, když ne bílé, tak „šedé“ místo domácí hudební praxe (vzpomeňme třeba i invenční „mluvce“ Jiřího Adámka).
Workers Union (Odborový svaz) nedávno zesnulého holandského skladatele, klavíristy a pedagoga Louise Andriessena ( 1939–2021) patří k jeho nejznámějším a nejpůsobivějším skladbám. Před koncertem na mne v duchu Jungových synchronicit vypadly z knihovny dvě útlé knížky, které obě začínají shodně: „Evropou obchází strašidlo..“ – Komunistický manifest a Havlova Moc bezmocných. Jako by se tato i následující uvedená skladba Frederica Rzewskiho (1938–2021) Coming Together (1971) ocitly v odpovídajícím tematickém poli reflexe životních a pracovních podmínek zmechanizované práce a protestu proti tomuto stavu v extrémních podmínkách a tématu napětí mezi globalizovaným systémem a osobní svobodou, které je i Havlovým tématem. Troufám si odhadnout, že úzká hrana Havlova „žití v pravdě“ a zároveň fungování ve stávajícím společenském systému je i vnitřním tématem Petra Kofroně (*1955), i když objednaná skladba Ghetto Brünn se zdá být z jedné strany něco na způsob Castanedovy rekapitulace hudební paměti studenta JAMU ve třídě Aloise Piňose (kterým byl), z druhé pak snad i trochu poklonou brněnskému kulturnímu tvůrčímu prostředí na „brněnský způsob.“
Louis Andriessen se stylově i názorově vyvinul v sedmdesátých letech k osobitému kritickému projevu vůči mainstreamu vážné hudby i společenskému systému. Zavrhuje konvenční orchestraci i konvenční myšlení. Používá typické nástroje jazzu a popu (elektrické kytary, bicí). Workers Union je skladbou „pro jakoukoli hlučnou skupinu nástrojů.“ Je specifikována metro-rytmicky. Opakování částí je na dirigentovi. „Střední výšková hodnota“ je určena hudebníkem, určité je jen relativní snížení a zvýšení tónu. Skladba se tak valí ve zvukové rytmizované mase, která je místy v souhře více či méně disonantní, není určeno nakolik. Není ani snadné se v metrorytmických proměnách bez pauzy udržet. Drobné nedostatky nevadí, mohou být součástí. Mechanicky působící zvuk má v sobě ikonicitu jak k neosobní „strojovosti“, tak určitému narůstajícímu vzteku vůči tlaku mocenského a ekonomického systému. I tuto asociaci lze vztáhnout k současnosti. Úspěšnost skladby a jejího stylu lze spatřovat i v tom, že skladba má drive, což se u současné vážné hudby často neslyší – ta spíš tíhne k neurotičnosti.
Obdobné téma odporu vůči samohybnosti systému najdeme i u Frederica Rzewského, amerického skladatele a klavíristy (s netradičním vitálním způsobem hry). I on se zabývá sociálními a politickými tématy a používá minimalistických postupů a nástrojů soudobé moderní hudby a jazzu. Najdeme u něj třeba skladbu The United People Will Never Be Defeated!/Sjednocený lid nebude nikdy poražen! (1975). Coming Together (1971) je inspirována dopisy Samuela Josefpha Melvilla, který, podle vlastního zdůvodnění, bombovými útoky u vládních a komerčních budov v New Yorku (bez obětí) protestoval proti válce ve Vietnamu a americkému imperialismu. Ve vězení v Attice v roce 1971 zorganizoval povstání, při kterém byl postřelen a později zemřel. Napsal dopisy, z nichž je patrno, že anarchismus byl pro něj posledním stádiem zadržovaného odporu proti tlaku systému.
Skladatele Melvillovy dopisy zaujaly svojí literární kvalitou a psychologickým pozadím. Rzewski se vyjádřil: „Když jsem je četl, byl jsem ohromen poetickou kvalitou textu, jeho tajemnou ironií. Četl jsem je znovu a znovu… Akt čtení a opětovného čtení mě nakonec přivedl k myšlence hudebního zpracování“.
Melville píše: „… Jsem ve výborném fyzickém a emocionálním zdravotním stavu. Nepochybně přijdou drobná překvapení, ale cítím se bezpečně a připravený… V lhostejné brutalitě nepřetržitého hluku, experimentální chemii jídla, blouznění ztracených hysterických mužů mohu jednat jasně a smysluplně… Testuji reakce druhých, hodně čtu, cvičím, mluvím s dozorci a vězni. Cítím nevyhnutelný směr svého života…“
Hudba evokuje prostředí vězení i vězení jako metafory. Kompozice je částečně improvizací. Důležitá je stále kráčející basová linka šestnáctin v pentatonice. Minimalisticky se model rekombinuje. Jednotlivé fráze se obsedantně opakují a stupňují. Expresivní recitace se ujal Tomáš Vtípil. Jak to u minimalismu bývá, každé „opakování“ je variací, která nastiňuje nové asociační odstíny. Věta „Jsem ve výborném fyzickém a emocionálním zdraví“ je afirmací s různou mírou přesvědčivosti. Dvacetiminutová skladba má v první části stupňovaný drive, v druhé přichází snad i jakési smíření. Svou naléhavostí si získala publikum.
Program byl doprovozen výrokem brněnského filosofa Josefa Šafaříka (1907–1992): „Teď začali dělat všichni politiku, ale kdo bude dělat kulturu?“, který lze chápat i v aktualizaci, ač byl vysloven v souvislosti se situací kolem Charty 77. Před skladbou Petra Kofroně jsme vyslechli i Šafaříkovu delší filosofickou úvahu o umělecké svobodě a její podmínce živoucí otevřenosti v napětí vůči techno-ekonomickému postoji „dobývání světa.“ Opět zde nacházíme variantu Havlova „žití v pravdě,“ které může být jen osobní „teď a tady“ a vždycky bude narážet na systém a jeho mocenské nástroje včetně pojmového aparátu, který (slovy Šafaříka) „stojí na protézách definic.“
Kofroňova skladba svou první částí dobře navázala metrorytmickým spádem na styl předchozích skladeb. Byla vnitřně proměnlivá, evokující různorodost brněnského hudebního kvasu, přesto soudržná, interpretačně náročná. Odezněla za přítomnosti skladatele.
Celý koncert měl mimořádnou „nabíjecí“ atmosféru s odlehčující konzumací guláše a bůčku během přestávky, které připravil dramaturg Viktor Pantůček. Guláši předcházela pro BCO nově zaranžovaná Píseň o guláši s kuriózním kontextem vzniku předlohy.
Koncert přinesl zároveň energii, zamyšlení, pobavení i užití si společenství. Neosobní, technický, poněkud zchátralý prostor před demolicí dobře rezonoval s obsahem koncertu a přes obavy dirigenta byl zvuk, alespoň z mé pozice, velmi dobrý.
Brno Contemporary Orchestra navazuje svým „duchem“ na tvůrčí a reflexivní atmosféru Brna šedesátých let. Spontánně zvolená sociálně-kritická témata, která nevznikla na politickou, ekonomicky dotovanou objednávku a nejsou ani mainstreamově povrchní, jsou rozhodně potřebná a probouzející.
Avizovaný koncert v rámci festivalu Mendel 2022 s názvem Tři paprsky, které osvěcují skutečnost: Věda, víra, umění s programem ze skladeb Oliviera Messiaena, Pavla Zemka Nováka, Luigyho Dallapiccoly, Georga Enescu a Györga Ligetiho 20. července 2022 v kostele sv. Augustina v Masarykově čtvrti bude jistě také stát za pozornost.
Umění může být cokoli, ale je lepší, když se to dá sníst
29. května 2022, 19:30 hodin
Obchodní dům Tesco, Brno
Program:
Alois Piňos (hudba)/ Josef Berg (libreto) – Vyvolávači (1970)
Louis Andriessen – Workers Union (1975)
Milan Jíra/Pavel Zlámal – Píseň o guláši (1971)
Frederic Rzewski – Coming Together (1971)
Petr Kofroň – Ghetto Brünn (objednávka BCO 2022)
Účinkující:
Brno Contemporary Orchestra
Ensemble Frizzante
Tomáš Vtípil – recitace
Pavel Šnajdr – dirigent
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
