Baletní inspirace – Malá scéna, velké emoce

Soubor baletu Divadla J. K. Tyla zahájil v pátek 27. května na Malé scéně Nového divadla novou tradici – během večera s názvem Baletní inspirace představili jeho členové své vlastní choreografie. Připravili je se svými kolegy ve svém volném čase. Baletní inspirace se měly původně uskutečnit v minulé sezoně, ale kvůli covidové pandemii musel být termín zrušen a přesunut do sezony letošní. „Člověk má určitou ideu udělat něco, ale hledá obrysy, jak tvořit. Nebo má neurčitou touhu, potřebu po sobě něco určitého zanechat. A o tom je tento večer,“ řekl na úvod šéf baletu Jiří Pokorný.

Večeru dominovaly krátké abstraktní taneční etudy. Komediální výstupy i choreografie vážné, v nichž rezonovala i současná společenská a politická situace. Celkem publikum vidělo 9 choreografií tanečnic a tanečníků v podání téměř celého souboru. A protože taneční soubor je skutečně mezinárodní, v rámci jednoho večera se na pódiu sešly choreografie tvůrců celkem sedmi národností. Kromě Jiřího Pokorného a Richarda Ševčíka (Slovensko) také Mischa Alexander Hall (Austrálie), Sari Takizawa a Mami Hagihara (Japonsko), Ayala Magril (Izrael), Thierry Lynn Jaquemet (Švýcarsko), Amy Turner-Daly a Holly Saw (Velká Británie).

Čím toto setkání s tanečním a choreografickým uměním nadchlo, byl přístup mladých tanečníků, jejich nadšení, odhodlání a invence. Někteří se jako choreografové představili vůbec poprvé, jiní už svůj tvůrčí potenciál prokázali. Mezi ně patří i Mischa Alexander Hall, jehož optimistická hravá choreografie The Line (Linie) na hudbu George Gerschwina a Kurta Weilla večer zahájila. Její podtitul byl výmluvný – 24 rukou, 12 levých nohou, 6 minut, 3 dimenze, 2 skladby, 1 řada. Tanečníci se v úvodu oblékli do barevných košil připravených na scéně. Jedenáct tanečnic s jedním tanečníkem vytvářelo originálního lidského hada. Hravost této pestré linie jako by byla vyjádřením večera – symbolem mládí a jeho nadšení a víry v úspěch. A také symbolem pestrosti, kterou večer přinesl. Tančili Sara Aurora Antikainen, Sara Dos Remedios, Laura Faticanti, Mami Hagihara, Adéla Krandová, Victoria Svetlana Roemer, Holly Saw, Lýdie Švojgerová, Sari Takizawa, Amy Turner-Daly, Afroditi Vasilakopoulou a Justin Rimke.

To tanečnice Sari Takizawa připravila podle Mageda Mohameda neobvyklou vtipnou reminiscenci na Šípkovou Růženku. Na hudbu z Čajkovského baletu přišla jako poněkud unavená „odvážná školačka“, která po souboji se sebou samou vyřeší svou ´indispozici´ zaslouženým spánkem s ukazováčkem výmluvně přiloženým na rty.

Pro své kolegyně Saru Dos Remedios a Amy Turner-Daly připravila choreografii So Far (hebrejsky Být) Ayala Magril na hudbu Keren Karolina Avratz. Choreografií chtěla vyjádřit ne snadnou životní cestu, na níž nás provází láska, boj a touha najít spřízněnou duši. Sympatickým výkonem zaujaly obě dívky.

Hudbu a mluvené slovo kombinoval ve své choreografii Étude pour six (Etuda pro šest) Thierry Lynn Jaquemet. Skupina šesti tanečníků tančila na Smyčcový kvartet Antonína Dvořáka (Americký), současně do hudby zaznívala recitace veršů ze sbírky Williama Blakea Song of Experience (Písničky zkušenosti) v angličtině, proto je škoda, že nebyl k dispozici i český překlad; ne všichni hovoří plynně anglicky a smysl textu, a tedy z části i choreografie samé, jim zůstal utajen. Koncepce tance tří párů, jejich vzájemné propojování, rozpojování a potkávání zajímavě vyjadřovalo lidské vztahy a jejich změny, kratičké sekvence nápaditě prolnuté vytvářely plastický celek.

Choreografie Jiřího Pokorného Пташечка/ Ptašečka (Ptáček) na píseň současné ukrajinské skupiny Vivienne Mort měla mít svoji premiéru na večeru DJKT Bílý akát, určeném na podporu umělců divadla v Oděse, který se konal 24. března. Ale zasáhl covid, a tak nemohla být v plánované datum uvedena. Poprvé ji tedy publikum vidělo nyní v pátek. Ptáček – symbol volnosti, svobody, zdrobnělina zdůrazňující jeho křehkost, a tedy křehkost té svobody, kterou symbolizuje. Jímavou choreografii o bolesti, úniku, lásce a touze po svobodě tančili Gaëtan Pires a Sara Aurora Antikainen. Lehoučké pírko snášející se z dívčí dlaně na zem bylo výmluvnou tečkou.

Pevný, sevřený šik odhodlaných lidí, tak si vzájemně podobných, až se stírá jejich individualita a lidskost. Choreografie Amy Turner-Daly Hell-Bent na přísnou rytmizující hudbu (Travise Lake) navozovala různé asociace. Muži i ženy v šedých oblecích, v přísných pohybech, přísných liniích. Tak rozhodní! Kde se zastaví – a zastaví je něco? Jsou to vůbec lidé? Udělají cokoliv, aby dosáhli cíle? A co vlastně chtějí udělat?

Kontrastem k této kolektivní choreografii byla elegantní etuda sólistky souboru Mami Hagihary 閃光/ Senkou (Záblesk). Tančila v černém trikotu na špičkách, v duetu s Justinem Rimkem postaveném na neoklasice vyjadřovali krásu okamžiku i jeho pomíjivost. Kultivovanost a estetičnost projevu byla žádoucí přidanou hodnotou. Svět není jen krutý a dravý, ale i krásný a niterný.

Mikropříběh Play it (Hraj to) byl originální nejen svým zpracováním, ale i výběrem hudby. Choreografii připravil Misha Hall s Holly Saw a také ji spolu ve zdařilé souhře technické i výrazové tančili. Píseň Clary Smith zněla jako ze staré obehrané gramofonové desky, už jen to samo o sobě vneslo na jeviště neotřelou atmosféru, jako by se publikum vrátilo v čase. Přinesli humor a vtip a mezilidské vztahy – dva nezávislí jedinci se potkávají, ovlivňují se a tím přijímají od toho druhého, obohacují se, prolínají se. Výstup zaujal hravým ztvárněním této myšlenky a zajímavým tanečním slovníkem. Škoda, řeknete si, když se obě ´lidské jednotky´ ukloní a odcházejí. Jakpak to asi bylo dál?

A možná právě to je nejlepší nevyslovená ´řečnická otázka´ před závěrečnou choreografií Richarda Ševčíka. Kontrast v obsahu, v choreografii a v poselství. Jak se vyvíjí naše bezstarostnost? Naše sny, naše plány a jak dopadne naše setkávání se? Richard Ševčík jednu z možností ztvárnil ve svém sugestivním, psychologickém, krutě současném, a přitom silně nadčasovém příběhu Střepy. Střepy nosí štěstí, ale také se zarývají hluboko pod kůži, rozdírají nás a tolik bolí. Střepiny z granátu zabíjejí. Na působivou a výborně zvolenou hudbu Hanse Zimmera a Maxe Richtera vytvořil choreografii, která se opravdu zarývá hluboko pod kůži. Je o tom, co prožívá někdo, kdo zápasí se smrtelným strachem o své blízké a co prožívá, když o ně přijde. Jaké noční můry na něj dorážejí. Jak se jich nemůže zbavit. Je o tom, jak rychle se může štěstí zvrátit v tragédii. Je o tom, co prožívá voják odcházející bojovat za svou vlast a doma zanechává ty, jež miluje. Bojuje za vlast, a tedy i za ně. Ale opouští je… Život zasazuje jeden úder za druhým, lidská mysl se hroutí pod bodavou bolestí z nejistoty, ztráty milovaného člověka, z bezvýchodnosti, z osamění – je smrt osvobozující?

Choreografie je i úvahou o tom, co se musí stát, aby člověk hledal vykoupení ve smrti. Ruská agrese vůči Ukrajině dala těmto aspektům další impuls a vznikly Střepy. Jak se rozbíjí náš svět, rozbíjí se i naše mysl. Gaëtan Pires jako mladík odcházející bojovat a Kristina Kodedová jako ona dívka, která se strachem o něj musí žít. A pak se vyrovnat s jeho ztrátou. Ano – není toho málo, co Richard Ševčík vtělil do své choreografie, pro niž mu jako inspirace částečně sloužila literární předloha. A není toho málo, co měli Gaëtan Pires a Kristina Kodedová v ústředních postavách a jejich kolegové Sara Aurora Antikainen, Corinne Cox, Adéla Krandová, Michal Lenner a rovněž Richard Ševčík ztvárnit. Netančilo se jen na volné scéně, v její zadní části byly umístěny tmavé stupně. Na nich choreografie začala a zde také končila, když aktéři jeden po druhém zmizeli za nimi. Poslední zůstala Kristina Kodedová na stupni nejvyšším – jako by se bála výšek, jako by váhala… Ale svět a její rozbitá mysl byly hůře snesitelné než strach z neznáma. I ona, opuštěná, sama, mizí v temnotě. Výkon všech tanečníků v této sugestivní choreografii dozníval ještě dlouho po skončení večera.

Baletní inspirace byl večer skutečně inspirativní a je to vlastně paradox – byť jej uzavřela choreografie o tragédii současnosti a drásavosti vnitřního života – byl to večer optimistický. Ukázal totiž, že mladí tanečníci mají nápady, témata, cítí hudbu. A mají chuť tvořit. Jiří Pokorný potvrdil, že Baletní inspirace budou nejen pokračovat dalšími ročníky, ale že se večery budou vracet i jako reprízy. Na nezájem diváků si stěžovat určitě nebudou. V pátek byla Malá scéna zaplněna do posledního místečka a dlouhotrvající srdečný potlesk publika byl tou nejlepší vizitkou a oceněním.

Baletní inspirace

ÉTUDE POUR SIX
Choreografie a režie: Thierry Lynn Jaquemet
Hudba: Antonín Dvořák – Smyčcový kvartet č. 12 F-Dur (Op.96)
Tančí: Corinne Cox, Shiori Nirasawa, Andronika Tarkošová, Mischa Hall, Michal Lenner, Miroslav Suda

STŘEPY
Choreografie a režie: Richard Ševčík
Hudba: Max Richter
Tančí: Kristina Kodedová, Gaëtan Pires, Richard Ševčík, Sara Antikainen, Corina Cox, Michal Lenner, Adéla Krandová

THE LINE
Choreografie a režie: Mischa Alexander Hall
Tančí: Adéla Krandová, Amy Turner-Daly, Sara Antikainen, Sara Dos Remedios, Justin Rimke, Victoria Roemer, Sari Takizawa, Mami Hagihara, Lara Faticanti, Holly Saw, Jaro Neuschwander, Lýdie Švojgerová

PLAY IT
Choreografie a režie: Mischa Alexander Hall a Holly Saw
Tančí: Holly Saw, Mischa Alexander Hall

ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA
Choreografie: Sari Takizawa podle Mageda Mohameda
Hudba: P. I. Čajkovský
Tančí: Sari Takizawa

閃光 SENKOU
Choreografie: Mami Hagihara
Hudba: Takax – music
Tančí: Mami Hagihara a Justin Rimke

HELL – BENT
Choreografie: Amy Turner-Daly
Tančí: Amy Turner-Daly, Sari Takizawa, Laura Faticanti, Sara Dos Remedios, Jaro Neuschwander, Ondřej Potužník, Holly Saw, Victoria Roemer, Ayala Magril, Kotono Choda

SO FAR
Choreografie: Ayala Magril
Tančí: Amy Turner-Daly, Sara Dos Remedios

Premiéra 27. 5. 2022 na Malé scéně