Příbuzenský vztah s Albertem Einsteinem?
Jeden z pramenů z roku 1980 uvádí Alfreda Einsteina jako bratrance fyzika Alberta Einsteina, jiný z roku 1993 však tvrdí, že tento vztah nelze potvrdit. Některé internetové zdroje uvádějí, že oba měli společného předka Moysese Einsteina o sedm generací dříve, byli tudíž bratranci v šesté generaci. Albertova dcera Lieserl ovšem tvrdí, že nebyli příbuzní. Nicméně Alfredova dcera Eva v roce 2003 napsala, že byli bratranci páté generace, a to podle výzkumu George Arnsteina. Společně byli vyfotografováni v roce 1947, kdy Albert Einstein přebíral čestný doktorát na Princetonské univerzitě, a byli přáteli.
Studium a kariéra hudebního kritika
Alfred Einstein se narodil v roce 1880 v židovské rodině v Mnichově jako třetí dítě svých rodičů. Jeho otec byl partnerem ve firmě C. Neuburger & Einstein, což byl velkoobchod s hedvábím a sametem. Po čtyřech letech lidové školy studoval Alfred šest let Luitpoldovo gymnázium a poté královské Theresien-Gymnasium v Mnichově. Sečtělí a vzdělaní studenti začínali hrát v devíti nebo deseti letech na housle, tedy i Alfred. Po maturitě v roce 1899 studoval Einstein jeden rok práva jako ústupek rodičům. Pak se však začal věnovat svým zájmům: chvíli se učil kompozici u Antona Beer-Walbrunna na Akademie der Tonkunst v Mnichově a pak začal studovat muzikologii. V prosinci 1903 studium dokončil disertací o viole da gamba v 16. a 17. století.
Adolf Sandberger, vedoucí jeho doktorské práce, mu odmítl habilitaci; podle Einsteina to bylo kvůli antisemitismu. Sandberger však nadále podporoval Einsteinův vlastní výzkum a v roce 1918 mu pomohl, aby se stal redaktorem muzikologického časopisu Zeitschrift für Musikwissenschaft. Kvůli protižidovským náladám výmarské republiky však Einstein nemohl v období mezi svým doktorátem a odchodem do exilu pokračovat v akademické kariéře, a to navzdory pestré a bohaté publikační činnosti.
Během první světové války byl Einstein hospitalizován pro „duševní poruchu“ a v nemocnici napsal své první hlavní muzikologické dílo Geschichte der Musik (Dějiny hudby, 1917), a to zcela bez pomoci lexikonů a dalších hudebních pramenů.
Einstein zůstal soukromým učencem a živil se jako hudební kritik. V letech 1909 až 1917 pracoval pro Münchener Neuesten Nachrichten a v letech 1917 až 1927 pro deník Münchener Post. Kolem roku 1927 se zajímal o profesuru na univerzitě v Heidelbergu, ale v cestě mu stála jeho nedostatečná habilitace a judaismus. V letech 1927 až 1933 působil jako redaktor v Berliner Tageblatt a stal se jedním z nejrespektovanějších německy píšících kritiků. Během svého působení v Berlíně navázal přátelský vztah s Albertem Einsteinem, jehož sousedem se stal na začátku roku 1928 a se kterým kdysi zpíval ve školním sboru na Luitpoldově gymnáziu. Albert Einstein později Alfredovi pomohl při emigraci do USA a na imigračních úřadech a občas se pak oba vídali v Princetonu.
Odchod do Spojených států
V roce 1906 uzavřel Alfred Einstein sňatek s Herthou Heumannovou; měli spolu jedinou dceru Evu. Ta si pamatovala, že se její rodina rozhodla emigrovat poté, co se Hitler dostal v roce 1933 k moci. 24. června 1933 odvolala Německá hudební společnost Einsteina z postu redaktora časopisu Zeitschrift für Musikwissenschaft. Začátkem srpna byl Einstein propuštěn i z redakce Berliner Tageblatt.
Na konci července 1933 se Einstein zúčastnil muzikologického kongresu v Cambridge, ze kterého se do Německa už nevrátil. On a jeho rodina strávili následující roky v Anglii, Itálii, Rakousku a Švýcarsku, dokud počátkem roku 1939 neodešli do amerického exilu. Během té doby se Einstein věnoval svému výzkumu ve finančně obtížné situaci. V roce 1937 bylo na základě zvláštního rozhodnutí německé Reichsmusikkammer (Říšské hudební komory) povoleno, aby se na titulní straně třetího vydání Köchelova seznamu Mozartových děl (Köchel-Verzeichnisses) objevilo jeho jméno – Alfred Einstein toto vydání revidoval.
Tři měsíce po vstupu do Spojených států dostal Einstein nabídku učit na Smith College, renomované ženské univerzitě v Northamptonu v Massachusetts, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1950. Nízké pedagogické nasazení mu poskytovalo dostatek volnosti pro hostující přednášky na jiných univerzitách a pro jeho výzkum. V roce 1939 našel Einstein, ve svých 58 letech, konečně pracovní podmínky, po kterých toužil od dokončení doktorátu v roce 1903.
Během války a po ní se na Evropu díval s podezřením a nedůvěrou: Například v roce 1949 odmítl pozvání Svobodné univerzity v Berlíně, protože necítil touhu po „návštěvě čtvrté říše“. Ve stejném roce také odmítl Zlatou Mozartovu medaili Mezinárodní nadace Mozarteum v Salcburku. Detailně sledoval denacifikační procesy s hudebníky a vědci. Jeho plány pracovat rok na Mozartově kompletní edici po odchodu z University of Michigan, Ann Arbor, byly zmařeny infarktem. Rodina se kvůli mírnému podnebí přestěhovala do El Cerrito poblíž Berkeley v Kalifornii, kde Einstein soukromě pokračoval ve svém výzkumu. V lednu 1952 dostal další infarkt, jehož následkům 13. února podlehl.
Dílo
Vedle výše zmíněných Dějin hudby z roku 1917 a revidované verze Köchelova seznamu z roku 1937 patří k hlavním dílům Alfreda Einsteina monografie Heinrich Schütz (1928), biografie Gluck. Sein Leben – seine Werke (Gluck. Život a dílo, 1936), biografie Mozart. Sein Charakter, sein Werk (Mozart. Život a dílo, 1945), monografie Music in the Romantic Era (Hudba v období romantismu, 1947), studie The Italian Madrigal (Italský madrigal, 1949) a monografie Schubert. A Musical Portrait (Schubert. Hudební portrét, 1951). Kromě toho publikoval (v němčině či angličtině) řadu menších studií a nespočet článků a kritik v různých časopisech a sbornících. Jako editor zpracoval několik hudebních partitur pro nová vydání a podílel se na redakci a přispěl do hudebních slovníků Hugo Riemanns Musik-Lexikon (tři různá vydání v letech 1919, 1922 a 1929) a Das Neue Musiklexikon (1926) a do publikace Briefe deutscher Musiker (Dopisy německých hudebníků, 1938).
V češtině vyšla dosud jediná Einsteinova kniha, a to výběr studií a článků Od renesance k hudbě dneška, kterou přeložil Rudolf Toman a připravili Ivan Vojtěch a Tomislav Volek; vydal Supraphon v Praze v roce 1968. Dvousetstránková publikace zahrnuje studie o italském madrigalu, dílčí stati o skladatelích, úvahy o moderní hudbě, o smyslu hudebních dějin, o koncertním životě v minulosti, o vztahu hudby ke společnosti, o hudbě národní a univerzální, dále polemické články reagující na někdejší kulturně politickou situaci v hitlerovském Německu aj. Před lety uvažovalo nakladatelství Paseka o vydání monografie Hudba v období romantismu, ale z vydání nakonec bohužel sešlo. Již několik let má nakladatelství Vyšehrad v edičním plánu Einsteinovu biografii Wolfgang Amadeus Mozart. Život a dílo v překladu Heleny Medkové, vydána však zatím nebyla a není ani známo, kdy přesně by měla vyjít; snad se jí ale někdy dočkáme.
Kniha Hudba v období romantismu byla vydána ve slovenštině, a to v překladu Otakara Kořínka v nakladatelství Opus v Bratislavě v roce 1989. Autor v ní poutavým stylem s precizním vyjadřováním, s bohatstvím myšlenek a hlubokým průnikem do podstaty zkoumaného historického období postihuje souvislosti jeho duchovních proudů. Kniha má tři hlavní části: Východiska, koncepce, ideály; Dějiny; Filozofie. V 19 kapitolách Einstein probírá hudbu a skladatele 19. století. O rozsahu práce svědčí i názvy hlavních kapitol: Protiklady; Jednotlivec a společnost; Hudba jako centrum umění; Nadvláda instrumentální hudby; Univerzální a národní hudba; Forma a obsah; Nástup hudebního romantismu; Schubert – romantický klasik; Romantická opera; Symfonická a komorní hudba; Církevní hudba; Oratorium; Píseň; Národní hudba (kde nechybí ani podkapitola o hudbě české); Hudební estetika a muzikologie. Einstein tedy postihuje všechny žánry i důležité osobnosti a přirozeně nevynechává ve dvou rozsáhlých kapitolách ani klavírní literaturu a novoromantickou operu Wagnera, Verdiho a dalších skladatelů.
