Lukáš Karásek: Online neberu jako berličku v době koronakrize

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Lukáš Karásek je performer, herec a klaun, příležitostně dramaturg, věnuje se též pedagogické činnosti a je zakládajícím členem kolektivu tYhle. Ve čtvrtek 10. prosince uvedl streamovanou premiéru svého autorského sólového představení Obývací pokoj. A nejen o něm bude náš dnešní rozhovor.
Lukáš Karásek (dole) a Florent Golfier v projektu Plíce Žižkova (foto Vojtěch Brtnický)

Kdy se zformovala podstata, na které je představení Obývací pokoj postaveno, tedy prostor, který sdílíme a nemůžeme ho opustit? Je to dítě pandemického roku nebo jsou kořeny hlouběji?
Vzniklo to dřív, ještě než jsme věděli, co nás čeká. První nápad, který se pak samozřejmě vyvíjel, je z roku 2018 a události letošního roku tomu pak dodaly ještě novou chuť, ale původní nápad byl dřív než celý koronavirus. Hodně se zajímám o vztahy skupin, může to i hraničit s tématem rozdělení společnosti a v pokoji jako takovém k tomu vidím jakousi paralelu. Když dáme židli ke stolu, tak ona tam musí být, nemá na výběr. Stůl a židle nemají možnost volby a musí najít způsob, jak spolu být. Z tohoto pohledu mě zajímá soužití různých skupin nebo i jednotlivců, kteří vedle sebe musí existovat. Musíme se naučit spolu vycházet. Pokoj je plný různého nábytku, jsou v něm kusy různých tvarů, velikostí, z různých materiálů a mají mezi sebou vztahy, funguje tam nadřazenost a podřazenost. A to mi připomíná vztahy mezi lidmi. To je to téma, se kterým jsem chtěl od začátku pracovat.

Kusy nábytku ve vašem představení jsou silně personifikované, ožívají, pohybují se, komunikují spolu. Některé kusy jsou ale nekompletní, mohli bychom říct zmrzačené, poukazujete tak na to, že často úzce sdílíme prostor s někým, jehož ran si dlouho nevšímáme a zaregistrujeme je až ve chvíli, kdy toho člověka sami potřebujeme?
Určitě to tam je, ale ještě spíš je to tak, že já se ve své tvorbě nesnažím určovat význam, ale spíš poskytnout obraz, materiál, situaci a výklad nechat na divákovi. Pokud si to někdo vykládá třeba takto, že to je něco, čeho si nevšimneme, až když s člověkem přijdeme do bližšího kontaktu, tak je úžasné, že to tam je, ale není to něco, co já osobně tlačím. Někdo jiný může vidět zase něco jiného. A to je právě to, co mě zajímá. Podívat se na věc z různých stran, z různých úhlů. Promítá se to i do mé tvorby, když pracuji s nakloněním, s úhly, se směry vidění. Líbí se mi, když to zůstane neurčené. Snažím se obsáhnout základní princip daného tématu, ale ať se na to podívá každý ze své perspektivy.

Lukáš Karásek u výroby nábytků do projektu Obývací pokoj (foto Lukáš Urbanec)

V představení je celkem hodně vtipných momentů. Jak těžké bylo dělat takové představení pro streaming, tedy bez reakcí živého publika?
Dost. I na zkouškách je pro mě reakce důležitá. Takže když se projekt rodil a byli u toho lidé z týmu, tak samozřejmě reagovali, ale jakmile se jim to okoukalo, když to viděli už po desáté a po dvacáté, tak mi reakce chyběla. Za normální situace, když inscenace dospěje k premiéře a jsou diváci, ty momenty se znovu najdou. A to je něco, co mě uvnitř hodně pohání. V práci s takovým druhem materiálu, jako je Obývací pokoj, to je těžké. Představení sice je pohybově napsané, ale má i místa, třeba délku některých obrazů, kde to žije, do jisté míry vzniká v tu chvíli na jevišti a kdy pracuji právě s reakcí publika. A v těchto momentech je to náročné, uvést premiéru online.

Bavíme se tu pořád o nábytku, který v představení Obývací pokoj hraje naprosto jasně hlavní roli. Jste nejen autor, performer, ale také celkem často působíte v roli dramaturga. Byl jste například u dvou velmi úspěšných projektů: PLI Viktora Černického a Medúzy Marie Gourdain, Ve všech třech představeních hrají zásadní roli objekty a jejich rovnováha, balanc… Zároveň, ve vašem životopise se dozvíme, že jste dva roky tesařil. Jak to všechno spolu souvisí?
Asi ano, jen já jsem si to nikdy nepojmenoval. Přemýšlíme nad objektem jako nad partnerem. Není to čistě rekvizita, kterou manipulujeme, ale partner, o kterého se můžeme opřít. Sice se sám nehýbe, ale má nějaké vlastnosti, s každým objektem je třeba jednat jinak, a to pak ovlivňuje, jak k němu přistupujeme.

Lukáš Karásek – Obývací pokoj – ukázka práce v brněnském prostoru Terén (foto Adam Holubovský)

Obývacím pokoji celou dobu hrajete nábytek, je to vlastně trochu extrémní práce s maskou. Herectví s maskou jste se hodně věnoval už na škole, je tohle pořád ještě maska?
Ano, byl jsem i na několika zahraničních stážích zaměřených na herectví s maskou. Je to věc, která mě provází a zajímá, takže jsem se tomu chtěl věnovat i v tomto projektu. Představení se pak sice vyvinulo tak, že to není čistě práce s maskou, hodně se to posunulo, ale jedna maska tam zůstala. Je to maska i objekt.

A dělal jste si ten nábytek do Obývacího pokoje sám?
Ne. Já jsem dva roky tesařil, ale nejsem vyučený, spíš jsem pomáhal. Teď už se tomu nevěnuji, ale manuální práce mi hodně přináší, je příjemná. Je to pro mě důležité, i když se tomu třeba zrovna nevěnuji. Mám to v životopisu, protože mě to posunulo, ovlivnilo. A nábytek do Obývacího pokoje vyráběl výtvarník Lukáš Urbanec.

Pojďme se prosím na chvíli vrátit k tomu streamingu. Upravoval jste nějak vzhledem k online formě například timing představení? Přeci jen, divák u obrazovky snese méně než v hledišti. Uvažoval jste třeba nad tím, jak moc můžete natahovat začátek?
Začali jsme to řešit, když to vypadalo, že se situace neuvolní. Uvažovali jsme, jestli budeme streamovat, nebo uděláme záznam. Mě v současné době nejvíc zajímá, a to jsme tedy vzhledem k časovým možnostem neudělali, zaměřit se na online a představení upravit přímo pro stream. Ale to je jiný druh práce, než na čem jsme pracovali teď. Proto jsme se rozhodli, že zvolíme cestu streamování představení tak, jak je připravené pro živého diváka.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments