Lukáš Klánský: Interpret je architektem hudebního díla

Koncertní série Hvězdy komorní hudby s podtitulem Láska v hudbě nabídne v nové sezóně koncerty, na nichž se představí výjimeční čeští i zahraniční umělci. Spojovacím článkem všech koncertů bude klavírní virtuos a dirigent Lukáš Klánský.

Jste čerstvý třicátník, nicméně máte už za sebou úctyhodnou profesní kariéru, a množství ocenění domácích i zahraničních. Našel jste si při své zaneprázdněnosti čas k bilancování?
I když můj věk ještě k velkému bilancování není, musím přiznat, že k velkému pobavení mé manželky jsem určitou potřebu shrnutí dosavadního vývoje a vytyčení dalších cílů pocítil. Je to myslím dáno i tím, že mé aktivity jsou poměrně široké: věnuji se sólovému hraní, komorní muzice, zároveň diriguju, a poměrně dost intenzivně se věnuju i pedagogice, která mě obrovsky baví. Takže, tento široký rozptyl mých činností mě donutil zapřemýšlet nad tím, co jsem dosáhl a jakým způsobem směřovat svoji energii nadále.  Úplně jednoznačné odpovědi se mi nedostává, ale věřím, že během toho roku, kdy je mi čerstvě třicet, najdu přesnější odpověď.

Na co konkrétně se zaměřujete právě teď?
Má krátkodobá koncentrace teď směřuje k dokončení disertační práce na HAMU. Tématem je Jan Václav Hugo Voříšek, český skladatel pozdního klasicismu, a jeho klavírní dílo. Je to téma, které mě zaujalo a myslím, že by mohlo být i přínosné. Další důležitá věc, která se týká mého hraní, je pozice rezidenčního umělce na festival Hvězdy komorní hudby. Budu vystupovat na všech koncertech s různými dalšími kolegy od nás i ze světa. Podtitul festivalu zní Láska v hudbě, takže jsme vybírali dramaturgii tak, aby si každá romantická duše přišla na své. A co se týče mimoprofesních aktivit, momentálně dostavujeme dům, a tak hned po rozhovoru půjdu vyzvednout novou lednici.

Vaše odpověď naznačila opravdu velkou šíří zájmů. Pojďme se nejprve zaměřit na koncertní cyklus Hvězdy komorní hudby. Jak vzniká program? Máte při výběru repertoáru a interpretů hlavní slovo?
Co se týče výběru, neřekl bych, že mám hlavní slovo, ale je to nějaký konsenzus s uměleckým ředitelem festivalu Daliborem Zurinkem, s kterým jsme léta kamarádi, takže dohoda je velice příjemná. Co se týče programu jednotlivých koncertů, do diskuse přibíráme aktéry toho daného večera, aby sami navrhli, co chtějí hrát nebo zpívat, aby je to bavilo. Protože právě to se pak pozná na atmosféře koncertu.

Kolik těch koncertů bude celkem?
Budou to čtyři programy. Zatím víme, že první koncert se bude opakovat dva dny po sobě, a je možné, že se bude opakovat i některý z dalších.

Na prvním, říjnovém koncertě, budete hrát společně s izraelským violoncellistou Oferem Canettim.  Jak jste na něj přišli?
Ofer je sólistou Stuttgartského komorního orchestru, vynikající muzikant, inteligentní člověk. Už jsme spolu letos vystupovali na festivalu v Belgii. Seznámil nás Dalibor Zurinek, který se s ním zná z jeho působení v Salzburgu. Od počátku tvrdil, že si určitě budeme umělecky rozumět, a tak nás dal dohromady. Byl to od něj vynikající nápad, protože Ofer je jako umělec i člověk nesmírně inspirativní. Strašně moc se mi líbí jeho přístup k partituře, k notám. Má hluboké znalosti, co se týče dějin a teorie hudby, a umí je krásně přetlumočit do té praktické podoby.  Jeho znalosti perfektně slouží k tomu, aby ta hudba mluvila. Takže se moc těším na práci s programem, který budeme hrát v Praze. V Belgii jsme hráli spíše moderní repertoár, Bartóka a soudobou izraelskou hudbu, což bylo velice zajímavé, takže teď jsem zvědav, jak společně rozklíčujeme díla Beethovena, Mendelssohna a Rachmaninova, kteří jsou přece jen tradičněji zaběhnutí.

Koncerty budou rozloženy po celé sezóně, vlastně až do léta příštího roku. Můžete už dnes prozradit interprety dalších koncertů?
Myslím, že stoprocentně můžu prozradit druhý koncert, který se bude konat v únoru ve Smetanově síni Obecního domu. Tam se představím společně s vynikající mezzosopranistkou Štěpánkou Pučálkovou, která působí v Drážďanské opeře. Bude s námi vystupovat také komorní symfonický orchestr, a já se představím v dvojroli klavíristy a dirigenta. V první půlce zahraju Mozartův koncert D moll, který budu dirigovat od klavíru. To je mimochodem disciplína, které se málokdo věnuje, ale já se o to snažím, a mám z loňského roku soutěžní úspěch, druhou cenu ze soutěže v německém Meiningenu. V druhé polovině koncertu odstěhujeme klavír z podia a budu pouze jako dirigent doprovázet Štěpánku Pučálkovou a jejího hosta. Co se týče dalších dvou koncertů na jaře a v létě příštího roku, mohu jen naznačit. V jednom z nich budu vystupovat se souborem, s nímž pracuju naprosto pravidelně. Takže ti, kdo pravidelně sledují mou práci, asi tuší… A poslední program bude – řekněme -překvapivý.

Co považujete za nejdůležitější, aby hudba oslovila nejen vás jako umělce, ale i posluchače? Někdo si může myslet, že stačí jen technická dokonalost…
Technická dokonalost sama o sobě může být jenom cirkus. Jsou i někteří slavní světoví interpreti, kteří oslňují technikou, a díky tomu dosáhnou obrovské kariéry. Ale pro mě je to – byť třeba špičkový a světový – cirkus. Ale já bych chtěl, aby se z toho stalo divadlo. Pak je jedno, jestli o tom hrajeme, zpíváme, nebo hrajeme na nástroj, důležité je předat nějaké niterné sdělení. Bez něj jde jen o prázdnou exhibici.

Znamená to tedy, vložit do interpretace srdce?
Samozřejmě, jde o nějaký správný poměr toho srdce a zároveň racia. Někteří interpreti tíhnou k „pudovkinové“ intepretaci, ale ta sama o sobě taky stoprocentně nefunguje, Protože interpret je nějakým způsobem architektem toho díla. Cit pro umění může udělat hodně, ale přesto si myslím, že je třeba mít smysl i pro racionální složku, bez které to taky nefunguje.

Zkusme se teď vrátit o pár desítek let zpátky. Jaké to je, když se člověk narodí v hudební rodině? Je předurčeno, že se bude věnovat hudbě?
Předurčené ne, ale pravděpodobnost je výrazně vyšší než v jiných rodinách. Uvedu to na příkladu své čtyřleté dcery. Když přijde návštěva, ptá se – mají děti, mají zvířátko a na co hrajou… A když řekneme, že na nic nehrajou, je překvapená, protože má pocit, že by každý měl na něco hrát. Pro ni je přítomnost muziky samozřejmost, tak jako to byla samozřejmost pro mě. Nebyla tedy otázka, zda hrát, ale na co hrát. Děti přirozeně tíhnou k tomu, co vidí doma jako vzor.  Funguje to jako každé řemeslo, které se předává z generace na generaci. Je to stoletími osvědčený model.

Takže klavír byl jednoznačná volba?
Pro klavír jsem se rozhodl v dětství. Vnímám ho strašně moc přes harmonickou složku, a v tomto směru mi připadal naprosto fantastický. Samozřejmě, viděl jsem doma, jak táta cvičil, takže to do jisté míry bylo automatické. Ale upřímně řečeno, neumím si představit, že bych hrál na jiný nástroj, nejsem moc šikovný – stačí mě vidět, když se doma pokouším vyměnit žárovku nebo přitloukat hřebík! A třeba housle vyžadují daleko větší šikovnost, u klavíru se toho dá hodně udělat mozkem, a prsty se to naučí…

První školou, která vám – kromě domácího vlivu – dala základy, bylo Hudební gymnasium hlavního města Prahy na pražském Žižkově. V současné době na tomto gymnasiu učíte…
Je to tak, už na základní škole jsem začal studovat klavírní hru na Hudebním gymnasiu.  Pak jsem pokračoval na Pražskou konzervatoř, kde jsem byl od roku 2004. Na gymnasiu jsem byl sice jen chvilku, ale o to raději jsem se tam vracel jako pedagog. Navázal jsem po osmi letech, kdy jsem dostal nabídku, které si nesmírně vážím a s radostí jsem ji přijal. Učení mě baví, zvláště, když se objeví někdo výrazně talentovaný. Ale i když tomu tak není, říkám si – mám já to ale štěstí, že se můžu zabývat tím nejkrásnějším, co nám zanechala minulost – tedy hudbou.

Pokud se týká muziky, hrajete jenom klasickou hudbu, nebo zkoušíte i jiné žánry, třeba jazz?
V tomhle jsem trapně konzervativní. Věnuju se výhradně klasické hudbě, až si ze mě kolegové z Lobkowicz tria, Honza Mráček a Ivan Vokáč, dělají legraci, že jsem uvíznul v 19. století.

Zřejmě tato hudba má dostatek příznivců, protože koncerty bývají vyprodané…
Pro mě hudba, která přetrvala od období baroka po počátek 20. století, je stříbro evropské civilizace. A tak třeba při vyučování, když pracuji s nepříliš talentovaným žákem, se povzbuzuju: Je to vlastně štěstí, že mým denním chlebem je to nejlepší, co nám zanechaly předchozí generace.

Kteří jsou vaši nejoblíbenější skladatelé?
Je jich docela hodně, ale řeknu jich jen pár. Strašně blízký je mi Johann Sebastian Bach, o něm se říká, že jeho Dobře temperovaný klavír je pro klavíristu takový Starý zákon, zatímco Novým zákonem jsou Beethovenovy sonáty. Takže Bach, Beethoven, Mozart, a co se týče romantiků, hlavně Frederick Chopin. Čím dál tím víc zbožňuju hudbu Johannese Brahmse, kterého společně s Dvořákem a Čajkovským považuji za vrchol evropské muziky.

Začal jste vystupovat už v osmi letech a získával jednu cenu za druhou. Vzpomínáte, která byla ta první?
První byla na Prague Junior Note v roce 1997. Celý program si nepamatuju, ale vím, že jsem hrál Sarabandu od Jeana Baptista Lullyho. Bylo to v červnu, nádherné počasí, sluníčko. Možná pod vlivem tohoto zážitku si uvědomuju, že s příchodem léta a slunce se mi hraje lépe.  Mám pocit, že čím více stupňů, tím lépe se mi hraje. Takže mám takovou nevědeckou teorii, že čím jsem jižněji, tím hraju lépe. Dovedete si představit, jak bych asi hrál na rovníku?! Takže velmi rád hraju v jižních zemích – v Itálii, Španělsku, baví mě ta středomořská pohoda.

Co je pro vás hudba?
Je strašně těžké dát nějakou přesnou definici, ale mě hledání definicí a odpovědí na záhady baví, takže se to pokusím shrnout. Hudba je univerzální jazyk, který se vyvinul do podoby, jež je nějakým způsobem přirozená. Jsem zastáncem tradiční harmonické hudby, nemám rád dodekafonii, které říkám komunismus v hudbě. Ovšem dle mého snaha dokázat, že není žádná hierarchie a všechny tóny jsou si rovny, nefunguje. Malé dítě, když mu zahrajete kvintakord, tak to poslouchá rádo, a když mu zahrajete disonanci, vadí mu to. Hudba může mnohdy vystihnout atmosféru, nějaký pocit lépe než dvoustránkový literární text. Dokáže pocit vyvolat jedním čtyřtaktím, a je tím pádem pro interpreta možností sebevyjádření a zároveň možností hledání toho, co tím ten skladatel myslel. A hudba pro mě je i logický systém, další řeč, kterou člověk ovládá. Dovedu si představit, že by se hudbou dal vést dialog. Co se týká stránek duše, má hudba obrovské možnost vyjádření. Pro mě osobně je světem, ve které se pohybuju, kterému se snažím rozumět, a baví mě ponořovat se do něj hlouběji a hlouběji.