Antonín Dvořák a Petr Iljič Čajkovskij byli skutečně přátelé, vzájemně své dílo ctili a o jejich srdečném vztahu nám hodně prozrazuje vzájemná korespondence. Nemůže být bombastičtější Čajkovského vstup do festivalového dvořákovského teritoria než právě Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll, op. 23, nejhranější a nejoblíbenější koncert klavírní literatury vůbec. Nejenom proto, že v Praze v Rudolfinu prvně zazněl už v roce 1888, a to při prvé Čajkovského návštěvě a dokonce pod taktovkou samotného skladatele. Jaká možnost historické reminiscence i hrdosti, že česká hudební tradice byla vždy na vysoké úrovni! A jaká hrdost a štěstí, že Česká filharmonie v tradici excelentního svérázného orchestru živě a samozřejmě pokračuje. Unikátní, důvěrně známou krásu Koncertu b moll nám tentokrát dali Kirill Gerstein, Česká filharmonie a Semjon Byčkov vrchovatě od prvého momentu napjatého očekávání a těšení. Suverénně rozehraná slavnostnost nástupu, ta monumentální brána do děje koncertu a zvučně dunivý nástup sólových akordů rozeznívajících celou klaviaturu jasně deklamovaly, že sólista i orchestr naplno oživují zadání světového hitu – molto maestoso a stejně tak con spirito.
Zažili jsme nanejvýš šťastnou konstelaci: Kirill Gerstein a Semjon Byčkov spolu pracují už víc než dvanáct let, oba jsou nadšenci Čajkovského, jeho hudbou odkojení. Gersteina přizval Byčkov do velkolepého projektu nahrávky všech Čajkovského symfonií, orchestrálních děl a klavírních koncertů, kterou s Českou filharmonií uskutečnil a právě vyšla u firmy Decca. Ta nahrávací práce znamenala soustředěné několikaleté studium, v případě Klavírního koncertu b moll dokonce návrat do archivu a k původní neupravené Čajkovského verzi koncertu. S tímto koncertem žije rusko-americký klavírista od mládí, hrál jej i v soutěži Arthura Rubinsteina v Tel Avivu v roce 2001 a získal první cenu. Jak hraje právě tento koncert, vlastně všechny tři Čajkovského koncerty, jsme už postupně zažívali v poslední době, při pořizování nahrávek, festivalový koncert byl poznamenán nadšeným soustředěním.
Usednout ke klavíru, to je pro mne jako přistoupit k modlitbě, poznamenal pianista po koncertě a v tomto soustředění nás jeho samozřejmě brilantní, mohutná, delikátně perlivá i barevně imaginativní imprese bez jakýchkoli hráčských efektů vtáhla do bezdechého poslechu. Nadýchanost, jemnost smyčcových pasáží opět potvrdila proslavenou zpěvnou výsadu smyčců České filharmonie. Proslavená kantiléna klavíru a zpěvná melodie nástrojů dechových, pasáže, jimž zejména violoncella daly vřelost i nádech valčíku, také opětně strhující kadence s připomínkou úvodní melodie poznamenaly interpretaci velmi sugestivně. Temperament třetí věty Allegro vivo, končící majestátním, společným hymnem klavíru a orchestru, měl od počátku briskní záběr, takřka na hranici hratelnosti, smršť a spád, jaký mohou vytvořit jen excelentní hráči s nasazením šampiónů. Spontánní nadšení publika.
Jako přídavek hrál Kirill Gerstein Chopinův Valčík op. 42. My přidejme vděk a obdiv Čajkovskému hlavně za pevnost, s níž si nedal dílo vzít. Vždyť jeho objednavatel, ředitel moskevské konzervatoře Nikolaj Rubinštejn, strhal koncert slovy nevybíravými a mladému Čajkovskému vmetl do tváře, že „se nedá hrát, klavírní pasáže jsou banální, neohrabané a nešikovné, že se ani nedají opravit, celá ta skladba je špatná, triviální… musí se buď zahodit, nebo úplně zničit.“ Čajkovskij se nedal zlomit, přepsal dedikaci Hansi von Bülowovi, my jsme jej v tom čase jmenovali po česku Hanuš z Bülowů, a slavný dirigent a pianista postavil koncert do světa vítězně a neodvolatelně.
Manfred – Symfonie h moll, op. 58 patří k dílům, na něž se vztahuje Čajkovského inklinace k programní inspiraci. Zde je to báseň Lorda Byrona Manfred, portrét duševního rozervance v dokonale šitém romantickém hávu. Sugestivní vhled do tragiky velikášského alpského hraběte, poznamenaného komploty s magií i duchy živlů, hrdina tápající v hledání vlastní identity a duchovního zařazení života. Romantický epos, který Čajkovského zaujal. U Byrona je Manfred zhoubce svého osudu, tím chce být a zůstává, u Čajkovského titánský hledač, jenž se v smrti proklestí k naději. Tak jako Byron psal svého Manfreda pod dojmem alpského pobytu, tak také Čajkovského monumentalita alpských štítů k práci pobídla, v Manfredovi mohl dát průchod své schopenhauerovské skepsi i tísnivým náladám.
Čtyřvětá symfonie otvírá děj Lento lugubre, tedy pomalu a truchlivě: „Manfred bloudí v Alpách, jeho duši zmítají pochybnosti a žal, trpí nevýslovnými mukami.“ Forte klarinetů a fagotů nasadilo žal a celý orchestr tu truchlivou náladu dovyprávěl; vyprávěl napínavý příběh přesvědčivě a naplno tak, jak jen hudba dokáže vyjádřit. V druhém obraze zažili jsme „duhové kaskády horské říčky i zjevení alpské víly“, tedy podmanivé trylkování dřev v jemném smyčcovém doprovodu i rozverné, pitoreskní škleby i delikatesu závěru, houslí s harfami, vše ve hře zcela mistrné. Pastorále třetí věty Andante con moto je „Obrázek prostého, svobodného a pokojného života horalů“ a zde jsme mohli osudově šťastné setkání České filharmonie a Semjona Byčkova okusit snad nejvíce, v té bukolice se rozezpívaly všechny nástroje, počínaje hobojovým vstupem, zažili jsme zvony za scénou, zahlaholila horna i celý orchestr k ilustraci horské idyly, v níž se ovšem Manfredova tíseň nerozplynula. Závěr, bakchanálie, kterých se Manfred účastní v paláci zlého ducha Arimana, a také Manfredova smrt, takový děj rozehrál orchestr zcela absolutisticky – šlehalo zlověstné bouření běsů a rozezvučel se i smír smrti, okrášlený varhanami. Ticho, jež svým gestem na několik sekund držel dirigent, potřeboval celý sál, hráči i posluchači, abychom to velké nasazení hry a poslechu všichni vstřebali a uzavřeli.
Plné zaujetí pro Čajkovského dílo a muzikantské partnerství orchestru a dirigenta dalo své nejlepší plody.
Festival Dvořákova Praha
Rudolfinum, Dvořákova síň, 13. září 2019
Petr Iljič Čajkovskij:
Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll, op. 23
Manfred – Symfonie h moll, op. 58
Kirill Gerstein – klavír
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent
