Lukáš Klánský: Klavírista musí být tak trochu kaskadér

Sólista, člen komorního sdružení Lobkowicz Trio, klavírista doprovázející houslistu Jana Mráčka, pedagog, otec jedenáctiměsíční dcery, obdivovatel starých aut, syn významného českého klavíristy a pedagoga Ivana Klánského, držitel mnoha ocenění a především vynikající pianista, jehož umění obdivují kolegové i kritici všech generací. V září se zaskvěl svými výkony v rámci Dvořákovy Prahy na koncertě Lobkowicz Tria a za několik dní nato uchvátil svým rovnocenným a zároveň citlivým výkonem při doprovázení Jana Mráčka, který si na Dvořákově odbyl svůj festivalový debut. V sobotu 7. listopadu vystoupilo Lobkowicz Trio v Sále Martinů na pražské Hudební fakultě Akademie múzických umění a jeho famózní výkon posluchače uchvátil (recenzi Opery Plus najdete zde ). Není divu, že tato vystoupení získala od recenzenta plných sto procent.

Jak se cítíte po koncertě, který recenzent ohodnotí sty procenty?

Musím říct, že to mě opravdu moc těší. Interpret se snaží dívat na svoje koncerty především tak, jak on sám je spokojen se svým výkonem, ovšem takovéhle kritiky se čtou neobyčejně příjemně a motivují mě do další práce.

Zmínil jste, že jste se svými výkony ve zmiňovaných koncertech spokojený. Podle čeho muzikant pozná, že určitý večer podal mimořádný výkon, že se koncert vydařil? To přece nemusí být jen otázka nadšeně aplaudujícího publika…

Jedna věc je profesionální pohled na věc. Jako člověk věnující se přes dvacet let svému oboru jsem schopen analyzovat svůj výkon relativně objektivně. Reakce publika je však to zásadní. Teď nemám na mysli tu měřitelnou reakci, tedy potlesk, ale tu skrytou, nepopsatelnou, kdy člověk při hře vnímá, že se daří něco předávat.

Jak se vám hraje s Honzou Mráčkem, s nímž vytváříte rovnocenné partnerství?

S Honzou hrajeme už hrozně dlouho, tuším, že osm let. Na začátku jsme se dali dohromady, protože jsme byli kamarádi, a občas jsme si spolu zahráli. Ale postupem doby, jak oba získáváme zkušenosti i úspěchy, je víc práce, víc koncertů a také jsou ta vystoupení důležitější. Musím říct, že Honza mě velice obohacuje o mnoho hudebních nápadů. A nejen on. V Lobkowicz Triu hrajeme ještě s violoncellistou Ivanem Vokáčem a oba – Ivan i Honza jsou natolik inspirativní spoluhráči, že je beru jako své další pedagogy. A věřím, že oni mě taky.

Jak ta vzájemná inspirace vypadá v praxi?

Někdy narazíme během zkoušení na detail, který třeba není pro publikum tak významný. Ale my chceme najít ideální řešení, abychom věděli, že jsme tu skladbu nastudovali stoprocentně. Když si vzpomenu na studium skladeb Brahmse nebo Beethovena, musím uznat, že někdy ta cesta k přesvědčivému pojetí, se kterým budeme všichni tři spokojení, byla delší, ale vždycky mimořádně přínosná a zábavná.

Chápu to nyní správně, že máte s Honzou a Ivanem na interpretaci určitých míst odlišné pohledy?

Ano, samozřejmě že se pohledy třech lidí nemůžou sejít vždycky. Ale my jsme si sedli, v zásadních věcech cítíme naprosto stejně, tam nemusíme vůbec mluvit. Začneme hrát, a je to tam. Jsme však také tři rozdílné osobnosti už tím, že hrajeme každý na jiný nástroj. Krásný příklad pramení právě z odlišnosti našich nástrojů. Každý by chtěl v partituře vypíchnout něco, co považuje za důležité. A nemusí to být vlastní part. Například smyčce bývají zainteresovány v té zvukové kvalitě, chtějí protáhnout některý tón častěji, klavírista – proto, že přece jen tvorba tónu není možná na dlouhých notách – preferuje naopak frázování ve větším tahu. Tyto detaily řešíme a někdy jsou naše pohledy rozdílné. Ale vždycky najdeme společnou řeč. A musím dodat, že si rozumíme mimořádně dobře.

Vy se s Honzou a Ivanem znáte ze školy, nebo jste se sešli jinak?

S Ivanem jsme se seznámili na konzervatoři a s Honzou jsme se poprvé setkali na Akademii Václava Hudečka v Luhačovicích, kam jsem tehdy byl pozván, abych přednesl Mozartův klavírní koncert. Dnes už tam působím jako Václavův klavírista. Tam jsme se s Honzíkem poprvé setkali a tam jsme poprvé začali mluvit o možné spolupráci. Může za to tedy Václav Hudeček.

Jak v současné době dělíte svůj čas mezi sólové vystupování, partnerství s Honzou Mráčkem a hraní v triu?

Spočítané to nemám, ale když si představím kalendář příští sezony, bude to asi čtyřicet procent tria, dvacet pět procent vystupování s Honzou a dvacet pět procent sólového hraní. Těch deset procent, co zbývá, jsou vystoupení s jinými kolegy. Ale trio v nejbližší době převažuje.

Je hra v triu pro instrumentalistu do určité míry profesionální hygiena, nebo představuje další specifický obor, kterému se věnujete?

Hraní v triu je velice specifický obor. Je to už plnohodnotná komořina, a přitom ještě klade na každého z hráčů velké sólové nároky. Je velice těžké skloubit náročnost, virtuozitu partů a zvukový celek. Člověk se musí umět velice rychle přizpůsobovat, velice rychle se upozadit a hned zase nastoupit sólovým zvukem. Moc mě baví to, že jak se s kolegy známe dlouho a dobře, je souhra čím dál intuitivnější.

Na tomto místě musím zmínit vašeho otce, klavíristu Ivana Klánského, který je členem jednoho z nejlepších klavírních trií na světě, troufám si říct, Quarneri tria. Jeho členové – Čeněk Pavlík, Marek Jerie a váš otec – jsou vynikající sólisté, ale když hrají dohromady, vnímáte je jako celek, kde se každý z nich dokáže upozadit ve prospěch celku. Zajímalo by mě, jestli jste tyhle schopnosti dostal do vínku v genech, nebo jste je získal pedagogickým vedením?

To jde asi ruku v ruce. Výzkumy se pořád zabývají tím, jestli chování dětí je způsobeno dědičností, nebo je odkoukáno od rodičů. Já věřím, že je to kombinace obou vlivů. Když ale přemýšlím o sobě, je příznačné, že už v dětství, kdy jsem na rozdíl od současné doby i sportoval, jsem dával přednost kolektivním sportům. Nikdy mě nebavily individuální sporty. I to o něčem vypovídá.

Vzápětí po loňském vítězství s triem v mezinárodní soutěži Johannese Brahmse v Pörtschachu jste po tamějším vypětí musel přejet do Vídně a doprovázet Honzu Mráčka ve finálových kolech prestižní soutěže Fritze Kreislera, kterou pak vyhrál. Jak se přes značnou únavu znovu oživíte a motivujete?

Odehráli jsme koncert vítězů Brahmsovy soutěže, z Pörtschachu, který leží u slovinských hranic, jsme jeli hned do Vídně, kde jsme Honzu pozdě v noci vysadili, a on ráno zahrál první kolo. To jsem ho ještě nedoprovázel, hrál sólové skladby. Odjel jsem do Prahy, kde jsem měl vystoupení, které jsem nemohl zrušit, ale za tři dny jsem se vrátil, abych Honzu v druhém kole doprovodil. A zase jsem se vrátil do Prahy. Třetí kolo už hrál Honza s orchestrem, takže se mě to už netýkalo. Ale ano, bylo to poměrně náročné.

Přichází na vás někdy z hraní únava? A čím ji eventuálně kompenzujete?

Vnímám jako výhodu, že mé aktivity jsou rozdělené mezi komorní hraní, sólové hraní a výuku. Takže když jsem někdy unaven hraním, těším se, že budu učit, a když mám pocit, že žáci toho umějí míň, než by měli, rád si zase odpočinu na pódiu. Takže se to všechno tak příjemně prolíná. A když mám dojem, že už je toho opravdu příliš, hodně si odpočinu se svou rodinou. Rádi cestujeme, chodíme na procházky do lesa, trávíme čas na chalupě…

Bylo od útlého věku jasné, že jako syn muzikanta se budete věnovat hudbě?

Začal jsem hrát v pěti letech, což podle mého názoru je přiměřený věk, není to příliš brzy.

Vždycky jsem považoval hraní na hudební nástroj za naprosto samozřejmou věc. Ne vždy bylo sice jasné, že se tím budu zabývat profesionálně, ale hraní mě bavilo od dětství.

Prý jste ale měl volnost, rodiče vás do ničeho nenutili…

Oba vědí, že živit se hudbou není snadné, a nechávali mi volnost a otevřenou cestu. Upozorňovali mě na rizika, ale také mi ukázali ty pozitivní stránky.

Měl jste období, kdy jste chtěl s hraním praštit?

Nikdy nepřišlo. Samozřejmě kolem třináctého čtrnáctého roku jsem měl zájmů více, byly oblasti, které mě hodně bavily, ale že bych někdy pomyslel na to, že klavíru nechám, na to nedošlo.

Bylo období, kdy jste inklinoval i k dirigování…

Studoval jsem dirigování tři roky na konzervatoři. V budoucnu bych se k němu chtěl ještě vrátit, ale prozatím jsem tyhle aktivity pozastavil, protože si myslím, že důležité je nejprve něčeho pořádného dosáhnout v oblasti hraní, svého nástroje, a dirigovat se dá i posléze. Zatímco klavír se později dohání špatně.

Koncert jste už ale dirigoval…

To bylo před dvěma roky, kdy jsem v první půlce koncertu hrál a dirigoval od klavíru a v druhé půlce jsem dirigoval symfonii. Teď se tomu nevěnuji tolik, ale v budoucnu bych určitě chtěl.

Takže Daniel Barenboim, váš vzor?

Možná spíš bych řekl Murray Perahia. To je vůbec můj vzor, také diriguje od klavíru, ale hlavně je to klavírista, kterého si vážím nejvíc.

Mohl byste specifikovat, v čem je Murray Perahia pro vás výjimečný?

Je to jeho přístup k hudbě, jeho vnímání harmonických souvislostí, způsob vedení frází, ale i jeho celkový filozofický přístup – na žádné nahrávce jsem nezažil, že by na sebe strhával pozornost na úkor hudby. Je samozřejmě spousta dalších vynikajících klavíristů, ale u některých mám pocit, že je to spíše vlastní exhibice než služba autorovu záměru. U Perahii cítím vždycky velkou oddanost dílu.

V této souvislosti musím znovu zmínit jméno vašeho otce. Jeho přístup je obdobný, jaký jste právě popsal, a charakterizuje to i jeho žáky, Ivo Kahánka, Martina Kasíka, vás… Hrají virtuózně, ale přitom na sebe nestrhávají pozornost.

Máte pravdu, způsob, jakým hraje Murray Perahia, typem techniky i výrazem, se velice podobá tátově škole.

Už dávno se chci mladého muzikanta zeptat, zda ten svět, do kterého od dětství patří – hudební škola, hudební gymnázium, konzervatoř –, není určité ghetto, do něhož je mladý člověk uzavřen. Dělat muziku na špičkové úrovni přece jen vylučuje další zájmy, jiné sociální kontakty, do jisté míry ovlivňuje i to, o čem se mladý člověk baví, protože jeho zaměření mu nedovoluje se rozptylovat.

Nu, do jisté míry je to svět sám pro sebe, ale přesahy tu jsou. Například na konzervatoři se muzikanti setkávají – když ne na škole, tak v přilehlých restauračních zařízeních – s herci, s výtvarníky… Máte pravdu, že umělecký svět je světem sám pro sebe, ale je to svět krásný. Pro mě jako pro konzervativního člověka je příjemné, když vím, co čekat od prostředí, ve kterém žiju. A myslím to v tom smyslu, že tenhle svět je o něco přátelštější než svět okolní. Snad i proto, že v něm nejde o tak velké částky jako ve světě bankéřů a realitních makléřů.

Vy ale nemáte na rozdíl od bankéřů a realitních makléřů nikdy jistotu, že budete mít dostatek práce.

To je i důvod, proč vyučuji. Učím na plzeňské konzervatoři a na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy. Být jen na volné noze by mi asi moc klidu nedodalo. Kromě toho, že mě pedagogická práce baví, mě i obohacuje. Tím, že formuluji myšlenky pro žáky, formuluji si je sám pro sebe a myslím si, že učení mě posunuje dál v mém samotném hraní. Učit znamená paradoxně i větší svobodu, protože v mé vlastní koncertní činnosti si pak mohu vybírat, co chci hrát. Nejsem nucený brát všecko.

Co nerad hrajete?

Nejsem příznivcem soudobých experimentálních skladeb, jsem poměrně konzervativní, a atonální hudba je mi naprosto cizí. A tím, že jsem si zvolil tuhle cestu, vím, že mohu odmítnout hrát tenhle druh muziky a že si mohu dovolit hrát jen to, opravdu chci.

A co rád hrajete?

Moje nejsilnější stránka je v hudbě od Bacha po Brahmse. Ale hraju i Janáčka, Šostakoviče, připravuji se na klavírní koncert Prokofjeva. Nebráním se ani muzice soudobé, pokud je dobrá. Natočil jsem například sonátu a klavírní trio mladého skladatele Romana Haase. I v soudobé hudbě potřebuji tonalitu. Když tam chybí, v té hudbě se ztrácím a je to pro mě najednou cizí jazyk.

S kým budete hrát Prokofjevův koncert?

S Filharmonií Hradec Králové na festivalu České doteky hudby v lednu v Praze.

V jednom rozhovoru před sedmi lety jste uvedl: „Vždycky říkám, že se chci kvalitní hudbou uživit. Vyhovovalo by mi mít sólové koncerty, hrát s triem a učit pár žáků na konzervatoři. Nejhorší je, pokud člověk moc chce a upíná se k nějakému cíli. Jestli budu jen učit, nepovažuji to za prohru. Mám prostě rád hudbu a chci se jí zabývat. Myslím, že nejsem moc schopen komerčních tahů, na to nemám povahu. Chci zahrát co nejlíp, a kdyby kariéra vyšla, budu rád. Ale na světě jsou důležitější věci, než jestli je člověk světový sólista.“ Bylo vám devatenáct a takřka všechno se vám splnilo…

Ani si nevzpomínám, že jsem to takto formuloval. Je to hezké. Je dobré vědět, že měl člověk nějaké představy, a ony vyšly.

Technika, virtuozita, cit pro stylovost… Tak se dá charakterizovat mnoho vynikajících pianistů. Co ale dělá z pianisty opravdového umělce, nezaměnitelného, posvěceného, jedinečného?

Klavírista musí být tak trochu kaskadér, protože musíme publikum přesvědčit o věcech, které fyzicky možné nejsou. Hezky to vyjádřil Daniel Barenboim, který řekl, že pianista je hotovým pianistou v okamžiku, kdy dokáže publikum přesvědčit, že dělá na drženém tónu crescendo. Což samozřejmě možné není. Klavír má neskutečně bohaté možnosti, ale jsou oblasti, ve kterých je mnohem chudší než ostatní nástroje. A to je tvorba tónu. V okamžiku, kdy klavírista dokáže hrát tak, že to působí, že ten tón opravdu tvoří celou dobu, myslím si, že se dostává na takový level, který je zajímavý, a pokud toho nezačne zneužívat jen ke své prezentaci, ale dokáže to využít k „překladu“ toho díla, pak se může stát výjimečným.

Dostat se na vyšší level je záležitost techniky, nebo mentální dispozice?

Je složité vůbec specifikovat, kde začíná a kde končí technika. Mám již určité, byť zatím malé pedagogické zkušenosti a mám pocit, že cítit hudbu je poměrně přirozené. Mladý člověk většinou hudební frázi cítí dobře. Jen ty ruce trochu překážejí. V okamžiku, kdy se naučí ruce ovládat tak, aby nepřekážely, je hra přirozená. Je to samozřejmě zobecnění, nicméně svědčí o tom, že technika je širší pojem než jen stupnice, běhy, oktávové skoky… Ovšem krásně pojit melodický hlas v legatu, umět dělat různé tiché výměny v prstokladech, dokázat hrát doprovodné hlasy slabě, to je předpoklad toho, aby se o pianistovi řeklo, tomu ten nástroj krásně zpívá, to je muzikant! Někdo, komu ten nástroj tak nezpívá, by to třeba cítil podobně, ale tyhle drobnosti, které bych já řadil do kategorie techniky, mu to neumožní. Technika je podle mě pojem, který je daleko širší, než si klavíristé připouštějí. Není to jen o rychlosti a skocích, je to schopnost, aby klavír tvořil tón.

Pak je ovšem ještě důležitá architektonická schopnost, umění vystavět byť miniaturu…

Nu, to už mluvíme o klavíru jako nástroji, který v sobě skrývá malý orchestr. Čili ovládat své prsty, což jsou orchestrální hráči, a zároveň mít v hlavě toho dirigenta, který to dokáže řídit. Myslím si, že v tomhle je klavír velmi složitý nástroj. Interpret toho musí ohlídat strašně moc a klavírní sazba vyžaduje zřejmě vyšší intelektuální nasazení. Jednohlasý nástroj vyžaduje mnohem víc starostí s tvorbou tónu, s jeho kvalitou, ale klavírista musí víc přemýšlet o stavbě skladby, třeba i bez nástroje.

Co je pro mladého umělce důležité, aby ve svém oboru uspěl?

Roli hraje mnoho faktorů. Co se hráčské kvality týče, je nutné se dostat na určitý stupeň, kdy už člověk může kariéru dělat a hrát kdekoliv, také je třeba mít kolem sebe dobrý management… Je to zkrátka souhrn mnoha věcí – i toho, jak umělec působí na publikum a jestli je ve správný čas na správném místě. Ale také jde o to, zvolit si správný směr, co vlastně člověk chce, tedy odhadnout svoje možnosti a zvážit prostor na trhu.

Kdyby bylo mým snem hrát pouze velké koncerty s orchestrem a kdybych o to velmi usiloval, asi bych takové koncerty měl. Ale já si myslím, že pro radost z hudby  je pro mě zajímavější hrát více menších koncertů a někdy si zahrát ty opravdu velké. Baví mě kombinovat vystupování na kruzích přátel hudby, komorní koncerty a občas to okořenit velkým orchestrálním koncertem.

Děkuji za rozhovor!

Vizitka:
Lukáš Klánský patří k nejžádanějším českým klavíristům mladé generace. Díky oceněním na mnoha mezinárodních soutěžích a úspěšným koncertům na festivalech v ČR i v zahraničí, se stal vyhledávaným sólistou i komorním hráčem. V roce 2014 získal jako člen Lobkowicz Tria první cenu na Mezinárodní soutěži Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu.

Lukáš se narodil 22. 3. 1989 v Praze. Od pěti let byl žákem prof. Růženy Učňové v Hudební škole hl. m. Prahy. V letech 2004–2010 studoval na Pražské konzervatoři ve třídě prof. Evy Boguniové. V současnosti studuje v pátém ročníku na pražské HAMU ve třídě svého otce, prof. Ivana Klánského. Lukáš je laureátem mnoha mezinárodních soutěží (EPTA 2002, Agropolli 2003, Karl Drechsel fordepreise 2007, Beethovenův Hradec 2007, International Rotary Piano Competition 2012, Darmstadt Chopin International Wettbewerb 2013).

Vystupuje s předními českými orchestry (Komorní Filharmonie Pardubice, Filharmonie Hradec Králové, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Český národní symfonický orchestr, Barocco sempre giovanne) a s dirigenty, jako jsou Libor Pešek, Andrea Sebastian Weiser, Jan Kučera nebo Istvan Denes. Koncertuje v ČR, SR, Německu, ve Švýcarsku, Francii, v Itálii, Belgii, Nizozemsku, Chorvatsku, ve Slovinsku, v Polsku, Turecku a Jihoafrické republice. Je členem úspěšného Lobkowicz Tria (Jan Mráček – housle, Ivan Vokáč – violoncello, Lukáš Klánský – klavír). Pravidelně koncertuje s předními českými umělci, například s houslistou Václavem Hudečkem, hornistkou Kateřinou Javůrkovou či proslulým Pražákovým kvartetem. Na podzim 2013 vystoupil Lukáš společně se svým otcem Ivanem na koncertě v rámci cyklu Světová klavírní tvorba. Jejich provedení Dvořákových Slovanských tanců nahrál Český rozhlas a v listopadu 2014 vyšla tato nahrávka na CD. Lukáš se zúčastnil interpretačních kurzů Martina Kasíka, Garricka Ohlssona a dalších světových klavíristů. Studoval i dirigování ve třídě prof. Miriam Němcové a prof. Hynka Farkače a sborovou tvorbu ve třídě prof. Miroslava Košlera. Lukáš Klánský pedagogicky působí na Konzervatoři Plzeň a na Gymnáziu a hudební škole hl. m. Prahy.

Publiku v České republice se vedle pravidelného vystupování na koncertech Kruhů přátel hudby představil na festivalech Pražské jaro, Svátky hudby Václava Hudečka, Talichův Beroun nebo v Českém spolku pro komorní hudbu.

Velký ohlas zaznamenala jeho tři nedávná pražská vystoupení: 18. září doprovázel Jana Mráčka při jeho oslnivém debutu Dvořákovy Prahy, tři dny předtím vystoupil na pozvání Iva Kahánka společně s Lobkowicz Triem a Irvinem Venyšem v komorní řadě téhož festivalu a 7. listopadu si s triem zahráli v Sále Martinů HAMU na koncertě, který pořádal Český spolek pro komorní hudbu. Všechny tři koncerty zaznamenaly nebývalou kritickou odezvu.