Lukáš Vasilek: Interpret musí jít za posluchači, teprve pak půjdou oni za ním

Když spolu hovoříme a noříme se do hlubin různorodosti sborového repertoáru, koncertní dramaturgie a zákonitostí sborového zpěvu, postupně si uvědomuji zajímavou věc – Lukáš Vasilek v souvislosti se svými sbory zásadně používá množné číslo. Neříká já, ale my. Sbormistr a jeho sbor není já a oni, nebo z druhé strany my a on. Má-li sbor fungovat, musí tam být vždycky my. Lukáš Vasilek to tak má. A to je zřejmě kromě jeho důsledného perfekcionismu jedno z dalších tajemství úspěchu těles, jež vede. Sám získával první zkušenosti se zpěvem jako člen chlapeckého sboru Boni pueri v Hradci Králové. Vedení pěveckých sborů se věnuje od dob svých studií na pražské HAMU, kde vystudoval dirigování, na Univerzitě Karlově pak hudební vědu.

Jak vnímáte postavení sborového zpěvu a jeho vztah veřejnosti k němu u nás? Rezonuje sborový zpěv dnešní společností?
Nevím, jestli rezonuje, ale rozhodně je docela pevnou součástí hudebního života, o tom nepochybuju. Každá oblast sborového zpěvu ale přináší společnosti něco jiného. Jsou tu amatérské sbory, u kterých vůbec nejde o umělecký výkon na koncertě, jako spíš o možnost sejít se s kamarády a jen tak si zamuzicírovat, což je mimochodem skvělá volnočasová aktivita. Vstupenky na takový sbor si člověk asi nekoupí, ale jeho společenská role je výborná. A vedle toho tady máme špičkové neprofesionální, nebo rovnou profesionální sbory, které umělecký výkon staví naopak na první místo. I u nich je pozitivní společenský dosah jasný. A který z nich je důležitější? Já bych řekl, že jak pro koho, takže vlastně oba stejně. A proto na vaši otázku nemůžu jednoznačně odpovědět – záleží vždycky na úhlu pohledu. Je ale evidentní, že i amatérský sbor nižší úrovně toho dokáže společnosti přinést hodně. Takže sláva sborovému zpěvu jakékoliv úrovně, má to smysl!

Měla jsem na mysli i dramaturgy symfonických koncertů. Samostatná sborová čísla jsou na programech zastoupena minimálně. Osobně mi dost chybí.
Ano, nebývá to časté. Orchestr zve totiž sbor většinou jen na část programu. Taková je běžná praxe. Ale když se pak někdy stane, že sbor při orchestrálním koncertě dostane samostatný prostor, mívá to úspěch. V Pražském filharmonickém sboru jsme to nedávno otočili a pořádáme koncerty, ke kterým si naopak my zveme orchestr a často jen na část programu. Spolupracujeme při tom s Pražskou komorní filharmonií a jsou to originální projekty, které těší nás i publikum.

Vidíte – samostatné sborové číslo má úspěch, ale jak moc jsou tyto skladby známy široké veřejnosti? Spíše mimořádné zařazení sboru na symfonický koncert jsou výjimečné. Jak docílit toho, aby se staly známé všeobecně? Nápaditou dramaturgií?
Všeobecně známé asi nikdy nebudou – je to přece jen velmi specifický žánr, navíc posluchačsky ne úplně snadný. Ty skladby se ale zpívají, jen musíte navštívit samostatný sborový koncert. Jenže sborové koncerty obecně moc nelákají, bývá to nuda.

A také nejsou tak časté. Vaše sbory ovšem s nudou problém nemají – lze ji zažehnat nápaditou dramaturgií. Na co by měl dramaturg a sbormistr při sestavování koncertu myslet?
Sbormistr by při sestavování programu neměl být zahleděný příliš do sebe, měl by mít pořád před očima publikum a jeho pozornost – hrát si s kontrastem, prostorem, zvukem, obsazením, nebát se experimentovat. Program zkrátka nesmí vyznít monotónně. Myslím, že se nám s Pražským filharmonickým sborem v minulých letech povedlo lidi přesvědčit, že programy, které děláme, je vtáhnou do dění a koncerty je budou bavit. Naši posluchači už tolik neřeší, jestli budeme dávat Dvořáka, Martinů nebo Pärta. Vědí, že dostanou kvalitu a nebudou se nudit. Interpret musí jít nejdřív za posluchači, teprve pak půjdou oni za ním.

Jak se sborový repertoár vyvíjí?
Docela rychle stárne kvůli textům. Když skladatel zhudební předlohu, která není kvalitní, třeba je moc patetická, archaická nebo poplatná době, odsoudí své dílo k rychlému zapomnění. A nepomůže mu pak, ani když je po hudební stránce dokonalé – nikdo to nechce zpívat, nikdo to nechce poslouchat. Volba textu je opravdu hodně citlivá věc a skladatelé ji často podceňují. Samozřejmě máme dost skvělých skladeb s kvalitními a nadčasovými texty, zároveň je ale škoda toho ohromného množství další výborné hudby, která kvůli svým textům nepřežila.

Zůstaňme chvilku u sborového repertoáru. Například klíčový Smetanův sbor Česká píseň je možné slyšet častěji v Praze nebo na Smetanově Litomyšli, ale v jiných centrech zřídka, je spíše raritou. A to platí i pro další kvalitní sbory Smetanovy, Dvořákovy a třeba i Foersterovy. Přitom Smetanovy ženské sbory zpívají i dětské soubory a z osobní zkušenosti vím, že mají u dětí ohlas.
Česká píseň je dobrá skladba – text je pro dnešního posluchače sice trochu patetický, ale hudba ho skvěle podpírá, tak to vlastně nevadí. A texty Smetanových ženských sborů jsou zase tak bezprostřední a průzračné, že stárnou jen pomalu a pořád jsou dobře uchopitelné.

Může účast v amatérském sboru být podnětem pro snahu stát se profesionálním sborovým zpěvákem?
Podnětem asi ano, ale nároky jsou v Pražském filharmonickém sboru vysoké – v podstatě všichni členové sboru mají vystudovaný sólový zpěv na konzervatoři nebo akademii a jsou to tedy profesionálové i svým vzděláním. A pokud vedle toho mají ještě praxi z amatérského sboru, třeba dětského, je to velké plus. Kdo je totiž zvyklý zpívat jen sólově, trvá mu velmi dlouho, než pochopí zákonitosti ansámblu a než se dokáže přizpůsobit celku. Na téhle úrovni nevystačíte jen s krásou hlasu, je to také o empatii, hudební inteligenci a muzikantských dovednostech. Party, které zdoláváme, totiž stojí ve své obtížnosti úplně jinde než většina partů sólových – z hlediska intonace, rytmu, ladění, ale také pěvecké výdrže. Ustát třeba sopránový part v Beethovenově Misse solemnis, to už jen tak někdo nezvládne.

Jsou si pedagogičtí pracovníci vědomi této skutečnosti? Že studium sólového zpěvu je i o zpěvu sborovém?
Většinou bohužel ne a svým studentům dokonce často zakazují, aby ve sboru zpívali – říkají jim, že to ničí pěveckou techniku. To je ale komicky absurdní – oni takhle totiž přiznávají, že svým studentům techniku pro tento druh zpěvu, jimi navíc pokládaného za podřadný, vůbec neposkytli. Zpěvák s dobrou technikou ale zpěv ve sboru zvládne a kdo tvrdí opak, nemá dostatečný přehled. Stačí se podívat, jací zpěváci jsou v profesionálních sborech třeba v Německu a ve Francii a jaké mají vedle svého sborového angažmá další sólové aktivity. Tam nikdo zpěv ve sboru nebere jako něco druhořadého a všichni si naopak váží toho, když se jím mohou zabývat. Je to tam pokládáno za jeden z mnoha pěveckých oborů – ani lepší, ani horší, prostě jeden z několika. A tak to také je – bez ohledu na středověké názory některých českých pedagogů.

A lze tento postoj nějakým způsobem změnit? Je možná v tomto směru nějaká osvěta?
Určitě lze neúnavně a pořád dokola vysvětlovat, argumentovat, přesvědčovat. Jenže kdo chce zůstat jenom v tom svém malém izolovaném rybníčku, naslouchat nebude. Chce to čas. Myslím, že až budou více učit zpěváci, kteří prošli nějakou zahraniční studijní nebo profesní zkušeností, změní se to.

Nemůže podobné opomíjení náročnosti profesionálního sborového zpěvu pramenit i z toho, že člen sboru je z pozice posluchače a diváka vnímán anonymněji než člen orchestru?
Možná, ale pěvečtí pedagogové by přece měli vědět, jak se věci ve skutečnosti mají. Vím, jak si členové Pražského filharmonického sboru své práce váží. Oni vědí, na jaké úrovni se pohybují a jak prestižní a zodpovědná práce to je. Vystupovat s Českou nebo Berlínskou filharmonií, zpívat v Labské filharmonii, účinkovat na významných hudebních festivalech v Evropě, pracovat s těmi nejlepšími světovými dirigenty a sólisty – naprostá většina sólových zpěváků se k něčemu takovému za celý život ani nepřiblíží.

Jak je Pražský filharmonický sbor vnímán v zahraničí z hlediska svého charakteru a repertoárových možností?
V zahraničí jsme přirozeně na prvním místě vnímáni jako specialisté na českou hudbu, ale pořadatelé nás často zvou i k jiným projektům. Před lety jsme například v Baden Badenu zpívali s Berlínskou filharmonií a Simonem Rattlem Beethovenovu Devátou a to byl velký kompliment! Zpívat totiž na německém pódiu německou hudbu s nejlepším německým orchestrem, to je prostě mimořádný okamžik!

Máte kvůli výslovnosti poradce?
Občas ano, ale většinu běžných pěveckých jazyků si dokážeme zkorigovat sami – je to součást našeho řemesla. Pěvecká výslovnost je ovšem v mnoha jazycích jiná než ta mluvená a je proto potřeba ovládat i tato pravidla. Když zpěvákům radí někdo, kdo sice ovládá daný jazyk, ale o jeho pěvecké výslovnosti nic neví, výsledek je špatný. Skoro kuriózní případ je angličtina. Všichni ji ovládáme, ale když přijde na zpívání, se znalostí mluvené výslovnosti vůbec nevystačíme – ta pěvecká je opravdu překvapivě jiná. Jednu dobu jsem v téhle anglické problematice doslova ležel. Cítil jsem, že by se to mohlo stát naším slabým místem.

Pražský filharmonický sbor je v létě opět plně vytížen. Významné festivaly a produkce. Jak vaše „horké léto“ probíhá?
Jsme rozděleni na dvě skupiny. Jedna vystupuje na operním festivalu ve švýcarském St. Gallenu a pracuje pod vedením druhého sbormistra Pražského filharmonického sboru, Lukáše Kozubíka. Letos tam nastudovali Verdiho operu Jana z Arku. Druhou skupinu mám na starost já a vystupujeme v Rakousku na slavných Bregenzer Festspiele – už dvanáctou sezonu jsme rezidenčním sborem tohoto festivalu. Zpíváme po boku Vídeňských symfoniků a je to pro nás pokaždé velká událost. Pro jezerní scénu jsme letos připravili Pucciniho operu Madame Butterfly a ve vnitřním prostoru divadla provedeme málo známou operu Umberta Giordana Siberia.

Jak vznikl váš vokální soubor Martinů Voices? V Martinů Voices máte poměrně široký repertoár: Martinů, Novák, Koželuh, ale i filmová hudba.
S pár kamarády jsme se dohodli, že bychom něco takového chtěli zkusit. Pak jsme na sebe navázali další zpěváky a Martinů Voices byli na světě. Zajímavé je, že jádro ansámblu, v podstatě jeho dvě třetiny, tvoří pořád jeho zakládající členové. Věnujeme se hlavně hudbě 19. až 21. století, filmové hudbě jen okrajově. Máme ale hodně rádi žánrové přesahy. Z „cross-over“ oblasti je to třeba velmi úspěšný spirituálový program, ve kterém nezpíváme pouze jako ansámbl, ale někteří členové se v něm představují také jako sólisté, přičemž já je doprovázím na klavír – to mě baví, hraju rád, je to úžasná změna a úplně jiné muzikantské vyžití.

O sborovém repertoáru a dramaturgii jsme hovořili, ale jaké skladatele máte nejraději vy osobně?
Nemám jednoznačné favority, ale obecně mám velmi rád hudbu první poloviny, možná prvních dvou třetin 20. století – řekl bych také, že mi nejvíc sedí. Z českých skladatelů jsou to hlavně Janáček a Martinů, ze světových třeba Poulenc, Stravinskij, Britten nebo Honegger. Stejně tak mě ale baví Dvořák a Brahms – je pro mě těžké vybrat jen pár jmen. Zajímavé ale je, že ti, které jsem jmenoval, se ke mně pořád tak nějak sami vrací, aniž bych pro to cokoliv udělal – pořadatelé je po nás chtějí.

Co vám dělá největší radost?
Ta práce jako celek mi dělá radost! Mám rád lidi, se kterými pracuju, těší mne, když cítím, že jsou na stejné vlně jako já, že jim jde o stejné věci jako mně, že chápou, na jaké úrovni má být výsledek. No a pak je skvělé zažívat s nimi ty jedinečné okamžiky na pódiu: stojíme proti sobě, stoprocentně si důvěřujeme, koncentrace je skoro hmatatelná, kontakt skvělý, jsme absolutně ponořeni do hudby a tvoříme v dokonalé symbióze. Neměnil bych!