Zahrnutí Dvořákovy skladby do programu koncertu Collegia 1704 možná mnohé překvapilo. V kombinaci s Mozartovou Gran Partitou (někdy označovanou podle svého žánru jako Serenáda in B) však toto dramaturgické rozhodnutí, pokud známe historii vzniku této Dvořákovy kompozice, shledáme velice logickým. Mozartova serenáda totiž představovala inspirační zdroj: Dvořák ji slyšel při své cestě do Vídně na sklonku roku 1877 a natolik ho uchvátila, že během prvních lednových týdnů následujícího roku zkomponoval serenádu vlastní.
Inspiraci v konkrétním hudebním materiálu zde však (snad až na určitou podobnost vyznění třetích vět) nenalezneme: Mozart je typicky klasicistně hravý a Dvořák zase nezapře vlivy českého prostředí a národních tanců. Serenády obou skladatelů si však jsou podobné tím, že překračují meze tohoto zábavného, odlehčeného a spíše jednoduššího žánru, a to po instrumentační stránce i z hlediska interpretační náročnosti. Spojení těchto dvou skladeb do jednoho koncertu tedy nejen, že svou důmyslností „pohladí“ hudební historiky, ale především je velice zajímavé pro posluchače, kterým je k poslechu nabídnut žánrově a myšlenkově spřízněný program z různých slohových epoch.
Dirigent Collegia 1704 Václav Luks opět ukázal svůj obvyklý nadstandardní standard připravenosti souboru po technické i muzikální stránce. Posluchač, který tyto dnes provedené serenády zná z koncertů a běžně dostupných nahrávek jiných souborů, se jistě podivil (pokud je na koncertě Collegia 1704 poprvé) či znovu zaradoval (pokud se již setkal s Luksovou interpretační promyšleností každé hudební fráze všech skladeb, které prezentuje), o kolik živější a muzikálnější je verze tohoto dirigenta. U Lukse má snad každá jednotlivá nota svůj jasný interpretační záměr a je zasazena do svého hudebního okolí natolik zdařile, že skladby působí plasticky, mají ten správný tah a vývoj a zároveň zde všechno má svůj čas. Tato interpretační promyšlenost ve spojení s výbornými hudebníky, kteří se i tentokrát s nelehkými party vypořádali s grácií, pak přináší jedinečné charakterově odstíněné fráze a dává skladbám dýchat.
Mozartova serenáda vyzněla mile a hravě, což bylo částečně dáno i poněkud rychlejšími tempy, které Václav Luks udal v některých částech. Dokonce i pomalé věty (třetí, kterou proslavil svou divadelní hrou Mozart a Salieri Peter Schaffer a poté hlavně Miloš Forman svým filmem Amadeus, a pátá), které bývají interpretovány často až v romantickém duchu, v tomto podání dobře zapadaly mezi ostatní bryskní až třaskavé a zachovaly si tak stylovost.
U Dvořáka byla taktéž dodržena určitá střídmost provedení, která žánru serenády evidentně sluší. Je dokladem toho, že ne všechny skladby z období 19. století musí být interpretovány s výraznou a mnohdy až nevkusnou agogikou (v případě této skladby zvláště v druhé větě, kde u mnohých dirigentů hojně používané velké změny temp mají za následek rozkouskovanost hudebních celků a působí poněkud uměle). Zde opět, podobně jako u Mozarta, o něco rychlejší tempa dodala skladbě lehkost, podpořenou značným interpretačním nadhledem hudebníků i ve velice náročných pasážích.
Hodnocení: 97%
Serenády
Praha – Rudolfinum, 7. února 2019 – 19.30 h
Collegium 1704
Václav Luks – dirigent
W. A. Mozart — Gran Partita in B KV 361/370a
A. Dvořák — Serenata in d op. 44
