Lush blast v doslovném překladu znamená bujný výbuch, o čemž se záhy i přesvědčíme. Před budovou Alty ožije balvan složený ze tří performerek v oděvech zemitých odstínů a sjednocujícím fosforeskujícím prvkem. Jako by právě vše kromě něj mělo svou vizáží splynout s přírodou. Jako by měl počáteční shluk těl evokovat oživlou hmotou – například hlínu, po které někdy až se začnou dávkou lhostejnosti chodíme. Pohyby performerek připomínají jakési orgie nebo erotické akty, čemuž nasvědčují i lehce průhledné svršky zvýrazňující jejich hrudník. Navíc se mezi sebou různě proplétají, ve vší něžnosti, ale i surovosti se dotýkají svých končetin a občas zazní vzdech, který však může být způsobený i náročností jejich pohybu. Za chvíli se začnou neartikulované zvuky měnit v jasné teze a otázky týkající se především chůze, ale také představ, že my – publikum i aktérky jsme les.
Dříve neživý kámen se rozmotá a jeho tři části – tři performerky získávají svou autonomii. „Pamatujete si, jak jste se učili chodit?“ zeptá se nás jedna z vystupujících a snaží se nás přimět, abychom si sundali boty a cestu s nimi prožili naplno. Na rozdíl od několika odvážlivců tak neučiním, protože mám na sobě barefooty, ale jinak bych tento krok zvážila. Povšimnu si však, že najednou diváci zbystří a více věnují pozornost nejen chůzi performerek, ale i té své. „Jak málo stačí k nadšení,“ říkám si. Vydáváme se po cyklostezce směrem k Lowitově mlýnu a vlastně nechtěně blokujeme projíždějící cyklisty, kteří jako by svou rychlostí byli k nám – pomalé meditující skupině venku – protikladem. I přesto čekám, kdy mě tato performance něčím překvapí, protože tento typ procházek, kdy zpomalím, se snažím ve svém volném čase pro své duševní zdraví absolvovat běžně. Stejně jako aktérky si nadšeně prohlížím každičký detail a mám pocit, že se ocitám v jiné realitě – v málo hektickém světě.
Zpoza potoka se najednou začne ozývat ženský zpěv, to nová – čtvrtá performerka propojuje své končetiny s tekoucí vodou, zatímco jiná si namáčí do vody prameny vlasů. Tento výjev mě esteticky těší. Připomíná nějaký expresivní obraz nebo scénu ala Viktorka Boženy Němcové. Poklidnost narušuje štěkot psa, který podobně jako o ničem nevědoucí kolemjdoucí je z nás – podivných poutníků překvapený. Na protějším kopci na druhé straně se navzdory zurčení vody ozve motorová pila v rukou jedné z performerek, která nás z meditace vytrhuje a zřejmě odkazuje na kácení deštných pralesů. Jejich tanec doprovázený odříkáváním slov (zejména krev, blood, tep) připomíná vymítání ďábla, ďábla pily, která narušila rovnováhu přírody. Nicméně s podobným obrazem takto laděných aktivistických performancí jsem se setkala už několikrát, a tak jen latentně pozoruji a tápu nad smyslem Lush blast. Jaké nám tedy poskytne sdělení? A bude v něčem jiné?
Ani poslední obraz, ve kterém performerky hrají železnou tyčí na pilu na těle jedné z nich, mě o originalitě nepřesvědčí. Podobně jako motorovou pilu jsem tento nelibý zvuk slyšela několikrát. Signalizování něčeho zlého, od čeho se musíme očistit, je dovršen pronikavým zpěvem o vztahu k přírodě, což možná pro některé může být iniciační. Přiznám se, že nerada vynáším tyto soudy, pakliže zvláště zpozoruji na aktérech opravdové nadšení a prožitek, které jim představení dává, avšak Lush blast je opravdu bujný výbuch ztrácející se mezi množstvím odkazů a pohybů, které mohou přehltit. Na místo performance jde spíše o procházku, která může dát, ale nemusí, uvolňující účinek.
Dorota Michalak & Alica Minar: Lush blast
Choreografie: Dorota Michalak, Alica Minar
Tvorba a performance: Dorota Michalak, Alica Minar, Breanne Saxton, Ola Zielińska
Hudba: Ola Zielińska
Dramaturgie: Maikon K
Text: Katarína Bakošová
Scénografie: Natálie Rajnišová
Světelný design: Raquel Rosildete
Produkce: Dorota Michalak, Alica Minar & col.
Uvedeno 2. 7. 2024 v okolí Studia ALTA
