Má vlast v podání Collegia 1704 zahájí 76. ročník festivalu Pražské jaro

Koncert, jímž provede herec Jan Budař, bude v přímém přenosu vysílat Česká televize a Český rozhlas, na webových stránkách jej budou moci sledovat diváci z celého světa, k šíření do zahraničí přispěje také síť Českých center. Pražské jaro mezi 12. květnem a 3. červnem dále nabídne na dvě desítky koncertů, které budou k zhlédnutína webových stránkách festivalu.

„Provedení Mé vlasti v podobě, v jaké mohla zaznívat na konci 19. století, nepředstavuje pouze celý soubor otázek, týkajících se hudebních nástrojů této doby, ale také otázek týkajících se dobových interpretačních zvyklostí a způsobu čtení Smetanova zápisu tohoto geniálního díla,“ předesílá dirigent Václav Luks.

Zatímco smyčcové nástroje doby romantismu se v základních rysech příliš neliší od současných smyčcových nástrojů a zásadním rozdílem je pouze používání střevových strun, běžné až do poloviny 20. století, u dechových nástrojů je situace nepoměrně složitější. „Druhá polovina 19. století byla poznamenána technickou revolucí a rychlým rozvojem industriální výroby, což se pochopitelně projevilo i ve výrobě a konstrukci dechových nástrojů. Při pohled do partitury Mé vlasti je zřejmé, že Smetana zamýšlel použití modernějších nástrojů své doby, což bylo ostatně již kolem roku 1880 převažující praxí. Přes vizuální podobnost se současnými nástroji je však barva jejich zvuku poměrně vzdálená nástrojům, které známe z moderního symfonického orchestru. Žesťové i dřevěné dechové nástroje se vyznačují měkčím, oblejším zvukem a menší razancí tónu než u dnešních nástrojů.“ Collegium 1704 proto k provedení Mé vlasti přizvalo celou řadu hostů ze zahraničí. „Hráčů na dechové nástroje, specialistů, kteří se na té nejvyšší úrovni zabývají touto hudbou, bychom spočítali na prstech jedné ruky,“ vysvětluje Luks.

Odhalování krás barev smetanovského orchestru se však neomezuje pouze na samotný instrumentář, Luks se podrobně zabývá také otázkou interpretačních zvyklostí doby pozdního romantismu. „Na rozdíl od doby baroka nebo klasicismu však nejsme odkázáni pouze na verbální svědectví, ale máme k dispozici řadu nahrávek, které dobře dokumentují interpretační praxi kolem roku 1900. Je překvapivé, jak vzácně se doplňují a vzájemně potvrzují svědectví slavných instrumentalistů, pedagogů nebo pěvců s dobovými prameny a dochovanými nahrávkami. Před našima očima pak vyvstává obraz interpretace, který je na hony vzdálený moderní představě o tak zvané ‚romantické interpretaci‘,“ popisuje Luks a závěrem zdůrazňuje: „Přistupujme s velkou úctou ke Smetanovu odkazu a hlubokou pokorou k velkolepé české interpretační tradici tohoto díla. Naše provedení nemá být muzeální rekonstrukcí, ale připomenutím estetických ideálů romantické interpretace Smetanovy doby, které mohou být inspirací i pro současné interprety a současné publikum.“