Macbeth ve Státní opeře: Jolana Fogašová a Richard Haan jako skvěle sehraná ambiciózní dvojice

V sedmém představení Macbetha – poslední premiéře loňské sezóny – se v hlavní roli poprvé představil Richard Haan. Jeho obsazení do této královské role bylo sázkou na jistotu: v lednu si jeho baryton v úloze Jaga, po boku José Cury, podmanil obecenstvo. Možná je to jen kouzlo nechtěného – náhodné kombinace sólistů jsou v Národním divadle metodou práce – ale vzniknuvší duo Haan-Fogašová je výborné a přidává koncepci inscenace další pomyslnou hvězdičku. Především je tu věkový rozdíl obou protagonistů. Stárnoucí muž (to myslím bez špetky ageismu) hnaný vpřed výrazně mladší ambiciózní ženou je něco, na čem lze zajímavě vystavět a rozvíjet děj.Martin Čičvák zasadil příběh do temné a industriálně chladné scény Hanse Hoffera; Marija Havran herce vybavila kostýmy, které s touto scénou korespondují a jsou, až na drobnou výjimku, povedené. Moderní střih první poloviny melodramatu umocněný „business lookem“ Lady Macbeth dává připomenout, že tento příběh je nadčasový, nadvláda ega nad jednáním člověka nekonečná a ambice často patologické. Vražda může být pouhou metaforou – zničit oponenta lze mediálně, pracovně, psychicky. Království, úřad, nadnárodní korporace – macbethovské duo se může objevit a realizovat leckde. To čtvrteční otevřelo svou partii o trůn opravdu přesvědčivě. Především Jolana Fogašová hraje par excellence. Manžela nabádá, popostrkuje a přesvědčuje hlasem i gestem. Její syrový a naléhavý soprán je úžasně náladotvorný. Srozumitelnost zpívaného není úplně optimální, ale to lze přejít. Čtením dopisu v úvodu jako by se temné reálie scény daly do pohybu a zamířily ke zkáze. Fogašová přidá hlasem na síle a vzápětí slovo téměř polkne, přitom ale stále hraje, je v pohybu. Ve finále života a na prahu šílenství je stále vkusná. Rozhodně pozitivní posun v porovnání s červnovým výkonem. Richard Haan jako druhé rameno vraždící jednotky položil Macbetha do submisivnější polohy. Trpělivě (a možná trochu s obavami) naslouchá své ženě, jak vykresluje obrazy úžasné budoucnosti, která je čeká. Kultivovaný zpěv doplněný v závěru efektním, dlouhým a pravdivým… la nenia tua sarà. Inteligentní a uměřený jevištní projev. Fogašová a Haan jako pár jednoduše oslovili.Z ostatních sólistů zmiňuji Jaroslava Březinu – árie O figli, o figli miei! byla patřičně smutná a byla po zásluze odměněna potleskem. Jen kostým v první části nebyl úplně tím pravým. Vůdce motorkářského gangu by připomínal, šlechtice ne. Roman Vocel vlastní znělý hlas (a podal jím solidní výkon, to ano), bohužel ale nehraje. Soustavně mi připomínal Juliana Sorela (imobilního, bez mimiky a v té „černé“ části svých úvah). Aniž by hnul brvou, dorazí, kam má, sdělí, co má na srdci, a zase odejde přemítat o svých vnitřních rozporech. Ani strach o syna jsem mu příliš nevěřil. Sbor čarodějnic se zpočátku zdál nesoustředěný. Hned první Che faceste? dite su! končilo značně nesourodě. Ale později sbor uprchlíků a známé Patria oppressa! už přesné bylo (uprchlické krize jdou evidentně napříč staletími). V recenzích se objevovala častá zmínka o odhalení zadní části jeviště včetně hydrantu. Nezdá se mi to nijak zásadně iritující, ale ani průlomové. Podobný model bylo možné spatřit ještě nedávno ve Stavovském divadle v Radokově Kouzelné flétně. Některé prvky režijní koncepce jsou nápaditější a překvapivě funkční (spálené papíry zhmotnělé do kotle čarodějnic), jiné méně pochopitelné – projekce detailních záběrů umírajícího Macbetha. Asi nejvýraznějším a oko poutajícím prvkem je postupně pomalu sestupující kámen, symbolicky mnohovýznamový. Není to špatný nápad, bohužel je technicky nedotažený. Během představení se mechanismus zřejmě zasekl, uvolnil a pak se celý kámen rozvlnil, něco z něj padalo, a to trochu rušilo. Nicméně: ústřední duo rozehrává temný příběh plný násilí, touhy po moci a chladnokrevného prospěchářství. Taky ale příběh života dvou lidí plných pochyb a nejistot. Chemie ústředního páru je nepopiratelná a pro představení byla zásadní. Summa summarum: Macbeth ve Státní opeře stojí za návštěvu, a zvláště v tomto obsazení. Jenže: v listopadu jsou obsazeni paní Bogza a pan Bárta (nesoudím, tuto kombinaci manželů Macbethových jsem neviděl), v prosinci paní Bogza a pan Haan, a co bude v lednu, Opera neuvádí. Škoda. Další důvod pro to, začít hrát v blocích. Tohle losování sólistů mi nepřipadá divácky výhodné.

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto ND Praha / Patrik Borecký