(Foto- Petr Dyrc)
Koncert doslova raketově „odstartoval“ hned na začátku Atalla Ayan vstupní „vizitkou“ mantovského Vévody z Verdiho Rigoletta Questa o quella. Prezentoval ho suverénně jako despoticky nelítostného predátora žen, který se nezastaví před ničím, natož pak před žárlivým manželem. A brzy se ukázalo, že právě árie z oper Verdiho, ale i Donizettiho jsou ta pravá poloha pro uhrančivého brazilského tenoristu s černými kudrnatými vlasy a hutným spinto hlasem a pevnými výškami. Na koncertě ve Smetanově síni takovým tenorovým macho byl nejen jeho Vévoda, který svým milostným vyznáním (E il sol dell’anima) snadno dobyl naivní Gildu, ale i Alfréd, když s umírající Violettou vzpomíná na šťastné chvíle na začátku jejich lásky (Parigi, o cara). Svůj hlas s bouří emocí dával na odiv také jako bostonský guvernér Riccardo ve chvíli, kdy se zříká své lásky k Amélii (Ma se m’è forza perderti). Ale ani jeho Nemorino z Donizettiho Nápoje lásky nebyl žádný ufňukaný chudáček, ale elixírem rozkurážený frajer (Caro elisir), který překypoval štěstím z toho, že se mu podařilo pokořit sebejistou Adinu (Una furtiva lagrima).
Spíše než „piplání“ v detailech dával Ayan na odiv plný, objemný, pevný tenor pavarottiovského typu, který doslova burácel Smetanovou síní. Dynamickými odstíny a messa di voce šetřil. A nevyvaroval se intonačních nepřesností. Postihly zejména jeho interpretaci snu o ráji (En fermant les yeux), ve které jako Massenetův rytíř Des Grieux líčí nevděčné Manon představu jejich budoucího štěstí, ale i duet N’est-ce plus ma main, když se už jako abbé marně snaží nepodlehnout svodům Manon. Bylo zřejmé, že tato francouzská opera není Ayanovou doménou, jakkoli tuto roli vytvořil v Kolíně nad Rýnem.
Vedle takto hutného tenoru působil soprán Simony Šaturové sice křehce, ale mnohem plastičtěji se spoustou nádherných muzikantských detailů a fines, kterými se prosadila i na mezinárodních scénách především v mozartovském repertoáru, ale i italském bel cantu. Škoda, že dirigent Robert Tuohy ne vždy přizpůsobil hlasitost orchestru těmto jejím přednostem. Simona Šaturová zpívala ve špičkové formě. Její hlas se nádherně nesl prostorem, v oblých a přitom zářivých výškách, perlil v brilantních koloraturách i jasných trylcích. Šaturová doslova kouzlila s dynamikou a výrazovými jemnostmi. Jako křehká vyděšená Verdiho Gilda byla snadnou kořistí pro zkušeného dobyvatele žen (E il sol dell’anima), a dojemná ve svém prvním, tak upřímném milostném vzplanutí k domnělému chudému studentovi (Caro nome). Svou všestrannost osvědčila také jako dívčí rozjásaná Gounodova Julie (Je veux vivre), rafinovaně svůdná Massenetova Manon i sebevědomá Donizettiho Adina. Svou technickou svrchovaností a muzikalitou excelovala v náročné Donizettiho árii Lindy di Chamounix a O luce di quest’anima zvládla v obdivuhodném tempu s intonační suverenitou intervalových skoků.
Sice chvíli trvalo, než se dirigent Robert Tuohy, který působí především ve francouzských operních divadlech, Symfonický orchestr Českého rozhlasu a sólisté usadili v souhře – Ayan s hýřícími emocemi tendoval k drobným tempovým vybočením, zatímco dirigent s přehlednými gesty držel precizní pravidelnost, a rychlé tempo, které nasadil při loučení Vévody alias studenta a okouzlené Gildy, zpočátku vázlo. Celkově se však SOČR prezentoval jako zběhlý partner sólistů a dostatečně zkušený orchestr na to, aby využil efektů Berliozova Římského karnevalu i výrazových kontrastů ve Verdiho předehře k Luise Millerové. Své kvality osvědčily i jednotlivé nástrojové sekce a sólové příležitosti nepromarnili hráči na anglický roh klarinet nebo fagot. Preludio k 3. dějství Traviaty však už působilo spíše jako nadbytečná výplň pro přechod mezi Flotowovou Martou a Verdiho Traviatou jinak dramaturgicky přehledně vystavěného koncertu, ve kterém bloky Verdiho oper střídal francouzský repertoár a v závěru Donizetti a oba sólisté se mohli předvést v rolích, které patří v současné době k jejich doménám.
Na koncertě Simony Šaturové a Atally Ayna si tak na své přišli jak milovníci velkých „italských“ tenorových hlasů, tak příznivci rafinovanějšího italského belcanta. I když Smetanova síň tak docela zaplněná nebyla, publikum reagovalo velice vnímavě a po nadšeném srdečném potlesku byl báječnou tečkou třetí přídavek – přípitek z Verdiho Traviaty (Libiamo).
(Foto- Petr Dyrc)
– Pro další fotografie z této akce i jiných představení a koncertů sledujte náš –
GIUSEPPE VERDI (1813–1901)
Questa o quella (Vévoda mantovský)
Rigoletto, 1. dějství
E il sol dell’anima (Gilda, Vévoda mantovský)
Rigoletto, 1. dějství
Caro nome (Gilda)
Rigoletto, 1. dějství
Hector Berlioz (1803-1869)
Římský karneval
CHARLES GOUNOD (1818–1893)
Je veux vivre (Julie)
Romeo a Julie, 1. dějství
JULES MASSENET (1842–1912)
En fermant les yeux (Des Grieux)
Manon, 2. dějství
Toi! Vous! …est-ce plus ma main (Des Grieux, Manon)
Manon, 3. dějství
přestávka
FRIEDRICH VON FLOTOW (1812–1883)
M’appari tutt’amor (Lyonel)
Martha, 3. dějství
GIUSEPPE VERDI
Preludio
La traviata, 3. dějství
Parigi, o cara (Alfredo, Violetta)
La traviata, 3. dějství
Předehra
Luisa Miller
Ma se m‚è forza perderti (Riccardo)
Maškarní ples, 3. dějství
GAETANO DONIZETTI (1797–1848)
Ah! Tardai troppo – O luce di quest’anima (Linda)
Linda di Chamounix, 1. dějství
Una furtiva lagrima (Nemorino)
Nápoj lásky, 2. dějství
Caro elisir (Nemorino, Adina)
Nápoj lásky, 1. dějství
Přídavky:
Salvatore Cardillo – Core ingrato
Ernesto de Curtis – Non ti scordar
Giuseppe Verdi – Libiamo (La traviata)
[yasr_overall_rating]
