MacMillanův Mayerling aneb baletní sex, drogy a kapka rock’n‘rollu

Pokud je Francie domovem romantické Sylfidy a Giselle, Petrohrad symfonických baletů féerií jako Spící krasavice nebo Bajadéra, pak je bezpochyby Londýn tímtéž pro drama. A nejen činoherní. Dá se skoro říct, že se ze Shakespearova vlivu v 17. století Anglie ještě nevzpamatovala a jeden z největších nám známých dramatiků ovlivňuje své následovníky napříč generacemi a uměleckými žánry. Jak jinak si vysvětlit grandiózní, opulentní taneční opusy Kennetha MacMillana, které jsou hrdě chráněným a opečovávaným dědictvím Královského londýnského baletu?
Alexander Campbell (foto Alice Pennefather)

MacMillan je širšímu baletnímu publiku znám zejména svou verzí Romea a Julie, bez jehož balkónové scény se neobejde téměř žádné pořádné gala představení, a Manon dle stejnojmenné knihy Abbého Prévosta. Kromě literárních předloh však dlouholetý residenční choreograf první londýnské scény nalézal inspiraci rovněž v historii. Odtud pramení jeho balet Anastazie o údajně jediné přeživší dceři v roce 1917 bolševiky vyvražděné ruské carské rodiny Romanovců a obdobně jeho patrně nejtemnější dílo Mayerling, jež se vrací k osudům jednoho ze členů poslední generace panovnického rodu habsburské rakousko-uherské monarchie. A právě Mayerling (v partituře se opírající o emočně široce barvité dílo Franze Liszta (o výběr, orchestraci a aranžmá se postaral John Lanchbery) otevíral 8. října novou baletní sezónu londýnské Královské opery v Covent Garden.

Balet je pojmenován po loveckém zámečku uprostřed vídeňských lesů, v němž 30. ledna 1889 ukončil svůj život následník císařského trůnu, korunní princ Rudolf spolu se svou sedmnáctiletou milenkou Mary Vetserou. A právě osudy posledních let Rudolfova života, jeho peripetie s milenkami, kolize s rodinou a krize s drogami, duševními i tělesnými chorobami jsou hlavním obloukem vyprávěného příběhu.

Kristen McNally, Steven McRae (foto Andrej Uspenski)

Rudolf, jediný syn císaře Franze Josefa a císařovny Elisabeth, známější pod přezdívkou Sisi, byl již od dětství, jak bylo pro chlapce jeho postavení zvykem, podrobován drilu, který jej měl připravit na povinnosti válečníka a panovníka. Tradují se příhody, kdy musel stát od brzkého rána ve sněhu, či jej zavřeli do obory s informací, že je v ní vypuštěné divoké prase, a celé martyrium skončilo až ve chvíli, kdy princ, paralyzován strachem, omdlel. Koupele v ledové vodě a buzení střelbou byly jen dalšími roztomilými drobnostmi. Dá se předpokládat, že i bez minimálně z dnešního pohledu svérázných výchovných metod by z prince nevyrostl dvakrát psychicky stabilní jedinec. Odosobněnost císařské výchovy, odloučení od matky, která si k synovi a potažmo celé rodině (bezpochyby i díky výtečné práci císařovy matky arcivévodkyně Sophie) nikdy nenašla cestu zpět, a společenské nároky z Rudolfa nevyhnutelně vytvořily křehkého, byť charakterově poněkud pokřiveného člověka.

Francesca Hayward (foto Foteini Christofilopoulou)

Na jevišti se s ním poprvé setkáváme v den svatby s mladičkou, šestnáctiletou belgickou princeznou Stephanií (Francesca Hayward), která je nejdříve ignorována na úkor vlastní sestry Louisy (Romany Pajdak), s níž Rudolf nevybíravě flirtuje, a následně hraběnky Marie Larisch (Sarah Lamb), bývalé princovy milenky, která by k následníkovi nicméně i přes svůj vlastní stav vdané ženy měla ráda neustále víc než blízko. Po svatební oslavě, která jen tak tak nekončí fiaskem, utíká Rudolf za svou matkou (Kristen McNally) v poslední zoufalé naději na projevení náklonnosti a vřelých citů, kterých vůči němu již císařovna není schopna, nebo možná už ani schopna být nechce. Stephanie se zatím připravuje na první společný čas se svým novým manželem a v následných minutách zažívá bez přehánění pravděpodobně tu nejhorší svatební noc v historii svatebních nocí, kdy ji její vyvolený přivítá v jedné ruce s revolverem s hlavní mířící mezi její oči a ve druhé s lidskou lebkou.

Edward Watson (foto Alice Pennefather)

S mimomanželskými styky se v určitých kruzích nedělávalo příliš cavyků, zůstávaly-li tyto alespoň domněle navenek otevřeně nepřiznané. Své milence a milenky měla jak císařovna Sisi, tak Franz Josef (ten od manželky k jedněm narozeninám dokonce dostal portrét jedné z přítelkyň, herečky Katheriny Schratt). Pravidelné Rudolfovy návštěvy v nevěstinci u další z jeho milenek, Mitzy Caspar (Marianela Núñez) se ovšem vymykaly kontrole, podobně jako jeho chování k manželce, která byla donucena se jednoho z takovýchto nočních tahů zúčastnit a sledovat, kterak se její muž nevázaně baví.

Marianela Nunez (foto Alice Pennefather)

Další zábavu mu měla poskytnout nová a osudová milenka. Sedmnáctiletá a do prince očividně bláznivě zamilovaná Mary Vetsera (Natalia Osipova), jíž Rudolfovi na stříbrném podnose, s požehnáním samotné dívčiny matky, baronky Heleny (Elisabeth McGorian), nenaservíroval nikdo jiný než hraběnka Larischová. Doporučuji nepokoušet se aplikovat současné morální standardy. Po královském honu, na němž Rudolf nešťastnou náhodou zastřelí jednoho z dvořanů, naberou věci překotně rychlý spád. Rudolf propadá hlouběji do opiového opojení drog a konečně nalézá tak dlouho hledaného partnera svolného, a ochotně, bez zábran a postranních úmyslů k jedinému úniku z nastalé situace. Do loveckého zámečku přiváží princův soukromý řidič Bratfish (Alexander Campbell) Mary a po posledních výbuších alkoholu, vášně, drog a šílenství si oba proženou hlavou kulku.

Ryoichi Hirano (foto Helen Maybanks)

Rozsáhlý, co do kostýmů a dekorací přepychově výpravný tříaktový balet, jenž by možná z dnešního pohledu snesl zkrácení (premiéru měl v roce 1978), nicméně naživo v divadle překvapivě nepůsobí ani na moment zdlouhavým, natahovaným dojmem, je rámován scénou temného prologu a epilogu, která vypadá na první pohled totožně. Na opuštěném místě je do země bičované deštěm spouštěna do neoznačeného hrobu rakev. Na začátku netušíme, kdo v ní leží. V závěru je do hrubě otesané truhly bez jakýchkoli obřadních kudrlinek dotaženo bezvládné dívčí tělo. Přiznat v křesťanské monarchii sebevraždu následníka trůnu? Nemyslitelné. (Oficiální příčinou smrti třicetiletého korunního prince bylo selhání srdce.) Připustit, že se daný následník zastřelil s vlastní milenkou? Nemožné.

Natalia Osipova, Edward Watson (foto Alice Pennefather)

Po přiblížení děje a při znalosti MacMillanova místy až atleticky akrobatického stylu tanečních duetů je evidentní, že Mayerling klade na své interprety gargantuovské nároky. Soubor se předvedl v naprosto nezpochybnitelném zlatém standardu jednoho z nejlepších baletních těles na světě, sborové scény celého ensemblu u dvora či v nevěstinci nepostrádaly potřebný lesk, či devótní dekadenci, dámská suita císařovniných dvorních dam, či služek princezny Stephanie zase rozkrývala MacMillanovu ladnou, přirozeně plynoucí tanečnost a dala zapomenout na některé až zbytečně popisné, doslovné momenty. Centrem pozornosti jsou ovšem, a zcela po právu, duety. Nejde totiž jen o to, že jsou po taneční i technické stránce komplikované, často se pohybující na hraně, vyžadující mezi partnery naprosto neotřesitelnou důvěru, jelikož zejména ve vypjatých, vášnivě, až agresivně živočišných duetech se tanečníci přibližují na samotnou hranici nebezpečí. Současně potřebují hluboký ponor do charakteru role, jinak hrozí, že se z nich stane překombinovaná, bezobsažná gymnastika.

Natalia Osipova, Ryoichi Hirano (foto Helen Maybanks)

Papírově obsazení přetékalo hvězdami v podobě šesti prvních sólistů. V samotném středu měl stanout jeden z nejlepších Rudolfů nejen své generace, Edward Watson. Vinou zranění ovšem pouhý týden před premiérou došlo ke změně obsazení a váha premiéry padla na Ryiochiho Hirana, který se psychicky i fyzicky náročné role korunního prince ujal vůbec poprvé. A budeme-li mluvit čistě o fyzické stránce věci, je třeba ocenit, jakým způsobem si se svým úkolem poradil, jelikož během bezmála tříhodinového baletu tančí náročné duety se šesti partnerkami. V nich měl ale mimořádné štěstí. Francesca Hayward jako jeho manželka dovedla i dle historických dokumentů mdlé belgické princezně vetknout osobnost a zářící auru. V zoufalé scéně svatební noci je odhodlaná se nevzdat, nenechat se odehnat a svého nového manžela pochopit, nebo alespoň získat příležitost a důvěru být mu nablízku. Jak příběh postupoval, nepůsobí jako poražená, zdecimovaná oběť, ale stále hrdá šlechtična poutající k sobě pohled i přesto, že nemá tolik tanečních příležitostí. Ostatně že není malých rolí, dokazuje i Marianela Núñez coby kurtizána Mitzy Caspar, jíž stačí na jevišti pět vteřin a koupí si pozornost celého hlediště i jeviště jediným mrknutím oka. Je nevázaná, nezávislá, sebejistá a neváhá se následníkovi trůnu vysmát do očí, když jí nabízí eventualitu společné sebevraždy. Obdobně exceluje Alexander Campbell jako Bratfish, vědom si beznadějného konce svého zaměstnavatele a stejně se snažící zvrátit nevyhnutelné. Drobnosti, jako postupně vyhasínající pohled, když si i on uvědomí, že nemůže udělat už vůbec nic, zasadí skutečnější ránu než kdejaký expresivnější emocionální výhřez.

Ryoichi Hirano, Sarah Lamb, foto Helen Maybanks

Fenomenální Marii Larish představovala Sarah Lamb a svou postavu měla vycizelovanou k dokonalosti (ostatně s touto rolí pracuje už téměř deset let). Její vypočítavost, chladná manipulace a do určité míry bezskrupulóznost působí v kontrastu s jemným obličejem něžné disneyovské princezny ještě mrazivěji a zlověstněji. Není ovšem jen jednostranně rozvinutou potvorou šplhající společenským žebříčkem, její duety s Rudolfem poodhalují další, nevypočitatelné vrstvy její osobnosti, tu podporují ono prospěchářství, tu snad, možná, kdysi dávno skutečný cit. Když v závěru není schopná vyčerpaného, rezignovaného prince dostat z depresí, máte na zlomek vteřiny dojem, že její zoufalství skutečně souvisí pouze s princovým osudem. Natalia Osipova pak svou Mary Vetseru tvoří jako posedlou, obsesivní, zvláštním způsobem majetnickou dívku s doletem neřízené střely. V určitých chvílích působí ještě vyšinutěji než její vyvolený, je ochotná udělat cokoli, představa společné smrti ji až chorobně fascinuje a téměř se zdá, že je to ona, kdo je pánem situace, kdo téměř netrpělivě čeká, až Rudolf odhodí poslední pochybnosti, podlehne všem démonům a ona jej pak vrhne z onoho posledního útesu vstříc naprostému zmaru. Kdyby tak ještě v určitých chvílích upustila od přemrštěného projevu ve stylu sovětského zpracování klasických baletů a nepotřebné gestické manýry, která se tluče se sice dramatický, ale přece jen nepatetickým herectvím ostatních členů Královského baletu.

Ryoichi Hirano byl nakonec bohužel nejslabším článkem celé skládačky. Jeho Rudolf postrádá hloubku, propracovanější charakter, a hlavně tolik podstatné charisma. Svého korunního prince už od počátku vnímá jako oběť předurčenou k padnutí a vzbuzuje tak velmi rychle lítostivý soucit. Což je rozhodně jedna z emocí, jež by ve vás měla být vyvolána, nemohu se ale zbavit dojmu, že celkový Rudolfův obraz by měl být pohříchu komplikovanější a konfliktnější. Role Rudolfa interpretovi dává možnost být zoufale citově vyprahlým i neskrývaně agresivním zároveň, arogantním, bezohledným sociopatem a současně psychicky vyčerpanou troskou, tak trochu se chce říct padouchem i hrdinou. V tomto obsazení byl však Rudolf převálcován svými ženskými protějšky. Což je nakonec docela symptomatické.

MacMillanův opus, slavící v letošním roce 40. výročí uvedení, bude možné 15. 10. zhlédnout i v místních zeměpisných šířkách v pražském kině Bio Oko, kdy se v hlavní mužské roli představí Steven McRae. A nejste-li z Prahy, můžete zakoupit DVD z roku 2009. Pustit si ho můžete v pohodlí domova, a ještě uvidíte Edwarda Watsona, což je můj osobní top tip.

 

Hodnocení recenzentky: 75 %

 

Mayerling
Psáno z představení 8. října 2018 Royal Opera House Londýn

Choreografie: Kenneth MacMillan
Hudba: Franz Liszt
Scéna a kostýmy: Nicholas Georgiadis
Světla: John B. Read
Dirigent: Koen Kessels

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]