Maďarská Jenůfa na Žofíně

"Standing ovation" těch, kteří přišli 28. září 2018 na Žofín a koš podzimních květů se stuhou v českých národních barvách, zakončily provedení Janáčkovy Její pastorkyně, kterého se na český státní svátek ve velkém žofínském sále zhostila Maďarská státní opera z Budapešti v plném obsazení sboru i orchestru.

Nebývá častým jevem, aby do Čech zavítalo obsazení hned celého operního domu z Pešti, a už vůbec ne, aby tu provedlo náročného Janáčka, nadto s převahou maďarsky rodilých pěvců, víceméně koncertně a ještě nikoliv na jevišti, ale na taneční ploše Žofína.

Maďarská státní opera renovuje svou budovu, která patří v Evropě mezi nejkrásnější operní domy, a tak se v mezičase, kdy neúčinkuje náhradně v Erkelově divadle (Erkel Színház), vydává na turné. To turné, které v těchto dnech směřovala na Slovensko, do Polska a do Čech, se nese v duchu Viszegrádské 4ky (pod názvem V4 Operaturné). Programovou koncepcí je proto záměrně jakýsi višegrádský patchwork: z hudby, umělců, tvůrců (česká Janáčkova opera a maďarské Kodályovo dílo Székely fonó (Sikulské přástky), maďarští, polští pěvci a hudebníci…).

V Praze se konala jen dvě představení: 28. září 2018 Její pastorkyňa a 29. září 2018 a Kodályova jednoaktová operou Sikulské přástky. Obě na Žofíně.

Jak je známo, právě oba jazyky, čeština a maďarština, patří v Evropě mezi ty nejobtížnější. A platí to i recipročně: maďarština je velice obtížná pro Čecha a – jak jsme  slyšeli – i čeština je pro většinu Maďarů nepřekonatelný oříšek. Nicméně je třeba tuto ctižádost, která patří mezi základní regule především Vídeňské státní opery, kde se všechny opery zpívají v originále, i u Maďarské státní opery ocenit. Bohužel ale právě velmi často zahraniční opery vybírají z českého repertoáru Janáčka, a Janáček vždy pohoří. Jako před časem ve Vídni, tak i nyní na Žofíně. Rozbít naprosto nerozlučnou jednotu slovní melodie a hudby u Janáčka je smutné. Pěvci nejsou schopni vyzpívat/vyslovit řádně text, čímž nevyzpívají řádně ani notový zápis a proto se nesejdou ani s orchestrem, hudba ztrácí svůj hudební záměr. Výsledkem je provedení Její pastorkyně jdoucí zcela mimo daný hudební styl, který se, jak bylo na slyšet, nabíjí doslova zromantizovanou melodikou, která zcela stírá Janáčkovu jedinečnost a výjimečnost a kde se naprosto ztrácí a zaniká pro Janáčka tak příznačná hudební dikce včetně právě oněch spodních žalostně trýznivých tónů jeho překrásné jímavé hudby. Tragiku doháněli tedy pěvci, jak jinak, než uši trhajícími fortissimy a neslyšnými piany doutlučenými vervou orchestru. Většina pěvců včetně orchestru s dirigentem (Balázs Kocsár) vůbec Janáčkovu hudbu nepochopila. A snad ani libreto. A přece právě v maďarské literatuře je mnoho velmi podobných syžetů, a to nejen od klasika stejných námětů a hlavního představitele tzv. lidových spisovatelů Zsigmonda Móricze. Byla to stejná doba, byly tu stejné problémy, stejná etika, stejná témata, která se žila a velice stejně „řešila“ a literárně i hudebně stejně zpracovávala.

Na Žofíně se ale zpívalo a hrálo nadlehčeně, operetně (v posledním aktu si dupnul pár rychtář-rychtářka malý čárdášek). Jenůfě, pěveckým ztvárněním role bližšímu spíše Traviatě, v podání Szilvie Rálik nebylo rozumět ani jednoho slova, vyjma snad několika „vět“ v závěru opery. Její hlas, který má sice dobrý potenciál, nikoliv však na Janáčka, zněl nevyrovnaně, nevyváženě a neodrážel meritum role. Nejinak tomu bylo i u ostatních ženských rolí, jejichž základním pěveckým projevem bylo tremolo. Zatímco role Karolky (Krisztina Simon), stařenka Buryjovka Éva Balatoni), Barena (Mária Farkasréti) a jiné zpívali rodilí maďarští pěvci, byla role kostelničky přenechána polské pěvkyni Heleně Zubanovich. Dalo se tudíž předpokládat, že jako Slovance, jí čeština nebude dělat problémy. Opak byl tragickou pravdou. Její přednes (rovněž často s nevhodným tremolem, násilnými až ukřičenými fortissimy, nástupy mimo hudbu, přestože v první divácké řadě seděla sbormistryně a pěvcům dávala nástupy) byl zcela mimo pojetí Janáčkovy hudebnosti.

Výjimku v celé žofínské produkci tvořili pouze dva muži, Maďaři István Kovácsházi a Atilla B. Kiss, představitelé Laca a Števy. Oba podali mimořádně kvalitní výkony, a to jak po pěvecké stránce, tak co do výborného hereckého uchopení role, kde vynikl zejména Števa. Jejich pěvecký výkon plně odpovídal Janáčkově hudebnosti, a ačkoliv je orchestr nemilosrdně stále strhával do líbivé melodičnosti salónních operet, drželi jako jediní správné nástupy, výslovnost, dikci. A nebylo to jistě jen proto, že např. Atilla B. Kiss studoval zpěv také v Praze a mohl se zde tedy jak s českým pěveckým projevem, tak s Janáčkovou hudbou dobře obeznámit a zúročnit to posléze v četných provedeních jak Števy v Barceloně, tak Laca v Monte Carlu.

Janáčkova Její pastorkyně byla provedena na tanečním parketu Žofína koncertně, nicméně „výprava a režie“ ji pojala jaksi polodivadelně (výprava ukrajinský Oleksandr Bilozub, režie ukrajinský Attila Vidnyánszky, produkci Jenůfy vytvořili 2004). Zpívalo se napůl jevištně herecky, napůl staticky, „hrálo“ se bez kulis, avšak v kostýmech, rádoby lidových. Ty, typově sjednocené u všech protagonistů pomocí pestrých přehozů-sukní-kytlic upomínajících na ručně tkané, v 70. letech 20. století úžasně moderní, zejména na Slovensku vytvářené předložky z útržků starých hadrů, poměrně nedobře korespondovaly s elegantními černými smokingy, naškrobenými bělostnými košilemi a sametovými motýlky mužského sboru a černými róbami dam s červenými šerpami, před nimiž tito sólisté v prvním aktu za orchestrem stáli. Další dva akty se sólisté přesunuli za orchestr, tedy přímo před řady diváků, čili do prostředka sálu (sedělo se na taneční ploše čelem k Mánesu, kde pod okny stál rozdělený sbor a pod nimi orchestr, proti němu posluchači).

Kostelnička s černým hábitem, výše zmíněným patchwork přehozem kolem těla a vlajícími rukávy s volnými červenými hadrovými proužky, upomínala včetně pěveckého uchopení role na Ježibabu z Rusalky (kterou mimo jiné umělkyně také ve svém pěveckém repertoáru již dříve zpívala).

Od tak mimořádné návštěvy Maďarské státní opery bychom bývali očekávali, že její management vezme v potaz čas (přijet hostovat v době defacto 3 volných dní, nota bene ještě slunečných, kdy valná většina Čechů tradičně vyjíždí ven z Prahy i Čech, nebyl dobrý nápad. A přitom stačilo otočit směr cesty…), vezme v potaz místo (nacpat na taneční parket Žofína celý sbor, orchestr, sólisty a diváky, když ND má řadu plonkových dnů, nebo když tu existují i jiné krásné operní domy – Plzeň, Karlovy Vary, Liberec…), vezme v potaz téma (Janáček opravdu nebyl kvalitou provedení šťastný výběr) a konečně i skladbu obecenstva (to tvořila takřka výhradně maďarská menšina v Praze – a ta by zcela nepochybně uvítala něco „svého“- maďarského, vždyť na Janáčka mohou jít zde a na nesrovnale lepšího…).

Jenůfa byla teda odehrána. Těšme se proto radši na druhé a poslední představení 29. září 2018 sice tamtéž, ale na autenticky maďarské, Sikulské přástky Zoltána Kodálye: tam asi nepůjde hned tak něco zkazit.

Hodnocení recenzenta: 30%

Leoš Janáček: Jenůfa
Žofín – Velký sál, 28. září 2018 od 19.00 do 22.11 hodin

Stařenka Buryjovka: Éva Balatoni
Laca Klemeň: István Kovácsházi
Števa Buryja: Atilla B. Kiss
Kostelnička: Helena Zubanovich
Jenůfa: Szilvia Rálik
Stárek: Géza Gábor
Rychtář: László Szvétek
Rychtářka: Júlia Vajda
Karolka: Krisztina Simon
Pastuchyňa: Éva Várhelyi
Barena: Mária Farkasréti
Jano: Eszter Zavaros

Režie Attila: Vidnyánszky
Choreograf: András Nádasdy
Výprava: Olekszandr Bilozub
Sbormistr: Gábor Csiki
Sbor a orchestr Maďarské státní opery

Dirigent: Balázs Kocsár