Prázdnou scénu definoval vysvícený okraj, podobný například boxerskému ringu. Pro nástupy sloužila středová „průrva“ v sametovém horizontu, která tanečníkům poskytovala funkční efekt zjevení se a mizení. Jednotná vstupní pozice připomínala princip módních přehlídek či navozovala atmosféru varieté. Této představě napomáhaly bizarní kombinace šatstva a masek, které svou nesourodostí otevíraly otázky k jejich významu a motivacím předkládaných návazností. V řešení kostýmů se choreograf Frenák (obdobně jako mnozí ostatní umělci exponující tělesné linie a kladoucí důraz na vizualizaci geometrie tanečního pohybu a současně si pohrávající s intimitou) přidržel minimalismu. Základ tvořilo spodní prádlo s častým využitím náznaků oficiálního oděvu a sportovní „outfit“ s přiznanými chrániči.
Představení například zahájila tanečnice v rozhaleném volném obleku, v němž neustále podklesávala do provazu. Dále se objevil muž s velkými černými sportovními brýlemi v saku, avšak ve spodním prádle, pak i osoba v celotělové, flitry poseté masce jelenovité zvěře. V jiném výstupu scénu ovládla hlavová maska opice, anebo performer v rudé obručové sukni evokující módu baroka, ale také žena v odhalujících svatebních šatech s dlouhou vlečkou, která její touze po plynulosti kladla překážky. Výčet naznačil tvůrčí úsilí prolnout zjevnou hru s hranicemi do estetické i pohybové roviny.
Myšlenkové interpretace choreografií by pro svou abstraktní povahu ale mohly přerůst jak samo viděné, tak vůbec záměr. Ve zhlédnutých fyzických pasážích se volně vyjevovala témata manipulace a závislosti, převahy a podrobování, expozice a exhibice. Zároveň se nešlo ubránit pocitu, že se vše děje „jen na oko“, a to i s ohledem na častá zacyklení prvků až do (hraného) tělesného vyčerpání nebo hudebního zlomu. Repetice, reprezentace a frontální zacílení kontrastovaly s čísly směrovanými do různých směrů a z hlediska těla vícero úrovní.
Tanečníci nezpochybnitelných kvalit a zkušeností evokovali katalog historicky oblíbených prvků a vazeb. Jejich zapálení pro pohyb se však obrazně rozpíjelo ve zmiňovaných opakováních, která nepřinášela přirozenou gradaci, ba naopak. V porovnání s předchozí Frenákovou tvorbou, v níž zásadní roli nezřídka hrála úprava prostoru například šikmou plochou, závěsnými objekty nebo náčiním pro vzdušnou akrobacii, aby do konvenčních prostředí vnesl destabilitu a napětí, se tentokrát o pozornost ucházela „jen těla“, a to buď asociující přehlídku, výstavu či dění až erotického náboje v průhledu klíčovou dírkou.
Hostující Fragmants postrádaly vypointování ve smyslu dotažení detailů, situací a pohybových libret. Chyběl zde předpokládaný ponor do malby fyzických obrazů s jasnějším přesahem k naznačované mytologii v paralele ke komunikačním vztahovým uzlům současnosti, jakým oplývaly inscenace Boys, Twins a jiné. Umění multižánrového prolínání pohybově-expresivních forem se zde neprojevilo, pravděpodobně i z důvodu délky představení ani nemohlo, na očekávané škále. Z představení maďarského souboru v pražském divadle PONEC zůstala vzpomínka na kolekci přímočarých etud a tanečních výstupů, jako by jejich představitelé na okamžik vystoupili z retro galerie, aby se záhy opět stáhli do kostýmních fundusů. Celkovému vyznění neprospěla ani slabá podpora publika. Na divácké účasti se nejspíš podepsal fakt, že se uskutečnilo „v předvečer“ festivalu TANEC PRAHA, na nějž je přece jen dlouhodoběji upřena mnohem hlubší pozornost.
Fragmants
Koncept, choreografie, režie, kostýmy, scénografie:frenÁk
Účinkují: Léna Árvay-Vass, Viktor Banka, Gergő Cserháti, Vivien Ferenz, Eoin Mac Donncha
Dramaturgie: dr. Nóra Horváth
Světelný design: János Marton
Hudba:Attila Hajas
Zvukový design: Attila Hajas
Psáno z pražské premiéry dne 6. 5. 2025, uvedené v divadle PONEC.
