Maestro a Noční můra: John Mauceri a Danny Elfman v Obecním domě

  1. 1
  2. 2

Život někdy umí přinášet netušená překvapení. Jedním z nich může být například následující zajímavá shoda okolností: v pondělí vystoupil v pražském Obecním domě San Francisco Symphony Orchestra, a to v rámci Pražského jara, které oficiálně začíná teprve 12. května. A hned druhý den zazněl na témže místě koncert Danny Elfman – Hudba z filmů Tima Burtona, tentokrát pod hlavičkou festivalu Prague Proms. Jeho zahájení je však plánováno dokonce až na 16. června. Že by „Festival festivalových předskokanů“?

A jako by to nestačilo, ještě si dirigentskou taktovku pomyslně předaly dvě výrazné osobnosti americké hudby, které toho mají společného víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Sanfranciský Michael Tilson Thomas (narozen 1944) i „elfmanovský“ John Mauceri (narozen 1945) byli mimořádně oblíbenými žáky Leonarda Bernsteina, oba si od počátku sedmdesátých let vybudovali obdivuhodnou mezinárodní kariéru a oba se ve svém vrcholném období věnovali špičkovým orchestrům na protilehlých koutech Kalifornie. A pokud by někdo zdvihl obočí při představě, že zde srovnávám prestižní symfonické těleso ze San Francisca a cosi, co se jmenuje Hollywood Bowl Orchestra (a co bylo založeno samotným Maucerim v Los Angeles teprve roku 1991), musím kontrovat, že o prvotřídní hudební subjekt se rozhodně jedná i v tomto případě. Jeho koncertní a nahrávací aktivity mají poměrně zásadní podíl na obecném vnímání filmové a muzikálové hudby jako svébytného a plnohodnotného druhu americké kultury. Sám Mauceri, mimochodem někdejší šéfdirigent operních domů ve Washingtonu, Glasgowě, Turíně a Pittsburghu, je navíc respektovaným znalcem a propagátorem vokálně-scénické hudby dvacátého století. Referenční nahrávky Korngoldova Zázraku Heliany, Blitzsteinovy Reginy, Weillovy Žebrácké opery, původní verze Gershwinovy Porgy a Bess, ale i jeho muzikálů Girl Crazy a Strike Up the Band, zásadní podíl na znovuobjevení kvalit Bernsteinova Candida, to vše je jen zlomek aktivit, které činí z Johna Mauceriho skutečnou dirigentskou celebritu. Přesto si dovoluji konstatovat, že je v diváckém přístupu k oběma koncertům přinejmenším jeden zásadní rozdíl. Na sanfranciské filharmoniky s Michaelem Tilsonem Thomasem (a houslistkou Julií Fischer) přišli posluchači díky věhlasu interpretů pravděpodobně zcela bez ohledu na zvolený repertoár. Pro drtivou většinu návštěvníků úterního koncertu představovala naopak jeho hudební náplň hlavní důvod, proč se do téměř vyprodané Smetanovy síně vypravit.V Obecním domě bylo toho večera všechno trochu jinak, než bývá na běžných symfonických koncertech zvykem. Mixážní pulty a blikající monitory zhruba uprostřed hlediště, úměrné množství kabelů, které ústily u mikrofonů na pódiu, rampy s barevnými reflektory ve výši oka reliéfního Bedřicha Smetany na varhanní empoře, a hlavně – projekční plátno přímo nad orchestrem. A to publikum! Tolik mladých, nezřídka výstředně oblečených, nalíčených a co do barvy vlasů neortodoxních diváků se vídá v secesním stánku umění jen zřídka. Občas se davem mihl i seriózní intelektuál, který skrýval pod sakem tričko s vyobrazením hlavního hrdiny snímku Noční můra o Vánocích (respektive Ukradené Vánoce), výjimkou nebyli ani pánové v kravatách s batmanovskými motivy. Zkrátka a dobře, filmy amerického režiséra Tima Burtona představují pro řadu jeho fanoušků kult, jemuž občas stojí za to přizpůsobit i svůj vzhled. K vizuálně opulentním a co do režijního rukopisu snadno identifikovatelným snímkům, které obvykle pojednávají o bizarních samotářích, bojujících s nepřátelským okolím, patří většinou i tvůrcův hold pokleslým žánrům, jistá dávka dětského pohledu na svět a znepokojující fascinace smrtí. Až na výjimky se tyto filmy neobejdou ani bez neméně kultovního hudebního doprovodu Burtonova dvorního skladatele Dannyho Elfmana. Ve chvíli, kdy management Prague Proms oznámil, že u příležitosti zahájení pražské výstavy Burtonových kreseb a výtvarných návrhů uspořádá také koncert hudby z jeho filmů, bylo pro příznivce Střihorukého Edwarda, Batmana, Karlíka a továrny na čokoládu nebo Alenky v říši divů o programu na 25. března rázem rozhodnuto.

Poté, co publikum přivítalo usměvavého a mile nemotorného Maestra Mauceriho, zvedl dirigent taktovku a zahájil hudební smršť ze suit z Elfmannových filmových soundtracků. A byl to skutečný hodokvas pro uši i oči: výtečně instrumentovanou a myšlenkové nápaditou hudbu v suverénním provedení Českého národního symfonického orchestru doprovázel coby další specifický „hudební nástroj“ také Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Jan Ocetek) magicky znějícími chorály beze slov či v latině. Na projekčním plátně se střídaly ukázky z Burtonových filmů, jejichž doprovod právě zněl, s jeho působivými kresbami, které nezapřely výrazný rukopis ani mistrně zvládnutou techniku. Nelze než ocenit, že promítání se obvykle omezilo jen na první minuty trvání každé ze skladeb; pak už se mohli posluchači nerušeně soustředit pouze na kvality Elfmanovy partitury. Nutno přiznat, že navzdory původnímu určení skladatelova hudba samostatně bez obtíží obstojí: úmyslně naivní valčíkový rytmus báječně charakterizoval hlavního hrdinu filmu Pee-Weeho velké dobrodružství, makabrózní tango připomnělo pseudohoror Beetlejuice, atmosféru gotického románu skvěle navodila hudba k Ospalé díře. Tak trochu mráz po zádech šel při poslechu rusky znějících pochodových rytmů z komediální sci-fi Mars útočí! První polovinu koncertu pak ukončil povětšinou sentimentální podkres snímku Velká ryba, okořeněný mistrovsky využitými „cirkusovými“ pasážemi, a mohutné, téměř symfonické hudební plochy ze dvojice Burtonových filmů o Batmanovi, v nichž nechyběl ani Jokerův proslulý waltz pro tanec s ďáblem při měsíčku.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení -

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na