Magdalena Kožená v Debussym a Mahlerovi

Mezzosopranistka Magdalena Kožená je tuto sezonu rezidenční umělkyní České filharmonie. Včera, 18. listopadu, v Rudolfinu uvedla druhý z celkem šesti plánovaných večerů v abonomá tohoto orchestru (když říjnový koncert s Mitsuko Uchidou musel být pro onemocnění klavíristky nakonec zrušen). Dramaturgie měla silný akcent na francouzskou hudbu – a tak jsme po týdnu od vystoupení kontratenoristy Jarousského na Hradě (naši recenzi najdete zde ) mohli opět obdivovat některé Debussyho popěvky na Verlainovy verše, pro změnu v jejím podání. Místo klavíru ji ale doprovázela Česká filharmonie vedená mladým anglickým dirigentem Robinem Ticciatim.

V úvodu večera Česká filharmonie věnovala vzpomínku obětem masakru v Paříži z minulého týdne: po suitě Pelleas a Melisanda Gabriela Faurého se namísto aplausu držela minuta ticha. Jemná a pohádkově líbezná Faurého suita z hudby k Maeterlinckově stejnojmenné divadelní hře začala tiše a jakoby zakřiknutě, váhavě, postupně však její témata nabírala na naléhavosti a vroucnosti (Preludium). Druhou větu (Přadlena) zahájilo hobojové téma (Jana Brožková) nad zvukomalebným kolovrátkovým předivem smyčců. Třetí věta Sicilienne pochází původně z nedokončené Faurého scénické hudby k Molièrově komedii Měšťák šlechticem, zahajuje ji flétna s doprovodem harfy a její tanečně odlehčený ráz působí bezstarostným optimistickým dojmem. Určitý patos a mohutnější dynamiku přinesla až poslední věta Smrt Melisandy, jejíž závěr však opět vyzní do ztracena…

Jako druhé na řadě byly Debussyho Zapomenuté popěvky s hlavní protagonistkou Magdalenou Koženou. Přišla na pódium v efektní černé róbě se zajímavě prostřiženými rukávy, která ladila k jejím vlasům, nově zbarveným do tiziánova. Mezzosopranistka přišla bez partu – šest Debussyho písní zpívala zpaměti. Magdalena Kožená se v interpretaci francouzské hudby může opřít o svou inteligenci a smysl pro styl, což jsou nezbytné ingredience zvláště pro toto zlomové období mezi hudbou devatenáctého a dvacátého století. Zpívala zlehka a velmi komfortně – střední rejstříky nechala plynout v mírné dynamice a nesnažila se méně znělé polohy „zlomit přes koleno“ a tlačit do forze. S chutí nechala hlas rozezpívat až ve vyšších polohách, přičemž její hladké přechody mezi rejstříky působily velmi přirozeně a mistrně.

Kožená se může pochlubit stále mladou svěží barvou hlasu s pevným drobným vibratem, bez jakýchkoli stop opotřebování nebo únavy. Je to obdivuhodné po tolika velkých rolích, koncertech, natočených deskách i těhotenstvích… Opět jsme mohli slyšet v jejím podání Debussyho Green, velký dojem zanechal dramaticky přednesený Spleen nebo rychlá a opojná píseň Dřevění oři.

Po přestávce nás již čekala slavná čtvrtá Symfonie G dur Gustava Mahlera. Dirigent Robin Ticciati je talentovaný, vysoký štíhlý mládenec s výrazně dlouhými pažemi, mimo jiné je žákem Simona Rattlea, manžela Magdaleny Kožené. Navzdory jižně znějícímu příjmení je Ticciati rodilý Londýňan, na jedné straně ještě studuje na postgraduální stipendium sira Colina Davise na Královské hudební akademii, na druhé straně již několik let vede Skotský komorní orchestr. Etabloval se jako host řady předních evropských těles a chystá se napřesrok do Berlína jako hudební ředitel Německého symfonického orchestru. Mahlerovu čtvrtou Symfonii zahájili s Českou filharmonií zvesela, optimisticky. Ticciati šetřil dynamikou, Mahlera pojal spíše komorně a prostě, větší akcenty a dynamiku si šetřil na důležité momenty partitury. Jeho pojetí tak zanechalo příjemný dojem intimity a přirozenosti oproti mnohým interpretacím, kde se Mahler vlní v neustálých, někdy až neurotických poryvech dynamiky. Orchestr s Ticciatim hrál inspirovaně a uvolněně.

Koncertní mistr Jiří Vodička předvedl několik virtuózních sól, na která střídal dvoje housle. Úžasná byla dlouhá třetí věta nesená zpočátku pokorně a prostě, rovným tónem téměř bez vibrata. Působila tak jednoduše a přitom vznešeně jako modlitba. Postupně, jak se melodie šplhala do výšky, zněly smyčce stále sladčeji a roztouženěji, až po lehce sentimentální glissanda. Skvěle sladěná houslová sekce předvedla citlivá vlasově tenoučká pianissima, také dechy měly řadu zdařilých sól, orchestr spustil i jednu skutečně brilantní pasáž v ohromujícím tempu, vše jim vycházelo výtečně. Do poslední části nastoupila na varhanní empoře opět mezzosopranistka Kožená. Oblékla si druhé šaty, tentokrát zcela bílé s rukávy připomínajícími andělská křídla. A tak i zpívala – čistým, jasným a lahodným tónem, jak to známe z jejích nejlepších bachovských nahrávek. Na druhé straně uměla vystihnout i lehce rozpustilý výraz lidového textu z Chlapcova kouzelného rohu (Z nebes visí housličky), v němž se roztomile líčí hostina svatých patronů v nebi. Její hlas se od varhan nesl ještě lépe než předtím z pódia dole. Byla to jedna velká poezie.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Dirigent: Robin Ticciati
Magdalena Kožená (mezzosoprán)
Česká filharmonie
18., 19. a 20. listopadu 2015 Rudolfinum Praha
(psáno z koncertu 18. 11. 2015)

program:
Gabriel Fauré: Pelleas a Melisanda, suita pro orchestr op. 80
Claude Debussy: Zapomenuté popěvky (Ariettes oubliées)
= přestávka =
Gustav Mahler: Symfonie č. 4 G dur

www.ceskafilharmonie.cz