Májové hudební slavnosti ve Wiesbadenu: Siegfried a Soumrak bohů

Vrcholem letošní operní sezony ve Wiesbadenu je nová inscenace Prstenu Niebelungova Richarda Wagnera; Zlato Rýna a Valkýra měly premiéru v prosinci 2016 a v lednu letošního roku, zbylé díly tetralogie pak přišly na řadu v dubnu, přičemž hvězdného mezinárodního obsazení, přesahujícího rámec operního souboru ve Wiesbadenu, se dočkalo až opakování celého cyklu na přelomu dubna a května letošního roku v rámci tradičně pořádaných Májových slavností.

Slavnosti potvrdily pěveckou výjimečnost Andrease Schagera

Režijní koncepce Prstenu se chopil intendant Státní opery ve Wiesbadenu, Uwe Eric Laufenberg, který má četné zkušenosti na poli opery i činohry; jeho jméno se objevilo i v souvislosti s uvedením nové inscenace Parsifala na Bayreuthských slavnostních hrách 2016, která však nevzbudila jednoznačně pozitivní ohlas. Trochu ze stejného soudku je i jeho režie Prstenu Niebelungova. Jeho inscenace dílu neškodí, většinového diváka asi nepopuzuje, ale také nepřináší žádný nový výklad díla či zásadnější vklad pro jeho další interpretaci. Tato recenze se zaměří na dvě zhlédnuté části tetralogie, a to na Siegfrieda a Soumrak bohů.

Na počátku Siegfrieda jsme na scéně konfrontováni s poměrně „tradiční“ domácností trpaslíka Mimeho, vybavenou moderním kuchyňským zařízením včetně ledničky, do které si pro jogurt sáhne i právě příchozí Wanderer (Wotan). Aby Siegfried zdatně ukoval ze zlomků meče Nothung, k tomu mu slouží nejen jednoduchá kovářská dílna, ale i tablet, na němž si dělá neustále propočty optimální tavby oceli (?). Tento tablet pak doprovází Siegfrieda až do Fafnerovy sluje, kde se boj s drakem odehraje v nepříliš zdařené počítačové animaci. Prostředek, jak přiblížit dílo současnému mladému divákovi, či trapná rekvizita, s níž si pak režisér neví rady? Po zabití Fafnera jsme svědky tiskové konference, v jejímž rámci jsou adorovány hrdinské výkony Siegfrieda – u této příležitosti se Siegfried převléká do značkového současného pánského obleku, který mu vydrží až do konce opery. Na tiskové konferenci je Siegfried obletován vnadnými hosteskami, takže jeho pozdější údiv, když poprvé vidí ženu (spící dceru Wotanovu), nemá též své úplně logické opodstatnění.

Výraznějším tvůrčím nápadem, který publikum vytrhl ze zajetí průměrnosti, byla asi minutová pauza po zabití draka – orchestr přestal hrát, na titulcích se objevilo oznámení: „Zde odpočívalo dílo 12 let“ a poté třetí díl tetralogie pokračuje. Závěrečné probuzení Brünnhildy je umístěno do velkého otevřeného prostoru a pro svoji jednoduchost a nekomplikovanost možná zaujalo více než předchozí scény.

V závěrečném dílu tetralogie se jistá bezradnost režiséra ještě stupňuje. Jsme svědky nezajímavé a technicky ne úplně dokonalé počítačové animace spřádání nití tří sudiček v předehře opery. Brünnhilda se Siegfriedem žijí v přepychově zařízeném domě, který se honosí i artefakty z minulosti obou hlavních hrdinů. Vrchol prvního aktu, kdy Gunther alias Siegfried přichází za Brünnhildou, aby ji oloupil o prsten, vyšel bohužel naprázdno: ti dva se jen honili na střeše luxusní vily.

Sál Gibichungů měl být majestátný, režisér vyplňuje jevištní prostor velkým stolem, ale nic tím neříká, jen ilustruje. Konečně poslední akt Soumraku bohů umísťují tvůrci nejdříve do krčmy pochybné pověsti, nazvané Zum Rheingold, tedy U Rýnského zlata, kde na návštěvníka Siegfrieda čekají tři prostituující dcery Rýna, aby vzápětí na lovu směšných atrap loveckých zvířat byl Siegfried zavražděn Hagenem. Silný emocionální dojem z orchestrální interpretace Siegfriedova smutečního pochodu je opět částečně retardován videem nevalného obsahu.

Možná by inscenace Siegfrieda a Soumraku byla k uzoufání nudná a nic nového nepřinášející, kdybychom nebyli svědky výtečné hudební složky obou inscenací. Za dirigentským pultem tentokrát stál anglo-německý dirigent Alexander Joel, který více než spolehlivě řídil Hessisches Staatsorchester. Většina sólových rolí byla svěřena stálým členům souboru Státní opery ve Wiesbadenu, zásadní role byly většinou obsazeny hostujícími umělci.

Absolutní prvenství (aspoň za dva zhlédnuté díly tetralogie) si odnáší mladý německý tenor Andreas Schager, který beze stopy únavy zpíval partii Siegfrieda v obou částech (v májovém cyklu dokonce ještě zpíval Siegmunda ve Valkýře!). Andreas Schager vládne průrazným hlasem příjemné barvy, který září i v momentech vydatně bouřícího orchestru, ale především roli dokonale interpretuje, každé jeho slovo má obsah a rovněž jeho herecké zvládnutí role je obdivuhodné. Určitě velký wagnerovský interpret, kterému bude patřit budoucnost.

Po jeho boku se zaskvěla královna německého vysokodramatického oboru, zpívající tragédka Evelyn Herlitzius. Její hlas se může zdát některým divákům ostrý, ale je neobyčejně nosný a podobně jako u Andrease Schagera – dominantní stránkou jejího projevu je dokonalá autenticita jejího podání Brünnhildy. Citlivě reaguje na každé místo v partituře a dává mu určité gesto, pohled, kterému absolutně věříte, nic nepředvádí jen „jako“.

Wotana na premiéře cyklu (v lednu 2017) zpíval Gerd Grochowski, který bohužel po představení Valkýry neočekávaně zemřel, a tak jeho roli v Siegfriedovi již převzal Jukka Rasilainen, který měkčím tónem tuto roli v dobré kvalitě předvedl i v recenzovaném představení Siegfrieda.

Erdu v Siegfriedovi a Waltrautu v Soumraku bohů předvedla publiku ve Wiesbadenu pěvkyně maďarské národnosti Bernadett Fodor spíše zajímavou barvou hlasu než představitelským zvládnutím role.

V důležité basové roli Hagena narychlo zaskočil za onemocnělého Alberta Pesendorfa gruzínský basista Shavleg Armasi, pěvec výrazné osobnosti, který zpíval již v premiérové řadě cyklu, takže se v inscenaci dobře orientoval.

Členka souboru Wiesbadenské státní opery Sabina Cvilak byla obsazena do role Sieglindy (ve Valkýře), ale v roli Gutrune (též Třetí norna) zapůsobila sice atraktivním vzhledem, ale její hlas s ne zcela propracovanou střední polohou často zanikal v orchestru.

I ostatní sólisté posledních částí tetralogie jako Thomas de Vries (Alberich), Samuel Youn (Gunther) či Matthäus Schmidlechner (Mime) předvedli úctyhodné výkony, i když ne výkony, jaké patří na ty nejprestižnější světové scény.

Hodnocení autora recenze: Siegfried a Soumrak bohů
hudební provedení: 90 %
scénické provedení: 60 %

 

Internationale Maifestspiele 2017

Richard Wagner:
Siegfried
Dirigent: Alexander Joel
Režie: Uwe Eric Laufenberg
Scéna: Gisbert Jäkel
Kostýmy: Antje Sternberg
Světlo: Andreas Frank
Video: Falko Sternberg
Dramaturgie: Katja Leclerc
Hessisches Staatsorchester Wiesbaden
Statisterie des Hessischen Staatstheaters Wiesbaden
Premiéra 2. dubna 2017 Hessischen Staatstheaters Wiesbaden
(napsáno z reprízy 29. 4. 2017)

Siegfried – Andreas Schager
Mime – Matthäus Schmidlechner
Der Wanderer – Jukka Rasilainen
Alberich – Thomas de Vries
Fafner – Young Doo Park
Erda – Bernadett Fodor
Brünnhilde – Evelyn Herlitzius
Waldvogel – Stella An
***

Richard Wagner:
Götterdämmerung
(Soumrak bohů)
Dirigent: Alexander Joel
Režie: Uwe Eric Laufenberg
Scéna: Gisbert Jäkel
Kostýmy: Antje Sternberg
Světlo: Andreas Frank
Video: Falko Sternberg
Sbormistr: Albert Horne
Dramaturgie: Regine Palmai
Hessisches Staatsorchester Wiesbaden
Chor, Extrachor & Statisterie des Hessischen Staatstheaters Wiesbaden
Premiéra 23. dubna 2017 Hessischen Staatstheaters Wiesbaden
(napsáno z reprízy 1. května 2017)

Siegfried – Andreas Schager
Gunther – Samuel Youn
Alberich – Thomas de Vries
Hagen – Shavleg Armasi
Brünnhilde – Evelyn Herlitzius
Gutrune / Dritte Norn – Sabina Cvilak
Waltraute / Erste Norn – Bernadett Fodor
Zweite Norn – Silvia Hauer
Woglinde – Gloria Rehm
Wellgunde – Marta Wryk
Flosshilde – Silvia Hauer

www.staatstheater-wiesbaden.de