Májové hudební slavnosti ve Wiesbadenu: Siegfried a Soumrak bohů

Slavnosti potvrdily pěveckou výjimečnost Andrease Schagera

Režijní koncepce Prstenu se chopil intendant Státní opery ve Wiesbadenu, Uwe Eric Laufenberg, který má četné zkušenosti na poli opery i činohry; jeho jméno se objevilo i v souvislosti s uvedením nové inscenace Parsifala na Bayreuthských slavnostních hrách 2016, která však nevzbudila jednoznačně pozitivní ohlas. Trochu ze stejného soudku je i jeho režie Prstenu Niebelungova. Jeho inscenace dílu neškodí, většinového diváka asi nepopuzuje, ale také nepřináší žádný nový výklad díla či zásadnější vklad pro jeho další interpretaci. Tato recenze se zaměří na dvě zhlédnuté části tetralogie, a to na Siegfrieda a Soumrak bohů.

Na počátku Siegfrieda jsme na scéně konfrontováni s poměrně „tradiční“ domácností trpaslíka Mimeho, vybavenou moderním kuchyňským zařízením včetně ledničky, do které si pro jogurt sáhne i právě příchozí Wanderer (Wotan). Aby Siegfried zdatně ukoval ze zlomků meče Nothung, k tomu mu slouží nejen jednoduchá kovářská dílna, ale i tablet, na němž si dělá neustále propočty optimální tavby oceli (?). Tento tablet pak doprovází Siegfrieda až do Fafnerovy sluje, kde se boj s drakem odehraje v nepříliš zdařené počítačové animaci. Prostředek, jak přiblížit dílo současnému mladému divákovi, či trapná rekvizita, s níž si pak režisér neví rady? Po zabití Fafnera jsme svědky tiskové konference, v jejímž rámci jsou adorovány hrdinské výkony Siegfrieda – u této příležitosti se Siegfried převléká do značkového současného pánského obleku, který mu vydrží až do konce opery. Na tiskové konferenci je Siegfried obletován vnadnými hosteskami, takže jeho pozdější údiv, když poprvé vidí ženu (spící dceru Wotanovu), nemá též své úplně logické opodstatnění.

Výraznějším tvůrčím nápadem, který publikum vytrhl ze zajetí průměrnosti, byla asi minutová pauza po zabití draka – orchestr přestal hrát, na titulcích se objevilo oznámení: „Zde odpočívalo dílo 12 let“ a poté třetí díl tetralogie pokračuje. Závěrečné probuzení Brünnhildy je umístěno do velkého otevřeného prostoru a pro svoji jednoduchost a nekomplikovanost možná zaujalo více než předchozí scény.

V závěrečném dílu tetralogie se jistá bezradnost režiséra ještě stupňuje. Jsme svědky nezajímavé a technicky ne úplně dokonalé počítačové animace spřádání nití tří sudiček v předehře opery. Brünnhilda se Siegfriedem žijí v přepychově zařízeném domě, který se honosí i artefakty z minulosti obou hlavních hrdinů. Vrchol prvního aktu, kdy Gunther alias Siegfried přichází za Brünnhildou, aby ji oloupil o prsten, vyšel bohužel naprázdno: ti dva se jen honili na střeše luxusní vily.