Mám radost, když vidím, že lidi mají radost. Flašinetář, který hraje veselé melodie i klasiku

Jedním z největších taháků víkendové Svatojánské pouti v Nepomuku, nejvyhlášenější v Plzeňském kraji, byl pouliční flašinetář Jan Bondra v dlouhém černém kabátě s buřinkou a motýlkem. Už desátý rok jezdí po podobných akcích nejméně jednou týdně. Každý den zahraje přes sto skladeb, které se neopakují. Za deset let už lidé většinou vědí, že to je flašinet, neříkají různé pohádky, co to vlastně je, popisuje pětašedesátiletý Jan Bondra. Vlastní desítky těchto hracích skříní a je předsedou Společnosti přátel flašinetů a mechanické hudby.

“Nesetkal jsem se s negativními ohlasy, každého to zajímá, od dětí v kočárku po nejstarší. Mám radost, když vidím, že lidi mají radost,” uvedl. Na akce nevozí historické flašinety s dřevěným válcem, kde je třeba jen pět skladeb, ale dražší nástroje s bednou na kartony z tvrdého papíru, složené jako knížky, které vyměňuje. “Nechci, aby to okolním lidem nebo stánkařům vadilo, že slyší pořád stejnou věc,” řekl. Jezdí po celé republice, prý nejvíc z několika flašinetářů v Česku.

Organizátoři si ho objednají a zaplatí. Podle tradice ale má vždy u nástroje také pytlík nebo hrneček na drobné. Vyvrací pověsti, že flašinetáři v Čechách mívali živou opici. “Když byl někdo chudý a žebral s flašinetem, tak si nemohl dovolit koupit opici a živit ji,” řekl. Ve městech se občas objeví pouliční “pseudoflašinetáři”, kteří mají uvnitř bedny magnetofon nebo CD přehrávač a hrají sklady z velkých flašinetů, které si najdou na internetu. To je ostuda, uvedl.

“Lidé chtějí veselé skladby. Mám ale i vážnou muziku, protože při festivalech koncertujeme i v kostelích,” uvedl. Překonávají se tím bariéry názorů, že flašinet je jenom rozladěná bedna na rohu ulice.

Jan Bondra bude hrát v létě třeba v kostele svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze a také v kostelích v Brně a Liberci. Pokud jsou nástroje kvalitní a naladěné, tak se podle něho nerozezná, jestli hrají varhany nebo flašinet. “Je to úplně stejný systém, kdy jde vzduch do píšťal. V Lipsku před kostelem svatého Tomáše, kde působil Johann Sebastian Bach, se v některých skladbách střídá jeho flašinet s velkými varhanami.

Hrací strojky kupuje Jan Bondra na inzerát. Myslel si, že z desetitisíců lidí, jimž zahraje na ulici, mu také někdo nějaký nabídne, ale nestalo se. S jejich cenou je to stejné jako s auty. Dají se koupit “šunky” za tři tisíce korun nebo kvalitní za statisíce. “Jsou i velké jarmareční historické flašinety za několik milionů korun,” řekl. Běžné žebrácké flašinety, které jsou v dobrém stavu a hrají, přijdou minimálně na 50 tisíc korun. Sám neví, kolik jich má. Už léta si chce udělat kartotéku, tedy každý vyfotografovat, zapsat rozměry, výrobce, ale nestíhá. V Německu, Nizozemsku, Francii a Belgii, kde je mnohem větší tradice, se flašinety pořád vyrábějí, ale jejich ceny jsou hodně vysoké.