10 let tvorby a společného života
Ufftenživot slaví deset let – když se ohlédnete, jak byste popsali proměnu své tvorby i sebe samotných za tu dobu?
Jiří Šimek: Pro mě se to změnilo především v osobním životě. Během těch deseti let máme rodinu, a i proto se změnila perspektiva na to, co děláme. Ta změna pro mě není ani tak v přístupu nebo způsobu práce, ale vzhledem k tomu, že všechny naše projekty jsou autorské, má to velký vliv na témata. Můj poslední projekt Táta už nemůže! je o rodičovství. Předtím to bylo v případě WHOMAN o mužství. V obou případech je to pro mě o tom, čím si procházím v osobním životě – máme dva syny.
Sára Arnstein: V roce 2015, když jsme soubor založili, jsme byli těsně po škole a byli jsme plní ideálů, energie a vizí, což dneska je hodně jinak. Člověk u spousty rozhodnutí, kroků a plánů trochu předpovídá, co to bude obnášet, víc se dnes do tvorby a plánování celkově dere obezřetnost a rozvážnost, někdy zdravá, někdy obtížná, už se do všeho nehrneme po hlavě, občas nám chybí taková spontánnost. Co se týče rodiny, spousta věcí ve způsobu práce nezávislého umělce na volné noze se nám i komplikuje, už nemůžeme tolik času trávit na rezidencích mimo domov nebo v zahraničí, s čímž se pojí i nemožnost čerpání zahraničních grantů atd… Nejsme tak svobodní a flexibilní.
Co se za těch deset let nejvíc změnilo ve vašem přístupu k divadlu – a co zůstává stejné?
Jiří: Za mě zůstává stejné to, jaké divadlo chci dělat. Tedy autorské, živé, interaktivní, jiné, fyzické, a hlavně pro mě osobně aktuální. Ideálně i pro veřejnost. To, co se změnilo – respektive nezměnilo – jsou podmínky. Dostáváme stejné granty celých deset let, a to i přesto, že rosteme jak divácky, tak umělecky. Grantové komise nás chválí, kritici taky. Ale tohle se nemění. Takže se mění můj pohled na to, jestli to vůbec autorsky a nezávisle jde. Možná bych měl být víc „podnikatelský“, ale není mi to vlastní.
Sára: Zevnitř jsem asi za těch 10 let více pochopila, co za divadlo vlastně děláme. Na začátku jsme prostě tvořili intuitivně a něco z toho vznikalo, dneska dokážu mnohem lépe analyzovat a chápat, co mám za tvar v rukách, jaké prostředky volím a celkově proč to vzniká, jak se potkává osobní a společenské v jedné autorské inscenaci. Zároveň více chápu, proč jsme jako soubor na pomezí a nezapadáme do ustálených divadelních kategorií, což se člověk neustále musí učit vysvětlovat a prezentovat se naopak jednoduchým jazykem, pojmenovávat esenci toho, co děláme. Asi se také za těch 10 let změnil můj vztah k pojmu „alternativní divadlo“ – vzhledem k tomu že jsem z katedry alternativního a loutkového divadla, byl můj vztah k tomu výrazu pozitivní, je to svět, který mi ukázal, jaké divadlo je možné dělat, rozvíjel moji fantazii, ale v dlouhodobé praxi, nebo ve styku s veřejností je toto slovo spíše pejorativní, nebo lépe – neurčité, vzdálené. Po těch deseti letech, když popisuji svoji tvorbu, toto slovo používám minimálně, spíše se snažím opsat téma a prostředky, které to téma drží.
Vnímáte Ufftenživot dnes spíš jako umělecký soubor, nebo spíš jako platformu, která sdružuje různé formáty?
Jiří: Z mého pohledu jsme umělecký soubor, který pracuje s různými formáty. Nejsme produkční platforma. I když jsme v minulosti produkovali inscenaci Lucie Kašiarové Mnohodinec, bylo to přirozené vyústění toho, jak jsme se potkali ve Studiu ALTA. Rádi bychom byli platformou, ale nedaří se nám dostat do finanční situace, kdy bychom se mohli Ufftenživotu věnovat natolik, abychom ten projekt dokázali takto rozvinout.
Sára: Jsme soubor, který dohromady drží naše duo a produkční souboru Tereza Tomášová, obsazení našich projektů se proměňuje, občas i formáty se proměňují, ale jsme daleko od toho být jednotkou, která produkuje formáty jako instituce, na to nemáme kapacitu, která se převážně odvíjí od naší finanční situace.
Jaké bylo vaše původní očekávání, když jste Ufftenživot zakládali, a jak se naplnilo?
Jiří: Za mě se naplnilo to, že jsem díky Ufftenživotu mohl naprosto svobodně dělat divadlo založené na autorství. A to po celé zemi i v zahraničí – v tomhle směru se splnilo všechno. Co se nepodařilo (a zase se opakuju), je to, že by mě to alespoň částečně živilo. Je to spíš naopak, nedostatek financí saturujeme naším volným časem. Kdybych to ale dělat nechtěl, už to dávno nedělám.
Sára: Upřímně, já jsem moc konkrétní očekávání neměla, všechno se to dělo rychle a za pochodu, vrhli jsme se do toho a tvořili z takové setrvačnosti, jak nás „vyplivla“ škola. Spíš jsme se museli postupně seznamovat s realitou toho, jak to funguje, jak se dá divadlo dělat na sebe a že manuál asi nikde úplně nenajdeme, nikdo nám neřekne, co a jak, a člověk se to musí učit praxí a metodou pokus omyl, což je mnohdy bolestivé. Je trochu náročné, když za vámi nestojí žádná instituce, a musíte si vytvářet nějaké „renomé“, „jméno“, uměleckou kvalitu, obhajovat se a říkat o sobě že jste profesionál/ka, abyste se posunuli dál, ale zároveň během toho vše zkoušíte, hledáte a nevíte, jestli to vyjde, nevíte, jestli něco nezkazíte, nezklamete. Takové neustálé přepínání mezi nějakým pomyslným sebevědomím a skrývanou laickostí, a občas skončíte na jednom pólu a občas na druhém.
Umění, život a partnerství
Tvoříte i žijete spolu. Jak se podle vás partnerství promítá do vaší tvorby – v dobrém i ve složitém smyslu?
Jiří: V jednu chvíli jsme tvůrčí spolupráci vědomě ukončili. Rozhodli jsme se, že se budeme vzájemně podporovat a v tvorbě projektů se budeme střídat. Bylo to v podstatě: buď spolu budeme žít, nebo spolu tvořit. Vybrali jsme si rodinu. Pomalu ale chceme zase něco dělat společně, uvidíme, co bude v dalších letech. Takže náš vztah se do našich děl přímo nepromítá. Když jsme byli v minulosti spolu na jevišti, měli jsme podle mě super chemii.
Sára: Co je pro mě nejnáročnější, je to, že pokud zrovna v našem vztahu něco neklape, je těžké řešit pracovní věci, spolupráce je prostě limitovaná tou velkou blízkostí. V dnešní době je to cítit méně, protože od narození našich dětí netvoříme přímo spolu, ale v projektech se střídáme, ale stejně občas i při provozních věcech občas nezvládáme, nebo nestíháme čistě z osobních důvodů.
Změnilo se vaše vnímání „společného času“ poté, co jste se stali rodiči? Jak hledáte rovnováhu mezi prací a rodinou?
Jiří: Naprosto. Respektive je méně prostoru pro nás jako individua nebo i jako pár. Teď je to buď práce, nebo rodina. Co se týče rovnováhy, tak tu hledám. Ale dál jsem se zatím nedostal – už to samotné hledání je mazec.
Sára: Je to chaos. S dětmi (2) přibylo v naší domácnosti x dalších vztahů a vyrovnat toto s tím, že se budeme věnovat jen sami sobě jako pár, a pak třeba ještě sami sobě individuálně, a to nezmiňuji přátele nebo širší rodinu (což se všechno musí vejít do „volného času“) … Je málo času a hodně věcí / vztahů, o které pečovat, mám pocit, že neustále nic nestíhám a snažím se v tom chaosu najít klid, přijmout to jako realitu. Někdy to jde lépe, někdy hůře.
Jak se vaše osobní zkušenosti – s rodičovstvím, partnerskou komunikací, péčí – propisují do témat vašich inscenací?
Jiří: Pro mě se to úplně zhmotnilo v inscenaci Táta už nemůže!. Premiéra byla 14. Prosince 2025. Díky roli rodiče (protože se Sárou si péči rozkládáme rovnoměrně mezi nás oba) se pro mě zhmotnilo téma vzteku a práce s ním. Takže v tomhle směru naprosto. Moje předchozí inscenace WHOMAN, na které jsme pracovali s Peterem Šavelem, byla zase o mužství. Máme dva kluky, takže za mě znovu naprosto.
Sára: Za mě, já mám pocit, že si v tvorbě snažím od rodičovství spíš odpočinout a spíše řeším to, na co v péči o děti, nebo společném soužití čas nemám. Ale čistě osobně se rodičovství, po delší zkušenosti, propsalo do mojí aktuální inscenace Wonderland, která se zabývá ztrátou pozornosti a soustředění v době smartphonů, z mého osobního hyperbolizovaného pohledu. Děti zde hrají velkou roli ve vnímání času a prostoru, soustředění, pozornosti a celkově v pokládání si otázky: jaký člověk chci být a co chci dětem předat, jak se jim jako rodič ukazuji a jaký vztah k digitálním technologiím jim předkládám, a jak se k tomu postavím, až to přijde na řadu. V představení je to malé téma, ale při vzniku inscenace jsem si tuto otázku pokládala často a hodně a vedla mě vlastně k tomu, že jsem začala řešit svůj vlastní vztah k trávení času s telefonem.
Vnímáte, že právě osobní autenticita je dnes pro publikum důležitější než dřív, a pokud ano, čím si to vysvětlujete?
Jiří: Těch důvodů může být spousta. Velká část interakce se dnes filtruje přes displeje, kamery a algoritmy. Spousta toho, co konzumujeme, je performativní. Když dnes někdo natáčí video, už trochu počítá s diváky. Myslím si, že nějaká syrovost a fyzičnost je artikl, který bude čím dál důležitější. Když se pak na jevišti díváme na někoho, kdo je v tématu a v celém díle zainvestovaný víc než „jen jako“ herec, nabízí se, že to bude opravdovější. Z vlastní zkušenosti vím, že když na celém kusu řešíte kromě umění i produkci, scénu atd., je to pro vás fakt velká událost – jdete s kůží na trh.
Sára: Souhlasím s Jirkou, vnímám, že na nezávislé scéně, na které se pohybujeme my, kde se v rámci „nového divadla“ mísí různé disciplíny a způsoby inscenování, rezonují často nejvíce aktuální společenská témata, osobní, nebo nějak osobně uchopené a motivované příběhy, a jistá angažovanost, obnaženost, aktivismus, a to, aby umělec nebyl jen dobrý interpret, ale aby se to, co řeší, skrze autentickou motivaci dotýkalo společnosti a rezonovalo to tak se světem, hýbalo to s ním. Co se týče „velkých“ divadelních institucí, tam to také vnímám, myslím si, že se i klasické divadlo čím dál tím více věnuje autentizaci příběhů, volení předloh založených na autobiografii, nebo inscenování a komponování formátů, které mají zájem právě o současného člověka a jeho „autentické“ a současné problémy.
Témata a tvůrčí principy
Ve svém mottu mluvíte o „přirozené spiritualitě utlučené dnešním konzumním světem“. Co to pro vás dnes znamená – po deseti letech tvorby, několika krizích, pandemii i rodičovství?
Jiří: Pro mě je to především o vztahu k mému tělu a k tomu, jak mu dokážu rozumět. Divadelní tvorba je pro mě především o tomhle. Když něco děláme na zkušebně, je to o tom jít s kůží na trh, nehodnotit se, riskovat a učit se sám se sebou v tomhle smyslu pracovat. A to mi dává hodně. Do určité míry je to takové spirituální cvičení a cesta plná pokušení a zkoušení.
Sára: Pro mě je cesta k tvorbě a cesta v tvorbě vždy o nějakém odhození pózy, nebo role, kterou v životě hrajeme, o obnažení, vlastně zbavení se nějakého nánosu a balastu, který na sebe životem ve společnosti a vztazích neustále nabalujeme. Ta spiritualita je míněna jako práce na sobě, hledání něčeho, co nás převyšuje, odlehčení se a vytvoření tak prostoru, ve kterém můžeme jako jisté „médium“ hledat cesty k tématu, hledat nové tvary, možnosti, výrazy, jazyk, nový svět nějaké inscenace, který pak můžeme nabídnout divákům. V dnešní době, ve stavu, který jsem popisovala výše, kdy nic nestíhám, na programu je toho víc, než se dá stihnout, jsou tyto chvíle zkoušení i hraní, ale i přemýšlení, drahocenný čas, kterého si vážím více než dřív. Vše je tak koncentrovanější, vědomí toho, že času je méně, mě vede k tomu, že méně váhám a více jednám.
Vaše inscenace často zkoumají svět skrze absurditu, tělo, slovo, poezii, ale i vědecké nebo ekologické motivy. Jak vzniká téma – co bývá ten první impuls?
Jiří: Já vždycky čekám. Čekám, než za mnou něco přijde a mám pocit, že tohle musím zpracovat. Skoro mám pocit, že to nemůžu mít pod kontrolou, nedokážu s náměty kalkulovat. Musí to přijít samo. Někdy je to kniha, podcast, film, někdy pocit a někdy „jen“ věta. Naposledy to byla tahle: Táta už nemůže! – a teď je to inscenace. Důležité je pro mě taky přesvědčení, že budou další lidé, se kterými to bude rezonovat. Například pro tenhle kus jsem dělal dotazníkové šetření a během pár hodin jsem měl 150 odpovědí. Bylo jasné, že to má smysl, prakticky okamžitě.
Sára: Pro mě se musí spojit, když si uvědomím, že řeším něco, co je fenomén, něco, kde se spojí aspekt osobní a společensky aktuální. Nevím, co přijde dřív, ale na začátku musí být vždy nějaká fascinace, nějaké znamení toho, že tímto se budu chtít zabývat dva roky. Hodně často je prvotním impulzem kniha, která řeší nějaký společenský fenomén a kterou čtu z osobního zájmu.
V inscenacích What’s Happening či Words of Apology rezonují společenská témata – klimatická krize, mediální zahlcení, status quo. Kam se od té doby posunula vaše potřeba „reagovat“ na svět?
Jiří: Pro mě naprosto rezonují. A myslím, že na tyhle dvě inscenace zcela navazuje Sářin poslední projekt Wonderland…
Jak moc je pro vás divadlo ještě politické?
Jiří: Opět, pro mě naprosto. Pokud se někde sejdou lidé a něco vnímají společně, je to politické a mělo by to tak být v pořádku. Ten, kdo je na jevišti, si to musí uvědomovat a přinejmenším instinktivně s tím pracovat. Totalitní režimy jdou po umění vždy hned na začátku. Nechtějí, aby se lidé společně scházeli, společně mysleli mimo vymezené hranice.
Sára: Pro mě je čím dál víc politické, co se týče mé osobní tvorby, a cítím tu potřebu, a dokonce i povinnost politická být. Ať už přicházím s jakýmkoli společenským tématem, které je aktuální, je zároveň politické, protože apeluje na společnost, na jedince, na systém, na instituce, poměry, vztahy…
Často se říká, že Ufftenživot „nedělá ani tanec, ani činohru, ani loutky – a přitom všechno dohromady“. Jak byste dnes sami popsali svůj žánr?
Jiří: Asi bych řekl, že to tak skutečně je. Kintera má takový obraz, kde obsah leze do formy. Pro mě to tak je taky – každý autorský proces si tak trochu řekne, co potřebuje. WHOMAN byla inscenace o toxické maskulinitě. Já jsem měl ambici být chytrý a říct světu, jak to je, ale dramaturgyně Marta Ljubková na nějaké zkoušce řekla, že bychom měli mlčet. A tak jsme nakonec jen plakali a tančili. A takhle to je vždycky. Nejhorší je, že občas člověk ani nemá na výběr a to, co občas zní jako hloupost, je nakonec ta cesta. U posledního projektu Táta už nemůže! jsem naopak chtěl, aby to bylo loutkové už od samotného začátku. Přišlo mi to jako dobré médium pro rodiče a děti. I proto jsem pro projekt oslovil scénografku Vendulu Tomšů, která má s takovými projekty zkušenosti.
Sára: Já časem sama pro sebe lépe definuju a pojmenovávám, že divadlo, které mě baví jako diváka a zároveň divadlo které chci dělat a snažím se dělat, je pro mě něco, co je zbaveno divadelní iluze, velkých kulis, efektů a čistě dramatického textu. Baví mě divadlo, kde je performer/ka schopen být médium, které je ochotné měnit svůj status v průběhu, vzít na sebe roli, ale zároveň se ukázat v civilním světle, zhmotnit se v pohybu, animovat předměty a upozadit sebe. Pro mě je mistrovství, když se někdo dokáže ve světě představení pohybovat na pomezí disciplín z důvodu poukázání na ústřední téma, na vyznění a také z důvodu toho, že ho baví to všechno na sebe vzít, a popřít tak svou příslušnost k jedné konkrétní disciplíně. Když si je někdo jistý tím, co dělá, kam patří a co je jeho role, mám pocit, že to ztrácí. Pro mě je tvorba v Ufftenživot hlavně odvaha pouštět se do něčeho, co mi neposkytuje komfort, ale co mi dává výzvu, kterou můžu někdy posrat, ale to je součást hry.
Když tvoříte, co u vás většinou převažuje – samotná forma, estetika a způsob, jakým dílo vzniká, nebo sdělení, které má divákovi předat?
Jiří: Za mě je to vždycky sdělení a kontakt s divákem.
Sára: Vždycky nějaký záměr a sdělení, které pramení z výzkumu konkrétního tématu a samozřejmě improvizace, takže momenty překvapení, kdy z něčeho konkrétního krystalizuje něco absurdního, ale mnohem výstižnějšího.
Jak se proměnila vaše práce s publikem – v čase, kdy divadlo čelí obrovské konkurenci digitálních zážitků?
Jiří: Pro mě moc ne. Jen se mi čím dál víc potvrzuje, že to má fakt smysl. Úplně jsem opustil víru v to, že digitální prostředí je konkurence. Dnes mi přijde, že je to vlastně úplně jiná hra. Je o tom super knížka The Revenge of Analog: Real Things and Why They Matter.
Sára: Same. Pro mě to má ještě speciální kontext s Wonderlandem, kde se řeší téma pozornosti a využívá napřímo společný okamžik s diváky. Ale přijde mi, jak říká Jirka, že ta divadelní situace vlastně s digitálním světem nemá nic společného, je to jiná disciplína a vyžaduje úplně jiné zapojení těla a mysli a myslím si, nebo alespoň doufám, že to obdarování se vlastní přítomností navzájem – bytí společně v divadle – je něco, co nevyhasne.
Umění vs. Systém
Jedním z vašich dlouhodobých témat je nadprodukce projektů – nutnost tvořit víc, než by člověk chtěl, jen kvůli grantovému systému. Jak to vnímáte dnes?
Jiří: Jsme v našich grantových žádostech dost konzistentní a mluvíme o tom neustále. Přijali jsme, že pokud se nechceme naprosto vyčerpat, nemůžeme se tím živit, alespoň v kontextu českých grantových systému. Občas se povede nějaká přeshraniční spolupráce a pak je situace mnohem lepší. V hodnocení grantu na rok 2026 nám dokonce napsali, že jsme ukázkovým příkladem nezávislého souboru, že děláme všechno dobře. Akorát náklady na jednoho diváka jsou příliš velké. Takže podle systému jsme objektivně kvalitní těleso, ale chceme moc za příliš málo. Způsob naší práce je prostě moc drahý. Štěstí v neštěstí, anebo naopak.
Sára: Nemám co dodat.
Jak se dá podle vás dělat umění „udržitelně“ – nejen ekologicky, ale i lidsky a ekonomicky?
Jiří: Podle mě je nutné rehabilitovat a změnit diskurz o tom, co divadlo je, proč má smysl na něj chodit a proč ho jako společnost potřebujeme. Přijde mi, že vlna AI slopu, sociálních médií atd. je vlastně obrovská příležitost pro živá umění. Online prostředí začíná být natolik fake, že nám nezbude než jít ven a „šahat“ na sebe. Divadlo je z tohohle pohledu jedním z médií budoucnosti – pokud s ním tak budeme zacházet. To jsou argumenty, které by z divadla mohly vytvořit udržitelné prostředí, především ve vztahu k ekonomice a k lidem. Když změníme jeho funkci a status, možná bude mít větší hodnotu a lidé v něm i větší sebehodnotu. To, jak je to teď, je až toxické a živí se to z nadšení, energie a touhy lidí. Vlastně bych si přál, aby veškerá kultura a veškeré umění na měsíc zmizely z povrchu planety, abychom si jako společnost mohli všimnout, co pak bude chybět.
Co se týče ekologie, ve vztahu k nezávislému divadlu, které děláme my, mě to vlastně vůbec nezajímá. Financí a prostředků je tak děsivě málo, že musíme ze všeho, co děláme, vytřískat maximum. Nemůžeme plýtvat, v zimě topit, nemůžeme stavět a vozit velkou scénografii atp. Prostě je irelevantní řešit tohle jako produkční subjekt naší velikosti. Samozřejmě se snažíme jednat uvědoměle, ale pokud bychom měli být opravdu důslední, můžeme to rovnou zabalit.
Sára: Je to těžká otázka. Jsou tam dvě veličiny, které jdou proti sobě – peníze a kreativita. Když tvořím, tak chci, aby to bylo dobré, jsem naučená do věcí dát maximum, pitvat se v tom, je to moje vizitka… A také – tvořivost se nedá naprogramovat. Když jste v procesu vymýšlení, zkoušení, inscenování, tělo a mysl funguje, jak chce, není to tak, že se zapnete na chvíli a pak vypnete. Jsou těžké chvíle, když máte málo peněz na premiéru, ale pro to, aby to bylo dobré, stejně víte, že musíte udělat víc, než kolik na sebe máte peněz. To jsou takové zneužitelné lidské zdroje, o to víc, pokud je to váš vlastní projekt, skrz který se profilujete a záleží vám na něm tematicky, jste v tom namočení až po uši, vlastně vás to definuje, je to vaše vizitka…
Myslím, že postupem času jsem se naučila a okolnosti (rodina) mě i donutily k tomu tvořit v omezených blocích, oddělovat práci a rodinný / osobní život, ale stejně, je těžké se někdy mentálně odstřihnout, nebo si říct, teď už dost, udělala jsem dost. Další fakt je, že řešíme spoustu produkčních a provozních věcí, a to se musí mnohdy vejít do času, kdy se projektu věnujeme. A pak jsou chvíle, kdy si ekonomicky více času na svůj projekt dovolit nemůžu, protože s rodinou si člověk nemůže dovolit pracovat zadarmo, a tak prostě udělám „míň“, ale trochu víc adekvátně tomu, za co jsem zaplacená, protože máme jinou práci, času je málo a musíme naplnit rodinné potřeby atd… A pak je to znát, což nerada říkám, ale i toto je realita. Udržitelně mi to jde lépe, když nejde o můj vlastní projekt, ale jsem součástí projektu někoho dalšího – tam se to dá zdravěji balancovat.
Kromě toho se v poslední době snažím myslet spíše na to, jak využít naplno potenciál toho, co už se děje, co mám v rukou, jak pracovat efektivně a právě udržitelně s projektem, který je aktuální, a tématy, která v nich jsou obsažena, že můžeme např. z divadelních prostor blíže k lidem, konkrétně do škol s projektem Wonderland. Učím se přemýšlet ve větší perspektivě celkově nad tvořením představení jako nějaké platformy a zvažovat, kde všude může zakořenit, aby to mělo smysl, jak hodnotově, tak ekonomicky / energeticky.
Vnímáte, že být „tandemem“ vám v tom dává výhodu – že se můžete navzájem podržet, sdílet odpovědnost i pochybnosti?
Jiří: Já bych bez Sáry žádný soubor neměl. To, co je na divadle náročné, neseme spolu, a bez toho by to nešlo.
Sára: Nevím, jestli bych měla sílu na to vést soubor sama, myslím že ne. S Jirkou cítím, že to držíme spolu a nejsme na to sami, a hlavně – soubor jsme založili, protože jsme právě tvořili spolu, bylo to logické vyústění. Občas řeším, že máme vlastně takovou společnou identitu, i když jsme každý jiný a máme svůj pohled na svět, vlastní charakter, a říkám si, že jsme někdy tak trochu slití dohromady. Ale cítím, že v té pospolitosti je síla, kde se spojují vlastnosti nás obou, a je v tom nějaký punc, někdy mi to i zpětně potvrzuje, že to má smysl, když o nás někdo mluví právě jako o tom tandemu, že fakt existujem. A neustále se od sebe učíme navzájem, někdy je to těžké, ale myslím si že i pro náš vztah je fajn, že si ukazujeme různé stránky naší osobnosti a vidíme se navzájem, jak se vyvíjíme, učíme se pokoře, neustále.
Jaké systémové změny by podle vás skutečně pomohly nezávislým tvůrcům v Česku?
Jiří: Nemáme infrastrukturu od státu. Proč má činohra tolik zřizovaných prostor? Proč Národní divadlo nekoprodukuje s nezávislými soubory? V Brně to umí – naši poslední inscenaci Táta už nemůže! koprodukuje festival Divadelní svět Brno. Proč má ND činohru, a nemá jiné žánry? To je taková moje provokace. A pak by bylo super, kdyby stát nějak reflektoval to, jak jako umělci pracujeme a existujeme – tedy sociální a daňová opatření. Současný status umělce je výsměch.
Sára: Nemám co dodat.
Projekty, současnost a budoucnost
Inscenace WHOMAN i Mnohodinec se zabývají otázkami identity, vztahů, těla i propojení. Jak spolu tyto projekty komunikují?
Jiří: Nikdy to nebyl záměr. Ale jednoznačně je to především o těle a jeho vnímání a uvědomování. O vnímání sebe sama a o porozumění sobě.
Sára: Nijak napřímo spojené nejsou.
Projekt Život on Air přináší prostor pro dialog a sdílení – je to pro vás rozšíření divadelní práce, nebo spíš jiný způsob terapie a komunikace?
Jiří: Měla to být prodloužená ruka našich inscenací. Bohužel s koncem covidu na to bylo čím dál míň času. Nakonec to ale skutečně dopadlo jako taková terapie, a hlavně prostor pro reflexi naší existence jako souboru i jako jednotlivých umělců.
Sára: Skončilo to jako koníček, na který není čas, finance na konzistentní tvorbu bohužel nejsou, i když nápady a touha by byly.
Zaujala mě i vaše standupová platforma Open Mike. Proč právě tento formát?
Jiří: Open Mike vznikl jako pokračování spolupráce týmu Sářiny inscenace This Is Not a Lovesong. Chtěli jsme mít prostor pro dynamičtější zpracovávání témat, abychom nemuseli kvůli všemu hned dělat inscenaci. Ukázalo se ale, že je to úplně stejné množství práce. Tak už v tom nepokračujeme. Nějak musíme dělat všechno pořádně, a na Open Mike jsme nikdy nedokázali sehnat dost peněz, abychom se tomu mohli věnovat konzistentně.
Sára: Je to tak, a zároveň druhý díl se nepovedlo ani divácky naplnit, tak jsme od toho, navzdory tomu, že jsme z toho jako tvůrci byli nadšení a bavilo nás to, upustili. A také jsme došli k závěru, že bychom všechny finance museli investovat do tohoto formátu, aby to mělo kontinuitu, ale prioritu pro nás mají spíše inscenace a jejich kontinuita.
Co pro vás znamená „kritický pohled“ a jak ho v sobě udržet po deseti letech společné tvorby?
Jiří: Pro mě jsou to jiní umělci všech původů, věků a genderů. Každý náš projekt má jiný tým, a to mi pomáhá udržet si odstup. Zároveň právě Sára nebo naše produkční Tereza Tomášová mi pomáhají nezapomínat na kořeny a na to, jak to celé vzniklo.
Sára: Jak ho v sobě udržet… Mně naopak přijde že čím jsem / jsme starší, tím jsme k sobě i celkově k tvorbě kritičtější.
Máte nějaké téma, které zatím „neviditelně“ čeká na zpracování?
Jiří: Příští rok budeme ve spolupráci se Studiem ALTA začínat výzkumnou fázi projektu workout. Bude to o Práci z mnoha úhlů pohledu. Práce jako odkaz. Co s prací v budoucnosti? Co pro nás vlastně práce znamená a podobně. A měli bychom na projektu pracovat oba. Což je velký otazník – jestli to se dvěma dětmi a se vším, co musíme dělat, abychom se uživili, bude vůbec možné. Uvidíme, jestli rodiče můžou být umělci.
A co byste si přáli, aby si divák odnesl z vašich inscenací – teď, po deseti letech Ufftenživot?
Jiří: Pocit, že není sám. Pocit, že svět se dá změnit, jen stačí jinak myslet, a proto se musí riskovat a jít na hranice. A že to byla sranda.
Sára: Nějakou lehkost, radost, že jsme jenom lidi, co dělají chyby a pořád se něco učíme… Že jednoduchost a složitost k sobě mají hodně blízko a rafinovanost a primitivita také. A v neposlední řadě, že my herci na jevišti nejsme ničím vůbec lepší než kdokoli, kdo se na nás kouká, spíš naopak. Abychom se nebáli sami sobě společně zasmát a nebrat se na chvíli vážně.
Ufftenživot je nezávislá divadelní skupina, která se pohybuje na pomezí fyzického divadla, performance, tance a loutkového divadla. Tyto formy pro autory nejsou žánrovou nálepkou, ale přirozeným výsledkem autorského procesu, ze kterého jednotlivé projekty vznikají. Vycházejí z osobních zkušeností a konkrétních situací, které skrze společnou práci převádí do jevištní podoby.
„Děláme inscenace, které kladou otázky a nebojí se jít do témat, která nejsou vždy pohodlná. Pracujeme s tělem, hlasem, objekty, loutkami, textem i humorem a hledáme formy, které jsou živé, srozumitelné a otevřené divácké interpretaci. Nejde nám o hotová sdělení, ale o sdílený zážitek, ve kterém má divák prostor být aktivní součástí.
Ufftenživot je především prostorem pro spolupráci – dlouhodobou i projektovou – s umělci a umělkyněmi z divadelní a taneční scény. Spolupráce jsou pro nás klíčové jak v samotném procesu vzniku inscenací, tak v jejich dalším uvádění Naši institucionální partneři jsou zejména Studio ALTA, Divadlo na zábradlí nebo Klub Letka, v regionech rezi.dance, plzeňská Moving Station nebo Jihlavský DiOD . Pravidelně hrajeme v Praze, regionech i v zahraničí.
Náš aktuální repertoár je složen ze tří inscenací – Whoman, Wonderland a Táta už nemůže!. Inscenace Whoman otevírá téma maskulinity, mužské emocionality a stereotypů, které formují představy o tom, co znamená ‚být mužem‘, a dlouhodobě se uvádí v Praze, regionech i v zahraničí. Sólová performance Wonderland Sáry Arnstein se věnuje vztahu člověka k technologiím, digitální závislosti a schopnosti být přítomen; za tuto inscenaci byla Sára Arnstein nominována na Cenu Thálie 2025 v kategorii alternativního divadla. Rodinná inscenace Táta už nemůže! otevírá téma rodičovství, vyčerpání a hledání rovnováhy mezi péčí, prací a vlastní identitou a je určená dětem i jejich rodičům jako společný divácký zážitek i impulz k dalšímu dialogu.“
Soubor Ufftenživot založila v roce 2015 Sára Arnstein společně s Jiřím Šimkem. Od roku 2020 je jeho členkou také produkční Tereza Tomášová. Během deseti let existence souborem Ufftenživot prošla řada výrazných osobností české (a středoevropské) divadelní scény – mimo jiné Štěpán Hejzlar, Marta Ljubková, Lucia Kašiarová, Peter Šavel, Emil Rothermel, Vendula Tomšů, Nataša Bednářová, Kateřina Císařová, Lucia Čižinská, Tomáš Vtípil a další. Spolek se dlouhodobě profiluje jako autorské a režijně výrazné uskupení pohybující se na pomezí činohry, fyzického a loutkového divadla.
