Manfred Honeck: O smrti a nesmrtelnosti

Manfred Honeck, kterého jsme zvyklí vídat u České filharmonie jako častého hosta, dirigoval 18. ledna 2019 v Rudolfinu zvláštní projekt – připravil hudební pásmo skladeb inspirovaných smrtí.  Části skladeb moderních i klasických, prokládaných gregoriánským chorálem, poezií a citáty z evangelií.

Nebýt tematického propojení, dalo by se to vzdáleně přirovnat k principu klasických akademií, kde se předvede mnoho interpretů, různé formace, vystřídají se žánry. Nebo k výběrovému principu, jakým dnes z velké části posloucháme hudbu – stahujeme si to nejlepší z různých alb, části, které nás baví, hvězdy, které v nich chceme slyšet a tvoříme si vlastní dramaturgii. Manfred Honeck jde sice těmto trendům vstříc, jeho kombinovaný program je však pestřejší, zajímavější a chytré propojení všech souvislostí z něj dělá úplně jiný zážitek.

Orchestr začal hrát v absolutním ztišení. Pravda, Honeck musel dlouho vyčkávat na klid v sále, než se dokašle, dozvoní a vypnou mobily, tentokrát doopravdy…  Pak teprve mohl ze slaboulinkého pianissima smyčců začít působivý Cantus in memoriam Benjamin Britten od známého estonského autora Arvo Pärta.  Z jednoduchého, minimalisticky opakovaného motivu vyrůstá mohutnící vítězný oblouk, vystavěný velkému skladateli, a skončí opět v tichu. Jak to u Pärta bývá – má hypnotizující účinek na posluchače. Následovala Schubertova Litanie na Památku všech věrných zemřelých D 343, v níž se představil mladý basista z Ostravy Jan Martiník, talent, který na sebe upozornil na soutěžích A. Dvořáka v Karlových Varech, Jeleny Obrazcovové v Moskvě, Operalia Placida Dominga, pěvecké soutěži v Cardiffu a již debutoval v Berlíně a Vídni. Lutoslawského Musique funèbre pro smyčce pochází z jeho atonálního období, zajímavá kompozice vytváří zvláštní barvy, struktury a klastry tónů. I když není jednoduchá, má velkou sílu a přesvědčivost.  Orchestr pod Honeckovou taktovkou tuto náročnou skladbu zprostředkoval posluchačům dokonale.

Druhá polovina koncertu se slavným Mozartovým Requiem nesla podtitul: Wolfgang Amadeus Mozart a smrt v hudbě a písmě.  V jednom svém dopisu Mozart smrt označuje za nejlepší přítelkyni člověka, „jelikož smrt je přesně vzato pravdivý cíl našeho života.“

Vedle Requiem zde zazněly části Nešpor (Laudate Dominum z Vesperae solennes de Confessore KV 339/5), Zednářská smuteční hudba a slavný sbor Ave verum corpus. Hudbu prokládalo čtení textů z Bible (Janovo Zjevení), z Mozartových dopisů, verše Nelly Sachs, nositelky Nobelovy ceny za literaturu (umělecký přednes Marian Roden).

Celé to začalo (i končilo) tajemně – třemi přízračně tichými údery zvonů. Zvony a gregoriánský chorál Requiem aeternam, doléhající jakoby zdálky do sálu z foyer připomněly duchovní rozměr večera.  Vstupy gregoriánských zpěvů (vynikající Schola Gregoriana Pragensis) se střídaly i dále s Mozartovými skladbami a v kontrastu s jeho jasnou melodikou působily jako tiché memento mori. Mozart totiž neuměl být ani v hudbě stále jen smutný a pochmurný, například jeho Zednářská smuteční hudba je spíše oslavná, mohutná, plná energie. Líbezně vyznělo Laudate Dominum, které zpívala rakouská sopranistka Nicola Proksch s citlivou podporou sboru (Pražský filharmonický sbor) a orchestru.  Na provedení Requiem se podíleli čtyři sólisté: Nicola Proksch, německá sopranistka Marie Henriette Reinhold, německý tenorista Patrick Grahl a již zmíněný Jan Martiník. Všichni čtyři mladí pěvci vytvořili kompatibilní kvarteto, dobře sezpívané, svěží, dobře intonující. Jejich hlasy k sobě skvěle ladily, barvou i respektující interpretací.

Requiem si spojujeme se smrtí samotného skladatele, v tomto ohledu, když zazní Confutatis, nelze nevidět v duchu scénu z Formanova Amadea, jak Mozart diktuje poslední takty svého života… I filharmonie ještě jednou na závěr zopakovala autentický fragment poslední věty Lacrimosa, napsané ještě Mozartovou rukou. Je to pouhých osm taktů, ale je v nich všechno, obrovský výkřik invence a tolik krásy.

Viděli jsme večer, který byl po všech stránkách náročný, na repertoár, dramaturgii, na počet zúčastněných umělců, počet nastudovaných skladeb, i na komplexní brožuru s mnoha texty, ale stál za to. Byla to zcela nová úroveň zážitku.

Arvo Pärt: Cantus in memoriam Benjamin Britten

Franz Schubert: Litanie na Památku všech věrných zemřelých D 343

Witold Lutosławski: Musique funèbre pro smyčce

Requiem – Wolfgang Amadeus Mozart a smrt v hudbě a v písmě

Tři údery zvonu

Gregoriánský chorál: Requiem aeternam

Čtení: Mozartův dopis otci, 4. dubna 1787

Wolfgang Amadeus Mozart: Maurerische Trauermusik c moll KV 477 (479a)                                                                                             

Gregoriánský chorál: Domine exaudi orationem meam

Wolfgang Amadeus Mozart: Laudate Dominum z Vesperae solennes de Confessore KV 339/5 

Gregoriánský chorál: In quacumque die

Čtení: Nelly Sachs (1891-1970) „Wer weiß, wo die Sterne stehen“ – „Wenn im Vorsommer“

Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem KV 626
I. Introitus – Requiem
II. Kyrie

Čtení: Zjevení Janovo 6, 8-17

Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem KV 626
III. Sequenz
Dies Irae
Tuba mirum
Rex tremendae
Recordare
Confutatis
Lacrimosa

Gregoriánský chorál: Christus factus est

Čtení: Zjevení Janovo 21, 1-7

Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem KV 626
IV. Offertorium
Domine Jesu
Hostias
Lacrimosa (fragment, prvních 8 taktů) 

Wolfgang Amadeus Mozart: Ave verum corpus KV 618 

Tři údery zvonu

 

INTERPRETI

Nicola Proksch – soprán

Marie Henriette Reinhold – mezzosoprán

Patrick Grahl – tenor

Jan Martiník – bas

Marian Roden – umělecký přednes

Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek – sbormistr

Schola Gregoriana Pragensis
David Eben – umělecký vedoucí

Manfred Honeck – dirigent

Česká filharmonie