Manon, růže vhozená do kostela
Manon patří spolu s autorovým Romeem a Julií a Mayerlingem (recenze zde) k nejemotivnějším MacMillanovým dějovým baletům, které jsou do dnešních dní uváděny na nejprestižnějších scénách celého světa. Příběh mladičké Francouzky a zoufale zamilovaného rytíře Des Grieux Abbého Prévosta inspiroval již od svého prvního vydání tvůrce napříč uměleckým spektrem (jakkoli bylo dílo pro svou skandální povahu krátce po vydání v roce 1731 ve Francii zakázáno a samotný Prévost musel druhé vydání doplnit o moralizující vysvětlivky), v našich končinách je více než původní román známo jeho dramatické zpracování Vítězslava Nezvala z roku 1940 pod názvem Manon Lescaut. Jevištních variant se román dočkal především v 19. století, kdy inspiroval jednak balet Jeana-Louise Aumera (1830) nebo opery Daniela Aubera (1856), Julese Masseneta (1884) i Giacoma Pucciniho (1893).
Kenneth MacMillan po dílu sáhl v roce 1974, kdy byl na vrcholu kariéry a jako tehdejší umělecký šéf Královského baletu měl k dispozici jedny z nejlepších tanečníků a herců, kterýmž to pádem neměl problém nalézt své ideální interprety, jimiž se nakonec stala Antoinette Sibley a Anthony Dowell. Hudební partituru se rozhodl opřít o tvorbu Julese Masseneta, avšak obdobně jako John Cranko pro svého Oněgina nevyužil stejnojmennou Čajkovského operu, nýbrž jiné skladatelovy kusy, i MacMillan ve spolupráci s britským skladatelem Leightonem Lucasem sestavil výslednou koláž z několika různých Massenetových oper (např. Thaïs, Chérubin, Ariane, Don Quijote nebo Popelka) oratorií (např. La Viegre, Éve), orchestrálních suit a především dvou známých kompozicí Méditation (která je intermezzem již zmíněné opery Thaïs) a Elegie, jež je hlavním leitmotivem Manonina a Des Grieuova vztahu.
Jak už tomu ovšem bývá u každého dějového, na literárním díle založeném baletu, jeho libreto bylo potřeba přizpůsobit jevišti, což v případě inscenací beze slov druhdy znamená zjednodušení některých konfliktů, vypuštění podzápletek nebo zrušení některých patrně méně důležitých charakterů. Tak se stalo i v případě Manon, z jejíhož příběhu mizí na příklad syn movitého pana G. M., který v původní předloze stojí za odsouzením mladé dívky a jejím vyhnanstvím do Ameriky, kde jsou guvernér a jeho synovec spojeni v jedno v postavě místního dozorce. Což z hlediska baletní inscenace dává smysl, obdobně jako posílení role Manonina bratra Lescauta, který se v prvních dvou jednáních mění v klíčovou postavu a jednoho z hlavních, ne-li hlavního hybatele děje. Co však MacMillana vedlo k naprostému opominutí Tiberge, jediného Des Grieuxe upřímně milujícího přítele, a i přes vlastní dilemata morální páteře celého příběhu, je mně osobně trochu záhadou, jelikož jsem přesvědčená, že jeho přítomnost by vzájemné vztahy mezi postavami, jejich problémy, nejistoty a diskutabilní rozhodnutí jen posílila, a navíc by mohl být protipólem Manon manipulujícímu Lescautovi.
Choreograf svůj balet dělí do tří jednání. V úvodní scéně z pařížského náměstí se setkáváme s rozličnou dobovou společností od bohatých šlechticů až po do vyhnanství v zamřížovaných kočárech odvážené zločince, předzvěst budoucího osudu hlavních hrdinů příběhu. V centru pozornosti stojí potměšilý, charismatický Lescaut se zjevem muže velkého světa, v jádru však ne nepodobný drobným zlodějíčkům, s nimiž ku vzájemnému prospěchu spolupracuje. Do této skrumáže přijíždí mladičká Manon, která je na cestě do kláštera. Plány se však velmi záhy mění poté, co dívka potkává naivního studenta Des Grieuxe a poté, co Lescaut zjišťuje, že o dívčiny půvaby jeví zájem movitý monsieur G. M.
Bezstarostně zamilované pas de deux, v jehož tvorbě se MacMillan inspiroval plavnými skluzy a plasticitou krasobruslařů, čímž své interprety velmi často žene až za hranici rizika, nastoluje kýženou romantickou atmosféru. Leč ta nemá dlouhého trvání. Poté, co Des Grieux odejde odeslat dopis svému otci, přichází za Manon její bratr s panem G. M. a za pomoci šperků, honosné garderóby a dalších cingrlat je Manon přesvědčena k razantní změně životního stylu. Navrátivší se Des Grieux marně zlomeně vzdoruje Lescautově brutalitě, s níž mu mladík vtiskne zlatky do dlaní.
Druhé dějství diváka přivádí do mondénního nevěstince, kam postupně přichází podnapilý Lescaut, monsieur G. M. s Manon a později i nešťastný Des Grieux. Ten svou milou konfrontuje a přemlouvá ji k odchodu. Nakonec se spolčuje s Lescautem a pokusí se lstí obehrát pana G. M. v kartách, patrně aby měli s Manon nějaké jmění do začátku. Vše je ovšem vyzrazeno, Manon s Des Grieuxem si stihnou vyměnit jen několik slov v druhém duetu v mladíkově pokoji, kde je dostihne spravedlnost v čele s rozlíceným a okradeným Manoniným bývalým vydržovatelem. Ve vypjaté chvíli je nadto zabit Lescaut a Manon je coby lehká žena odsouzena k vyhnanství.
Spolu s dalšími nešťastnicemi připlouvá mladá dvojice do přístavu v Americe, kde se do Manon, jakkoli neduživě po dlouhé cestě vypadající, zahledí místní žalářník. Odvádí ji do věznice, kde ji v poněkud nesmyslně explicitním a nepříjemně zdlouhavém duetu bez okolků zneužije, za což si vyslouží ránu pod žebra od vzteklého Des Grieuxe. Vyčerpaná dvojice prchá do hloubi louisianských močálů v marné naději na společnou budoucnost, Manon však vysílena umírá svému milému v náručí.
Příběh a jeho vyprávění se MacMillanovi daří rozvíjet s přirozeným spádem i logikou, co se týká prokreslení postav, je očividná zejména zvýšená pozornost k Manon a jejímu charakterovému oblouku, který se oproti románové předloze může k hrdince zdát o něco shovívavější, uvědomíme-li si, že Prévost už od počátku nikterak nezastíral dívčinu marnivost a sklony k prospěchářství. V baletním převyprávění je posílena Manonina naivita, která snad má být polehčující okolností, a její role coby oběti manipulace – ať už přeneseně v podobě dobové konvence nebo v konkrétních rysech jejího poměrně bezskrupulózního bratra.
MacMillanovy dějové balety jsou vedle své dramatičnosti a excesivního tance zejména v partnerské práci známy rovněž svou opulentní výpravou. Pro původní inscenaci vytvořil kostýmy a scénu slavný Nicholas Georgiadis, který nešetřil brokátem, výšivkami, šperky a propracovanými parukami, čímž dal vzniknout téměř autentickému obrazu z vrcholu 18. století (byť přirozeně upravenému pro baletní potřebu), který dotváří celkovou atmosféru díla. Anglický národní balet však, patrně z finančních důvodů, sáhnul po výtvarném zpracování Mii Stensgaard vytvořeném pro inscenaci Manon pro Královský balet v Dánsku, čímž své uvedení uvrhli do vod takřka nesledovatelného nevkusu a koncentrované hrůzy. Nevyváženost kostýmní složky mezi pánskými, historizujícími kabátci a dámskými šaty, které s rokokovým oděvem spojoval snad jen velmi hrubý tvar, tahala za oči, obdobně jako použití materiálů, z nichž možná i neprávem křičela lacinost na vše strany. Nemyslím si, že k uvedení velkého baletu je nutně zapotřebí výtvarná velkolepost, byť je s jistými tituly téměř neoddělitelně spjata, dovedu si představit zcela minimalistické zpracování, jež by dalo vyniknout choreografické struktuře tance i celkového příběhu. Hra na dobovost kombinovaná svérázným a ve výsledku poněkud pomateným výtvarným názorem se však doopravdy nezdá správnou cestou.
Dramatické balety však stojí především na interpretech a Anglický národní balet má štěstí, že má ve svých řadách Alinu Cojocaru, tanečnici, která by mohla být na jevišti i v pytli od brambor a bylo by to naprosto vedlejší. S neuvěřitelným mistrovstvím a pozorností k sebemenším osobním detailům přivedla Cojocaru k životu Manon ve vší komplexnosti. Bez zaváhání proplula od prvotního červenajícího se okouzlení a bezstarostné zamilovanosti přes nevěřícnou fascinaci pozlátkem a pomalu si uvědomovanou moc nad mužským pokolením skrze krásu vlastního těla, přes vyprázdněnost poživačnosti, pochyby, lavírování a neochotu vzdát se přepychu a s ním i určitých jistot až po zoufalou touhu po nedosažitelném klidu a štěstí. Její drobná postava s až fascinujícím způsobem měkkou páteří jí navíc dovoluje bez omezení naplnit veškeré požadavky MacMillanovy choreografie, kdy i ty nejkrkolomnější zvedané figury vynikají v jejím podání nevídanou lehkostí.
Joseph Caley coby Des Grieux si vybral více drobných nejistot a jeho herecké uchopení by si zejména vedle Cojocaru zasloužilo hlubšího propracování a odstíněnějších barev. Mladého zamilovaného studenta nicméně ztvárnil poměrně věrně a v dramatických situacích v závěru působil dostatečně rozervaně a zlomeně. Kvalitním mužským protihráčem k Manon byl představitel jejího bratra Jeffrey Cirio, excelující jak po čistě taneční a technické stránce, tak na poli charismatu a nekompromisnosti, s jakou svého Lescauta pojal a jak jej odprezentoval divákům i svým spoluhráčům. Škoda, že se jeho suverenita nepřenesla i na jeho partnerku/milenku (Katja Khaniukova), která ve výsledku postrádala trochu více espritu a koření, tolik typického pro roli jedné z předních kurtizán.
Osobně pro mě Manon nebyla jednoznačným, nezpochybnitelným úspěchem, na to obsahovala příliš mnoho příliš velkých ale. Ale měla také Alinu Cojocaru, jejíhož umění není na poli baletních záznamů nikdy dost. Příště budete mít šanci se o něm přesvědčit od 8. do 10. července v Popelce Christophera Wheeldona.
Manon
Choreografie: Kenneth MacMillan
Hudba: Jules Massenet
Kostýmy a scéna: Mia Stensgaard
Světelný design: Mikki Kunttu
Dirigent: Gavin Sutherland
Manon: Alina Cojocaru
Des Grieux: Joseph Caley
Lescaut: Jeffrey Cirio
Lescautova milenka: Katja Khaniukova
Monsieur GM: James Streeter
Madame: Jane Haworth
Dozorce: Fabian Reimair
Záznam z října 2018 Manchester Opera House
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
