Manuel del Pópulo Vicente Rodriguez García

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rossiniho tenoři (1)

Pěvecké party pro tenory patřily v Rossiniho operách vždy k těm nejnáročnějším. V šedesátých letech si slavná mezzosopranistka Marilyn Horne posteskla, že by si spolu s dalšími svými kolegyněmi velice rády zazpívaly ve více operách pesarského maestra než jen v tradičně uváděných Il barbiere di Siviglia a L´italiana in Algeri. Snaha o znovuvzkříšení Rossiniho děl z neapolského období – například Semiramide – však v té době jasně ukázala, že většina árií byla po technické stránce nad síly tehdejších tenorů. Kariéra Marilyn Horne naštěstí trvala tak dlouho, že se jí její přání zejména v průběhu osmdesátých let alespoň částečně splnilo.

Problémů s obsazením většiny svých oper a s jejich uváděním se dožil i samotný maestro, který „doplatil“ jednak na všeobecnou změnu vkusu operních posluchačů, ale také na fakt, že tvořil pro největší hvězdy vrcholné etapy italského belcanta. Partitury Rossiniho oper zejména z neapolského období (1815–1820) jsou, slovy jeho životopisce Stendhala, biografií hlasů. S některými z nich jsem již čtenáře Opery Plus měla možnost seznámit (Rosamunda Benedetta Pisaroni – zde, Filippo Galli – zde, Marietta Marcolini a Isabella Colbran – zde), nyní přichází na řadu příběhy tří mužů, kteří svým pěveckým mistrovstvím inspirovali vznik řady Rossiniho skvostných hudebních lahůdek. První z nich se přitom do dějin hudby zapsal výrazným písmem nejen pro své mimořádné pěvecké schopnosti.

Manuel García (1775–1832)

Životní příběh Manuela del Pópulo Vicenta Rodrigueze Garcíi by sám o sobě vydal na román. Je přehlídkou mimořádného hudebního talentu, píle a ctižádostivosti, ale také značně komplikované a kontroverzní osobnosti. Z velmi chudých poměrů pocházející sevillský rodák García absolvoval své první hudební kroky pod vedením sbormistra ze sevillské katedrály, s nímž studoval jak zpěv, tak hru na violoncello. V sedmnácti letech se přidal v Cádizu k hudební společnosti Josého Morálese, kterou opustil o pět let později, poté co se proti vůli principála oženil s jeho dcerou, zpěvačkou a herečkou Manuelou. Novomanželé odešli do Madridu, kde se García poprvé představil i jako skladatel, avšak také se zde poprvé projevila i jeho problematická, konfliktní a násilnická osobnost, která mu narušila zdárně se rozvíjející kariéru. Po bitce s ochránci pořádku byl v roce 1799 poslán na čas do vězení a následně z města vypovězen.Po propuštění odjel zkusit štěstí do Malagy, kde si v průběhu tří let vydobyl vysoké uznání nejen jako prvotřídní zpěvák, ale také jako mimořádně talentovaný hudební skladatel. Díky tomu byl povolán zpět do Madridu, kde zcela ovládl operní pódia nejen jako interpret, ale především jako autor. Z této doby se největšímu úspěchu zřejmě těšila jeho opera El poeta calculista. Z ní pocházející árie Yo que soy contrabandista inspirovala svou živelností v následujících sto letech řadu umělců, od Franze Liszta (Rondeau fantastique sur un theme espagnol) a George Sandové (příběh Le Contrebandier) přes Roberta Schumanna (Der Kontrabandiste) až po Federica García Lorcu (hra Mariana Pineda).

 

Navzdory všem úspěchům, kterých se mu ve Španělsku dostalo, odchází García v roce 1807 do Paříže rozhodnut nikdy už se do své domoviny nevrátit. Pro jeho mimořádně talentovanou osobnost je tehdy nepříliš hudebně rozvinuté Španělsko skutečně malé. Zásadní podíl na tomto rozhodnutí ale má snaha vyhnout se veřejnému skandálu a zřejmě i obvinění z polygamie. Přestože je stále ženatý s Manuelou Moráles, která s jejich dvěma malými dcerkami pobývá v Cádizu, začne si v Madridu románek s mezzosopranistkou Joaquinou Sitchès (vlastním jménem Joaquina Briones), která mu v roce 1805 porodí syna Manuela. García se s rozvodem nenamáhá, vše vyřeší odchodem do zahraničí, kde také pojme Joaqinu za svou zákonitou manželku.V Paříži se García zdrží čtyři roky, během nichž si i ve městě nad Seinnou získá respekt v obou svých profesích. Jako zpěvák tam debutuje v Paerově opeře Griselda a Théâtre Odéon v roce 1809 mohutně aplauduje opeře El poeta calculista. Jeho rodina se v této době rozrůstá o další přírůstek, dceru Marii. V roce 1811 se García přesouvá do Itálie, kde pod vedením slavného tenora Giovanniho Anzaniho zdokonaluje svou pěveckou techniku. Jeho italský debut se odehraje v roce 1812 v neapolském Teatro San Carlo v Portugalliho Oro non compra amore. V roce 1813 má tamtéž premiéru jeho další zpěvohra Il califfo di Bagdad, v níž se podobně jako ve všech svých dosavadních dílech ujímá hlavní role a na jevišti mu zdárně sekundují manželka Joaqina a krajanka Isabella Colbran.

 

Do konce roku 1814 jsou v divadle uvedena ještě další Garcíova díla, kantáta Diana ed Endimione a opera Tella e Dallaton, avšak již nenaváží na obrovský úspěch prvně jmenované. Na poli pěveckém však Garcia jde od úspěchu k úspěchu, kromě svých děl exceluje i v operách Farinelliho, Glucka a Mayra a společně s Isabellou Colbran se stává největší hvězdou Teatro San Carlo.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář